ANDRÉS

Zachytil jsem její bezvládné tělo dřív, než stihla dopadnout na zem zmáčenou deštěm.

„Karin!" vykřikl jsem. „Sakra, Karin, tohle mi nedělej!" zoufale jsem se zadíval do dívčina bledého obličeje, který měl stejný odstín ještě o něco světlejší než bělený papír. Všiml jsem si krvavé skvrny, která se jí rozpíjela na rukávu šatů. Kruci, měl jsem si toho všimnout dřív!

Zvedl jsem ji do náruče. Karin mi připadala tak lehká, jako kdyby nic nevážila.

... Položil jsem ji opatrně na postel v našem pokoji. Pořád byla v bezvědomí. V hlavě se mi zběsile proháněly všemožně myšlenky. Co budu dělat. Co mám dělat?!

Chápal jsem jednu věc, musím Karin pomoct. A to okamžitě. Jestli nic neudělám a nebo pokud mi bude trvat příliš dlouho, než se rozhoupu k nějaké akci, může ji to stát život. Opatrně jsem rozepl živůtek šatů a tu látku nasáklou a potřísněnou krví jsem jí zvolna stáhnul z ramen. Karin tak na sobě zůstala jen spodní košilka a dlouhá sukně.

Kdyby mě teď viděli někteří úzkoprsí znalci etikety, jakých měl vessenský dvůr rozhodně dostatek, asi by se o ně pokusila srdeční slabost. Přisedl jsem si na pelest postele a jak jen nejopatrněji to šlo, jsem si do klína položil Karininu paži, abych si mohl líp prohlédnout ránu.

Téměř ihned mi spadl kámen ze srdce. Byl to jen mělčí škrábanec, jenž sice silně krvácel, ale nebylo to nic, na co by se umíralo. Viděl jsem, jak po ní ten mizera hodil nůž, ale byl jsem příliš daleko, než abych jí mohl nějak pomoct. O to větší pocit viny mě teď sžíral.

Několika rychlými kroky jsem došel ke skříni a otevřel ji. Na dně masivního kusů nábytku ležely naše sedlové brašny. Zatímco ty moje zely víceméně prázdnotou, ty Karininy byly tak nacpané, až mě skoro udivilo, jak se jí je povedlo zapnout.

Začal jsem se přehrabovat v brašně. Kromě čtyř kusů oblečení tu měla ještě dvě dýky, dva nože a dokonce i kompas. To mě udivilo, sám jsem věděl, jaká je kompas drahá záležitost. Škoda, že mi o sobě neprozradila víc. Jenže jsem měl pocit, že čím víc se o ní snažím zjistit, tím víc vlastně poznávám, že o Karin nevím téměř nic. Jestli na ni seděla nějaká vlastnost, pak určitě záhadnost.

Snažil jsem se v brašně najít něco, co by mi mohlo být v danou chvíli užitečné. Když vtom mě v dlani zastudělo cosi malého, oválného. Co to bylo?
Vytáhl jsem ruku z vaku a překvapeně jsem se zadíval na malý zlatý medailonek. Byl to přesně ten, jehož otevření se mi snažila tak vehementně vymluvit.

Přepadlo mě pokušení odhalit to, co šperk skrýval. Možná později. Aniž bych o tom déle přemýšlel, zastrčil jsem šperk do kapsy a znovu sáhl do brašny. Našel jsem malou kulatou krabičku a otevřel ji. Obsahovala nazelenalou mast vonící výraznou nahořklou vůní. Tu jsem dobře znal - byla to mast s antiseptickými účinky.

Ještě jsem z brašny vytáhl smotané plátěné obvazy. Nejprve jsem v malém plechovém umyvadlu s ledově chladnou vodou namočil ustřižený kus obvazu. Opatrně jsem přiložil látku ke Karinině paži, jak jen nejšetrněji to šlo. Do bělostné barvy se okamžitě začala vpíjet tmavě rudá krev.

