ANDRÉS

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Co si to ta lůza dovoluje?! Svým původem mi nesahají ani po kotníky, a odváží se mi posmívat!

Krev mi pumpovala v žilách tak prudce, až jsem měl pocit, že uvnitř vybuchnu. Jediné štěstí téhle měšťanské sebranko bylo, že jsem jim to nemohl vrátit, potrestat je. Jen když jsem na to pomyslel, můj vztek to ještě víc přiživilo... Kdybych nebyl tak naivní, mohl jsem sedět na vessenským trůně pevně a nemusel se snažit o tajný návrat do rodné země, a ještě doufat, že se mi povede situaci zvrátit ve svůj prospěch.

Rukou jsem sjel k levému boku a dotkl se chladného jilce zbraně. Zoufale jsem toužil to jejich veselí, ty jejich vtipy na můj účet, rozbít, zničit, rozdrtit. Smazat jim to jejich pitoreskní veselí z obličejů a dívat se na jejich vyděšené tváře zmrazené pochopením, že jejich provinění je odhaleno a bude po zásluze potrestáno.

Pohnul jsem se, abych pobídl koně. Na předloktí jsem ucítil jemný, zato však pevný, konejšivý stisk. Pootočil jsem hlavu a podíval se doleva vedle sebe. Na Karinině obličeji se zřetelně rýsovaly obavy. Došlo mi, že za jednu věc bych měl být Seanovi vlastně vděčný. Nebýt celého tohohle intrikářského kolotoče, nepoznal bych Karin. To moji zlost trochu utlumilo. Sice ne příliš, ale minimálně to postačovalo k tomu, abych dokázal opět rozumně uvažovat. Dýchej, Andrési, dýchej pořádně zhluboka. Hlavně klid. Klid. Klid!

Pobídl jsem koně patou.

„Počkej. Okamžitě se zastav!" zaslechl jsem za sebou. Karin sice křičela, ale díky hlasité hudbě a burácejícímu davu její hlas dokonale splynul s prostředím a nepůsobil jako cosi cizorodého, co by vzbuzoval nežádoucí pozornost.

„Kam si myslíš, že jdeš?" prskla poté, co se ke mně přiblížila na takovou vzdálenost, abychom na sebe nemuseli křičet.

Připadal jsem si bláhově, ale všechen vztek mě nepozorovaně opustil. Naopak, napadlo mě, že bych si mohl do Karin trochu rýpnout. „Nejdu. Jedu," zakřenil jsem se.

Pokud jsem si myslel, že se mi ji povede rozsmát, spletl jsem se. Jen protočila panenky a lehce se ušklíbla. Od té doby, co jsme odjeli, mi vážně připadala taková jiná, - vážnější a zamyšlená. Dokonce celou cestu až na rozcestí se mnou nepromluvila jediné slovo. Přičítal jsem to rozloučení se s Terou a její rodinou. Podle toho mála, co mi Karin prozradila, jí na těch lidech opravdu záleželo. Tím spíš, že vlastní rodinu už neměla.

„Měli bychom se někde ubytovat. Jestli teda nechceš spát pod širákem."

... Asi po hodinovém bloudění ulicemi, vyzdobenými praporci a girlandami v národní modré barvě, jsme se zastavili před nevelký hostincem. Bylo to patrové hrázděné stavení  se zdmi vybudovanými ze světlého kamene. Hostinec U Zlaté lilie, skvěla se ozdobná písmena na vývěsním štítě.

Podíval jsem se po Karin. Snad se nechce ubytovat právě tady? V malém městském hostinci. Do téhle ratejny nevkročím ani omylem! Ošil jsem se v sedle. Nikdy jsem nevěřil na sílu sugesce myšlenek, nicméně v tuto chvíli bych byl více než vděčný za to, kdyby to nebyl jen jakýsi pochybný výmysl lidské fantasie. Všechno ve mně, každý mililitr královské krve, volalo po tom, abych do tohohle hostince nechodil, protože pro někoho urozeného, tím spíše prince mocného království, tohe nebylo odpovídající, a už vůbec ne důstojné ubytování!

Nicméně, jak se ukázalo v zápětí, schopnost sugesce jsem jaksi postrádal. A nebo možná právě naopak - tu schopnost jsem možná i měl, jen fungovala přesně opačně. Karin totiž vyhákla nohu ze třměnu a ladným pružným pohybem seskočila. Když se dívčiny podrážky dotkly kamenné dlaždy ulice, úzkost mě sešněrovala jako korzet. Ona to myslela vážně. Hostinec sice nesl honosný název U Zlaté lilie, jenže po květinách tu nebyl ani stopa - pokud se tedy nepočítala zelená řasa kryjící dřevěné hrázděné stavby. Rovněž po zlatu se slehla zem - jediný drahý kov se vyskytoval v názvu tohohle hotelu.

„Ty nejdeš?" položila mi témeř tutéž otázku, jako já jí dnes na rozcestí. Neochotně jsem zavrtěl hlavou. Jenže sám jsem se divil, že jsem přece jen z koně seskočil.

Ze země stavení vypadalo pořád stejně - až moc skromně. „Co když mi ta barabizna spadne na hlavu?" zavrčel jsem nepřívětivě. Pořád se mi nelíbila představa tak chudého ubytování. To už i ve mlýně to bylo lepší...

Karin se jen ušklíbla. „Fajn. Tak si dělej co chceš, uvidíme se zítra ráno. Jen tě upozorňuji, že jestli si vybereš některý z honosných ubytování, jejich majitelé často na své hosty donášejí. A jsou za to také více než dobře placení."

