TOM

Po celou tu nekonečně dlouhou dobu mu do plic pronikal odporný nahořklý dým prosycený spáleninou.

Když se krčil ve stínu nízkého keře na kraji nedalekého lesa, napadlo Toma, že při něm nejspíš museli dnes stát všichni corallští svatí. Kdyby se z výpravy vrátil jen o něco dřív... Jenže nebylo by to tak lepší? Takhle se musel dívat na lačné plameny, jež za tak krátkou dobu pohltila všechno, co Tom znal od dětství, o svůj domov. A nejen domov. I rodinu.

Tom ještě vyčkal několik okamžiků poté, co doutnající ohořelé černé trosky opustil poslední ze skupiny žhářů a vrahů. Pak vyšel ze stínů lesa na louku ozářenou posledními paprsky zakládajícího slunce.

Při páteři se mu rozlévalo mrazení, jako kdyby chlapci pod košili napadal sníh. Do očí mu vrkly slzy, za něž nenesl vinu pouze štiplavý, odporně nahořklý kouř. A když se Tom sklonil nad tělem matky i svého bratra, svaly na nohou vypověděly službu a chlapec se zhroutil na trávník, ještě nedávno svěže zelený, nyní pokrytý hustou mazlavou vrstvou zapáchajících sazí.

Hrdlo se mu stáhlo marně potlačovaným zajíknutím vyvolaným hrůznou bezmocností. Tom se zadíval na Kaie, člověka, který mu byl nejblíž už od dětství. Teď byly bratrovy oříškové oči zavřené. Už navždy, napadlo ho. Jen z té myšlenky, jež mu začala rezonovat lebkou a odrážet se od jejích stran, se chlapci stáhl žaludek. Až do konečků prstů se mu rozlily mrazivé jehličky, jež bolely víc než bodnutí ostrou dýkou přímo do srdce.

Na Kaiově hrudi se po látce sněhobílé košile, nyní pruhované od sazí, rozpíjela velká, jasně rudá skvrna.

Tom podsunul dlaň pod bratrovi hlavu a položil si ji do klína. Už se dál nedokázal bránit slzám. „Bráško," zašeptal. Nebo to do alespoň myslel. Ve skutečnosti jeho rty, vysušené jako uschlé listy tiše zaševelily, aniž by vydaly jakýkoli zvuk. „Proč jen jsi nešel se mnou. Všechno mohlo být jinak..." pokračoval pak, navzdory slzám a vzlykům, které otřásaly Tomovým tělem. „Jenže ty jsi s tím chtěl skončit, živit se poctivě. Jako bys nevěděl, že v tomhle nehostinném kraji to není možné."

Oči Toma pálily, jako kdyby mu do nich někdo nasypal sůl. Znovu jím otřásla vlna zoufalství a přitiskl k sobě úžeji Kaiovo tělo. Na krku ho zašimral... bratrův dech?!

Skutečně, Kai dýchal. Sice mělce, ale přece jen. Dál už neuvažoval ani chvilku. Vytáhl dýku a rozřízl bratrovu košili na několik tenkých pruhů, jež použil na obvázání tří hlubokých ran na chlapcově hrudi. Rány sice nebyly široké, zato však silné krvácely - a Kai už ztratil i tak dost krve, nemohl si dovolit riskovat ztrátu další.

Zvedl bratra do náruče, jako kdyby Kaiovo tělo nic nevážilo a vydal se směrem, jakým přišel.

Když se nad Tomovou hlavou objevila hustá ježatá hradba lesa, jeho zběsilý tep se trochu sklidnil. A přestože ho ještě nyní na patře škrábal ostrý pach spáleného dřeva, svěží vůně jehličí působila jako balzám na zoufalou mysl.

Přestože začínaly svaly na pažích protestovat a volat alespoň po kratičkém odpočinku, Tom na to nedbal. Představa chvilkového oddechu byla silným lákadlem, zvlášť když ho do rukou začínaly chytat slabé, postupně čím dál silnější křeče. Jenže věděl, ze hraje o čas. Kdyby podlehl pokušení, Kaie by to mohlo stát život - a to by si Tom do konce svých dnů neodpustil.

... Konečně. Mezi rovnými kmeny smrků a borovic bleskla na první pohled nenápadná stavba, jež se svým vzhledem zdánlivě v ničem nelišila od běžné lovecké chaty. Přesto ukrývala tajemství, které znalo jen několik málo lidí.

Tom vešel na zápraží domu. Téměř vzápětí se dveře z masivních fošen samy otevřely a objevila se v nich postava vysokého ramenatého muže s podmračeným výrazem ve vousaté tváři.

„Tome, co tady děláš?" optal se překvapeně, ale poté, co si všiml zraněného Kaie, překvapením strnul.

„Co... co se stalo?" vyslovil tu otázku, na niž ještě Tím neměl dost sil odpovědět. Proto jen zavrtěl hlavou a prošel do poměrně velké místnosti, jejíž dřevem obložené stěny zdobily, a zároveň chránili před chladem, kožešiny ulovených zvířat.

„Proboha!" Mezi spletí rozrušených mužských hlasů zazněl jeden dívčí. Anna se prodrala skupinou urostlých chlapíků vpřed, obličej sevřený grimasou strachu. „Co se přihodilo, Tome?"