Povedlo se mi zastavit krvácení.

„Auu."

Skoro se mi zastavilo srdce, když se Karin pohnula a upřela na mě pohled svých smaragdových očí.

„Karin," vyhrkl jsem překotně, až jsem se vzápětí zastyděl. Ale tak se mi ulevilo...

„Andrési?" usmála se. Chvála Bohu vypadala, že je v rámci možností v pořádku.

...Karin trvala na tom, že nikomu nebudeme říkat o záležitosti s Damianem. Když jsem jí pomáhal zapnout si čistou košili, vyprávěla mi, že je to takový kostlivec ze skříně její minulosti.

„Je to celé trochu zamotanější," začala Karin. Bylo na ní vidět, jak je pro ni těžké o tom mluvit. Po krátké pauze však opět pokračovala.

„Je to necelé dva roky zpátky. V té době jsem pobývala v jedné z hraničních citadel, shodou náhod nedaleko odsud. Byla to součást mého vojenského výcviku. Jako voják tam sloužil i Damian, který se o mě začal zajímat, ale nevěděl, kdo jsem..." Vmžiku se zarazila v polovině věty. Karinin obličej strnul, jako kdyby vyslovila víc než by měla.

„A kdo jsi? To nevím ani já," vylétla mi z psy dřív, než jsem se stačil ovládnout.

Neuniklo mi, jaká emoce se mihla na malý prchavý okamžik v Karinině zelené duhovce. Zato jsem si však nebyl jistý, jestli to byl smutek, lítost, nebo zlost. „Voják," odpověděla po chvíli.

„Řadový? To se mi nesnaž nalhávat. Kde by obyčejný voják přišel ke kompasu? Karin," vzal jsem jemně její dlaně do svých. Nejprve sebou trochu cukla, ale nevytrhla se mi. „Nechceš mi něco říct?"

Jako kdybych ji uhodil. Prudce se mi vyškubla a odvrátila ode mně pohled. „Do toho ti nic není. Nikomu do toho nic není," odtušila.

Zajímalo mě, co může být za tím, že si tak vehementně střeží svoje soukromí. Ale neměl bych vyzvídat, nehodí se to. Zvědavost však nakonec převážila nad společenským kodexem. „Kdo jsou vůbec tví rodiče?" zeptal jsem se. „Proč se chováš, ksakru, pořád tak tajemně?"

„A jak to souvisí s dneškem? Proč se o mně vůbec tak zajímáš?" vybafla znenadání. Tak razantní obrat v dívčině chování mě překvapil. „Měl bys jít radši za Annou. Ona se s tebou líbá více než ochotně a vsadím se, že se rozhodně nechová tak tajemně, jak ty říkáš!"

Sotva dokončila poslední slovo, otočila se ke mně zády. Určitě měla pro to své tajnůstkaření nějaký důvod. A navíc mi došlo, že už se ten trapas provalil. Ale jestli jí to vyžvanil Tom, tak ho pořádně srovnám a čert vem, co si o tom bude kdo myslet.

Karin stála dál nehybně. Podvědomě jsem vycítil, že bych se měl alespoň na chvíli vytratit. Vydal jsem se proto tiše ke dveřím. Sám sobě jsem si nechtěl přiznat myšlenku, že se teď až příliš  stydím, než abych se dívce vůbec dokázal podívat do očí. V krku se mi vytvořil podivný chuchvalec, v tu chvíli jsem pohrdal sám sebou. To se musím s Karin pořád tak hádat? Natáhl jsem ruku po klice, ale ještě než jsem ji jediným plynulým pohybem stačil scvaknout, Karin se konečně pohnula.

„Dobře," opáčila po chvíli. Stále ještě ke mně stála zády, a nemohl jsem tudíž vidět výraz jejího obličeje. „Nejsem úplně tak obyčejný voják. Můj otec..." krátká odmlka, „zastává...tedy zastával v naší armádě vysokou funkci. A matka pracovala pro dnů corallského hraběte jako diplomatka."

