ANDRÉS

Když jsem pohlédl na Karin, zaplavil mě pocit viny. Kdybych jednou přemohl to svoje zatracené ego...

„T-to j-je on!" zvolal Arnošt, nebo jak se ten koktavý synáček starosty města vůbec jmenoval, a významně na mě ukazoval napřaženým prstem. „O-on mm-ě na-nap-padl!" pokračoval a v hlase mu zaznívala ublíženost mísící se se zadostiučiněním. Jenže tvrzení proti tvrzení...

„To není pravda," opáčil jsem zcela klidně a ruce zkřížil na hrudi. „Nikoho jsem nenapadl."

„A-ale..." Arnošt se zatvářil přinejmenším šokovaně a ihned chtěla začít protestovat, jenže v tu chvíli se zpoza jeho zad vynořil Albert. Při pohledu na jeho oválný obličej - obličej slizkého zrádce - se mi div neudělalo špatně a na krku mi začala škubat žíla. Měl jsem co dělat, abych se na něj nevrhl a ten jeho krysí ciferník mu nepošteloval.

„I kdyby, tohle ho usvědčuje, že je to nebezpečný zločinec," triumfoval hostinský a zamával mi před očima kusem jakéhosi papíru.

„To taky nic nedosvědčuje," ozvala se Karin, která až doposud mlčela a stála nezúčastněně stranou. „Určitě jde jen o nějaký omyl, který se vysvětlí."

Dívčina slova měla za následek, že se k ní obrátily všechny přítomné pohledy. I ten můj. Neměla se do toho míchat. Nesměl jsem dovolit, aby se zapletla do té husté a ošidné sítě problémů, jež se táhla za mnou věrněji než stín.

„A co tahle?" mlaskl přemýšlivě Albert s pohledem upřeným na Karin a mnou znovu zacloumala chuť praštit ho do obličeje. Jen silou vůle a s velkou dávkou sebezapření se mi podařilo ovládnout se. Jen jsem pevně sevřela pěsti, až se mi nehty zaryly do dlaně.

Karin se mezitím nadechovala k odpovědi. Jenže já ji předběhl. Byl jsem ochotný udělat vše pro to, abych ji ochránil. „Pořádně ji neznám, potkali jsme se až tady ve městě. Chtěl jsem zažít nějaké příjemné chvíle, jestli mi rozumíte," zalhal jsem bez mrknutí oka.

Že všichni pochopili, prozradilo strážného významné zakašlání, Albertovo ušklíbnutí, Arnoštův obličej barvy zralého rajčete, a především Karinin výraz. Uhnul jsem očima před jejím rozzuřeným smaragdovým pohledem.

Tak po tomhle se mnou už asi nikdy nepromluví. A nedivil jsem se jí. Označil jsem ji jako nevěstku a věděl jsem, jak háklivá na svoji čest Karin je. To jsme měli společné. Jenže to byl ten nejlepší způsob, jak jí pomoct. Přinejmenším, nic lepšího mě v ten moment nenapadlo. Nedovolím, aby se dostala do trablí. Přestože mi později asi vyškrábe oči. Pokud tedy nějaké později vůbec bude. Svoji drtivou vahou na mě dolehla Karinina slova o šibenici...

„Nic jsem neudělal a žádný lupič nejsem," ozval jsem se konečně, když se mi zdálo, že na mě přítomné pohledy spočívají už příliš dlouho. Tahle situace mi nebyla příjemná, zvlášť s vědomím, jaké nebezpečí obsahovala.

„To určitě! Budeš viset na šibenici a já... se snad konečně vyhrabu z bídy!" zvolal s nečekaným zápalem majitel hostince a zašeromval ve vzduchu zaťatou pěstí.

„Ty hnusná kryso!" zařval jsem, nedokázal jsem se dál ovládat. Vykročil jsem vpřed a napřáhl se k úderu, o nějž si Albert už hodnou chvíli koledoval. Před očima se mi zablesklo a vše se slilo do barevných, rozamazaných šmouh. Vnímal jsem jen nárazy, jež moje pěst neúnavně vysílala vpřed.

Nevnímal jsem nic kolem sebe. Zmocnila se mě zuřivost a zcela mě obklopila.