...Dřevěné křídlo dveří zavadilo o miniaturní zvoneček, zavěšený nad nimi, jenž vysokým jasným hlasem oznámil náš příchod.

Ocitli jsme se v čisté příjemně vyhlížející místnosti, po jejíž celé délce a šíři se nacházely pravidelně rozmístěné stoly s židlemi a lavicemi. Odsud ještě vystupovaly poměrně široké pohodlně schody vedoucí někam do patra. „Vážně se chceš ubytovat tady, nebo je to jenom hodně nepovedený žert?" ohrnul jsem ret v naději, že Karin tohle nemíní vážně.

Než mi stačila dívka odpovědět, objevil se u nás postarší, asi čtyřicetiletý muž se širokými rameny a milou širokou tváří. „Co si račte přát?"

Karin se nadechla, aby mu odpověděla, ale já jsem ji předběhl. Objal jsem ji jednou rukou kolem pasu. „Máte volný pokoj, tak na den, dva?"

Hostinský se pousmál. „Jistě. Máte štěstí, ještě jeden poslední pokoj tu zůstal. Ostatní jsou plné. To víte, slavnosti ve městě," rozhodil rukama rozšafně do stran.

„To skoro zní, jako kdyby ten poslení pokoj, co vám zbyl, byl neobyvatelný," prohodil jsem a Karin, která stála vedle mě a doposud mlčela, mě štouchla nenápadně do žeber. A měla pravdu. Nemusel jsem hned proti sobě popudit každého ve svém okolí.

...Nakonec jsem musel uznat, že pokoj je docela ucházející. Tedy až na tu tvrdou postel. Na takový nestandart jsem rozhodně nebyl zvyklý a doma bych něco takového netoleroval. Pak jsem si vzpomněl na svůj krátký pobyt ve vězení Corallského zámku a otřásl jsem se odporem. Tohle byl v porovnání s tím úplný luxus.

„Skvěle, tenhle pokoj bereme," slyšel jsem říkat Karin. Proč jsem se nakonec dokázal smířit s myšlenkou, že tu budu muset nějaký ten čas zůstat? Došlo mi, že v blízkosti Karin je mi úplně ukradený čas, prostor i situace.

Hostinský přikývl: „Těší mě. Jmenuji se Albert. Jen mi ještě dovolte jednu otázku. Zaplatíte za pokoj hned nebo až při odjezdu?"

Počkat, co tím chce říct? On nás uráží tím, že si vůbec dovoluje mluvit o penězích!

„Jak se to chováš!" okřikla mě Karin, až jsem zděšeně nadskočil. Neuvědomil jsem si totiž, že jsem slova, jež mi vztekem tepala v žilách, vyslovil nahlas. „Moc se omlouváme," dodala ještě Karin. „On to tak nemyslel."

On to tak nemyslel. Zaskřípal jsem zuby. Samozřejmě, že jsem to tak myslel. A rozhodně o mně nemusela mluvit jako kdybych tady vůbec nebyl - nebo ještě hůř, kdybych byl slabomyslné malé dítě.

„Nic se nestalo. Půjdete předpokládám na slavnost?" Pak se na mě zadíval. „Neviděli jsme se někde už předtím?"

Nechápal jsem, kam tím míří. Nakonec mi však došlo, že si mě Albert, nebo jak se vůbec jmenoval, s někým nejspíš jen spletl. Vždyť jak bychom se mohli my dva předtím setkat, když jsem tohle město navštívil poprvé až teď. „Ne, asi zůstaneme tady. Jsme po cestě unavení. A je mi líto, ale v Corellu jsem poprvé."

Karin mi sykla do ucha: „Corallu. Ne Corellu. A snaž se potlačit ten svůj nápadný vessenský přízvuk."

Na Albertově obličeji zazářilo překvapení. „Ne, že by mi do toho něco bylo, ale... Odpusťte starému muži jeho zvědavost..." přimhouřil oči, ale tomuhle bezděčnému gestu jsem nepřikládal žádný význam. „Vy si necháte ujít slavnosti? To já za mých mladých let," začal rozšafně a jeho hnědé oči se zahleděly někam do dálky, jako kdyby chtěly najít, a možná i vrazit zpět časy, které už nenávratně minuly.

Naštěstí než se stačil rozpovídat, Karin ho přerušila: „Máte pravdu, Alberte," usmála se na hostinského a ten jí to oplatil, potěšen snad tím, že si zapamatovala jeho jméno. „Určitě se půjdeme podívat. Slyšela jsem, že je to opravdu výjimečná událost, kterou stojí za to navštívit."

...Vyšli jsme na ulici. Trochu se ochladilo a mezi kamennými zdmi i nazdobenými ulicemi se líně proháněl teplý vánek, jenž nám přiblížil hudbu a také slova jakési rychlé rytmické písně. Zaposlouchal jsem se a s povděkem si uvědomil, že tentokrát už se aspoň nezpívá o mně.

Nabídl jsem Karin rámě. „Smím vás doprovodit, krásná slečno?" usmál jsem žertovně a společně jsme vykročili vstříc slavnostem. No co, nemuseli jsme v posledních dnech zažívat jen samé nepříjemnosti. Trocha zábavy a pohody rozhodně nikdy neuškodí. Třeba se na nás konečně usmála Štěstěna a a podarovala nás špetkou toho štěstí. Jen doufám, že zas nezačnou zpívat o pyšném princi...

_____________________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Tak co, jaké z ní máte pocity? Co myslíte, bude Karin a Andrésovi konečně dopřáno trochu odpočinku a zábavy? Máte nějakou připomínku, nápad? Budu moc ráda za jakýkoli komentář, za jakoukoli reakci.❤️

Vaše -_Jana_-✨