... Někde za okny chaty se ozývaly zvuky nočního lesa. Ticho občas přesušilo jen zahoukání sovy nebo zaševelení korun vzrostlých stromů. Jinak se nedělo nic. To ticho Toma drtilo na duši víc než sebesilnější vrstva olova. Skleněnou výplní okna, na níž se usadily temné fleky prachu, jen občas přerušené mapami po dešťových kapkách, jimž se podařilo proplížit se pod dřevěným rámem; do místnosti pronikalo stříbro měsíčního světla.

Tom seděl na prkenné podlaze, zády se opíral o pelest postele a pokrčená kolena si objímal rukama. Přes tváře se mu valily rychlé slzy pálící víc než rozžhavené železo.

Ještě teď měl před očima, jak se do Kaiova masa zakusuje jehla, protažená plamenem svíčky, aby zacelila vyčištěné rány. Kai se na chvíli probral, a pak znovu ztratil vědomí. Tom si uvědomoval, že to bylo pro něj nejlepší, ale děsilo ho, že se bratr ještě ze spárů těžkého, jako smůla lepivého, bezvědomí nedokázal vymanit.

Po zbytek noci nedokázal usnout. Jen se díval před sebe do temnoty, občas přebité svitem měsíce, hlavou mu prolétávaly různé myšlenky, všechny stejně tíživé a ledově mrazivé.

V poslední době se toho seběhlo tolik... Zvlášť setkání s Karin ho zasáhlo... Už v dětství měl k dívce blízko, ale když mu pak zmizela ze života, myslel si, že už je to navždy... Navzdory tomu se neubránil myšlenkám na to, co asi Karin právě prožívá a kde je. V mysli mu vytanuly její zelené oči a krk se mu křečovitě stáhl, snad napětím nebo smutkem, sám si nebyl jistý. Jistý si nebyl vůbec ničím, v posledních hodinách se Tomovy jistoty zhroutily stejně snadno jako domeček z karet.

... „Spal jsi vůbec?" optala se Anna snad až příliš starostlivě  a zlehka se dotkla Tomovy paže. Chlapec jen zavrtěl mlčky hlavou. Neměl náladu se s někým zrovna teď bavit.

„Vypadáš strašně. Kdyby ses viděl," ušklíbla se dívka, na což Tom zareagoval jen posmutnělým pohledem.

„Anno, to je úplně to poslední, co mě v tuhle chvíli zajímá..."

„Dobře. To byl jen pokus tě rozesmát," pronesla smířlivým tónem a pohodila měděnými vlasy spletenými do copu.

„Rozesmát?" zopakoval se zvláštní prázdnoty v hlase. „Tak to se ti sotva povede. A nech mě o samotě, Anno. Nemám myšlenky se s kýmkoli o čemkoli bavit!" vybuchl naprosto nečekaně.

Anna pohodila hlavou, jen tentokrát v tom gestu byla zlost. „Fajn," založila si ruce vbok. „Od té doby, co ses tu včera večer objevil s Kaiem," při vyslovení jména Tomova bratra jí hlas poskočil,„neřekl jsi nám ani slovo o tom, co se stalo. Nikdo se tě na nic nevyptával. Ale nemůžeš pořád strkat hlavu do písku. Takhle se chová velitel naší skupiny? Uznej, že se chováš při nejmenším divně!"

Chlapec rozzuřeně polkl, až mu na krku poskočil ohryzek. Z jindy tak přívětivých oříškových očí teď šlehaly rozčilené blesky.

„Divně? Docela by mě zajímalo, jak by ses chovala ty, kdyby ti někdo zavraždil matku, těžce zranil bratra a domov srovnal zase zemí!" Tom cítil, jak se mu do očí už zase derou slzy. Sakra! Popadl hliněný pohár stojící na stole a mrskl s ním o podlahu. Nádoba se s rámusem rozletěla na více než tucet střepů a zbytek vína rudého jako krev se rozlil po podlaze.

Anna se tvářila šokovaně. Strnula jako socha a v pobledlém obličeji se zračila nedůvěra. „Je," začala opatrně. Takhle Toma neznala, neviděla ho nikdy takhle vybuchnout, naopak, znala jeho klidnou, mírnou povahu. „Je to pravda?"

Chlapec si frustrovaně povzdechl. „Kéžby nebyla." S tím se otočil a vyšel na zápraží chaty.

... Alfréd Vimont, stálo na mramorové cedulce pečlivě vygravítovanými zlatými písmeny. Na náhrobku ze smutného šedého kamene dnes přibyla ještě jedna podobná destička, tentokrát se jménem Tomovy a Kaiovy matky.

Kai a Tom se sobě navzájem jako dvojčata velmi podobali. Oba byli oblečení do černého, a přestože se nad hřbitovem usadila temná poklice těžkých mraků, čeřená silnými poryvy větru, chlad ani jednoho z chlapců netrápil.

„Kaii?" oslovil bratra Tom. Napadlo ho, jak mu bude chybět. Přihnal se další pokryv větru, který vzal Tomovi dech stejně jako odvahu vyslovit to, co ho deptalo od té doby, kdy se pro tohle řešení rozhodl. Vítr mu vklouzl zlomyslně do rukávů a zastuděl ho na celém těle. Ale to nebylo nic v porovnání s mrazem, jež obepínal jeho duši. „Chci odsud odejít."
_____________________
Ahoj, je tady další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Dnes to byl trochu netradičně pohled z Tomovy perspektivy. Co myslíte, jak se chod věcí bude vyvíjet dál?❤️

Vaše -_Jana_-✨