Až po chvíli jsem zaznamenal, že mě nějaká neviditelná síla zachytila pevně a nekompromisně za límec košile a vytáhl mě na nohy. Klouby pravé ruky mi pulsovaly tupou bolestí. Snažil jsem se uklidnit rozbouřený dech i puls.

Do ramene mi bez nejmenšího varování najednou vystřelila intenzivní bolest a dlázdění ulice se k mému obličeji nepříjemně přiblížilo. Městského biřice asi už tahle hloupá fraška unavovala. Hodně hrubě mi zkroutil ruku za záda, div mi nevykloubil rameno. Vzteky jsem zařval. Takhle se mnou ještě nikdo nenacházel!

Najednou se vedle mě doslova jako duch objevil Arnošt a s pomocí strážného mi svázali zápěstí drsným provazem.

„Nic jsem neudělal, hned mě nechte být! Znovu vám říkám, že jste si mě s někým spletli!"

„Však už se pravda ukáže. Doufám, že jako nebezpečnému zločinci se ti dostane spravedlivého trestu," deklamoroval ten zmetek hostinský až s dojemností, ovšem dost mizerně zahranou.

Jako zlatou tečku na závěr si ještě neodpustil možnost přiřadit si i starostenský synek. „P-prěsně tt-akk!"

Bylo tak zbytečné snažit se je přesvědčit? V tom nejzapadlejším koutku mysli mi zablikal nápad. Správně nabídnutý úplatek leckdy dokázal téměř zázraky. Jenže vzápětí mi došlo, že i přes svou idyličnost je to nápad zcela neproveditelný. Peníze byly tím, co jsem v tuhle chvíli jaksi postrádal.

Už jsem se pomalu smířil s tím, že mě osud ve svoj kruté ironii opět vrhl z bláta do louže. A co na tom bylo úplně to nejhorší? Pocit bezmoci. Cítit se jako nezúčastněná slabá loutka, s níž každý muže manipulovat podle své libosti, a ona nemá možnost se proti tomu vzepřít.

Zvedl jsem hlavu a věnoval dlouhý pohled Karin. Dívka se snažila tvářit neutrálně, jenže jsem si dobře všiml, jak se jí lehce zachvěl ret, když zaregistrovala, jak se na ni dívám.

Karinina ruka sjela bezděčně k boku. Proboha, jen to ne. Nesměla těšit nůž a pokoušet se takhle zvrátit situaci. Nebylo to možné, mě by nepomohla a sobě naopak uškodila. Jako voják by měla chápat, kdy je lepší kapitulovat a uznat svojí prohru... A Karin to pochopila. Po obličeji dívce přeletěl stín, ale ruku nechala volně viset podél těla. Chvála Bohu.

„Tak jdeme," houkl na mě strážný a nejspíš se mu zdálo, že příliš nespolupracuji, praštil mě mezi lopatky. Až mi do očí vhrkly slzy, jež jsem zahnal rychlým zamrkáním. Na chvíli se mi však okolní svět rozpil do nic neříkajících barevných skvrn.

„A co s tou malou děvkou?" zaslechl jsem ještě. Došlo mi, že mluvili o Karin.

„Dělejte si s ní, co chcete. Pro město, co město, pro celou zemi je mnohem důležitější dopadení nebezpečného zločince, než kdejaká obyčejná kurva!" odpověděl biřic a surově škubl s druhým koncem provazu, jež se mi zakusoval do kůže na zápěstích. Pak strážný vykročil neznámým směrem, vlekouc mě za sebou jako husu na provázku.

Když se mi zrak opět konečně vrátil zase do normálu, kolem už se míhala jiná scenérie. Síť křivolakých uliček protínající občas nějakou tu širší rušnou ulici nás dovedla před podélnou budovu obdélníkového půdorysu. Při pohledu na ty zdi ze stářím ztmavlého kamene, místy zakryté oprýskanou opadanou omítkou se mi žaludek sevřel v palčivé křeči. Pochopil jsem. Tohle bylo městské vězení.

Když jsme procházeli pod pochmurnou řadou zamřížovaných oken, obyvatele věznice zvědavě vyhlíželi ven. Tušili, ze jim brzy přibyde jeden spolubydlící.

___________________________

Ahoj, je tady další kapitola. Jaké z ní máte pocity? Co myslíte, jak se bude vyvíjet osud Andrése a Karin dál? Za každý komentář, nápad, připomínku, budu moc ráda. ❤️

Vaše -_Jana_- ✨