„Zemřeli?" reagoval jsem, a téměř jsem nepoznal vlastní hlas, pozměněný třasem.

Přikývla. „Jo. Ale to je teď jedno... S Damianem to bylo celé složitější..."

„Bylas do něj zamilovaná?" zeptal jsem se na tuhle otázku, jež mi protivně pulzovala myslí a odrážela se od stěn lebky. Sem a tam, tam a zpátky. Obličej toho chlapa mi znovu vyplul před očima, ta zarostlá zjizvená tvář, na níž zářila zlost a nenávist.

„Zamilovaná?" zopakovala a konečně se ke mně obrátila. To, co jsem viděl na Karinině obličeji v tu chvíli, mě téměř šokovalo. Viděl jsem ji rozzlobenou, vzdorovitou, ironickou nebo veselou, ale tahle nečitelná mozaika pocitů byla pro mě něčím zcela novým.

Karin ke mně zvedla oči a chvíli studovala můj obličej. Jako kdyby nad odpovědí uvažovala. Ovažovala, a ještě déle, než by mi bylo milé. Přestože Damian už dávno odsud zmizel, měl jsem pocit, jako kdyby se něho stín mezi námi stále vznášel a dělil nás.

„Ne," zavrtěla hlavou. Při vzpomínce na svého starého známého trochu zkřivila rty asi jako když člověk v temném koutu pokoje narazí na odporný hmyz. „Nemyslím, že bych se do něj zamilovala. Líbil se mi, uměl hezky mluvit, ale..."

Natáhl jsem ruce a dotkl se dívčiných zápěstí. Tentokrát neuhnula a dokonce se jí po plných rtech rozlil úsměv, jejž nedokázala potlačit. Po páteři mi přeběhl pocit, jenž jsem ještě nikdy nepoznal. To příjemné chvění mi problesklo jako prudká nenadálé bouře žilami až do konečků prstů.

„Ale zjistila jsem, že kromě toho, že je notorický sukničkář..." Ne, pro Karin nebylo snadné mluvit o těch starých událostech. Ty stíny minulosti měly zřejmě mnohem delší chapadla, než bych mě vůbec bývalo napadlo. „Taky miloval peníze a kradl. Co se dalo. Nakonec jsem na jeho krádeže přišla. Jednou jsem u něj našla velitelovu dýku. A... zbytek si dokážeš vyvodit sám. Z citadely ho vyhodili, a co se s Damianem dělo dál, to nevím. A jsem za to ráda. Ještě předtím, než definitivně odešel, pokusil se vylepšit mi fasádu..."

Zaskřípal jsem zuby. Tohle vědět dřív, Damian by z toho nevyklouzl tak snadno. „Nikdy bych nedovolil, aby ti kdokoli ublížil," usmál jsem se a dlaní přejel po Karinině tváři hebké jako plyš.

„No dovol, umím se o sebe postarat. Tehdy odešel s více boulemi on. Ale nechme toho, minulost je potvora, kterou je lepší zamknout někam do temné skříně," mávla rukou a v hlase jí zazníval veselý tón. Uměla emoce dobře ovládat. Znovu jsem se musel v duchu pozastavit nad tím, jak je odlišná od všech těch stereotypních dívek zručných leda ve vyšívání nebo tanci.

„Aby později mohla vypadnout na světlo jako kostlivec, a v našem případě pěkně nebezpečný kostlivec?" ušklíbl jsem se. „À propos, když už jsme u těch kostlivců... To s Annou mě mrzí. Opil jsem se..." teď jsem byl na řadě já, abych se pokoušel rozpačitě vykoktat nějakou kloudnou odpověď. „... prostě to byla chyba. Ale byl to jen jeden polibek. Nic víc," ujistil jsem Karin rychle. „Jestli mi na někom záleží, Anna to rozhodně není."

Dívka pohodila hlavou, až se několik pramínků uvolnilo ze zapleteného copu. „A kdo to tedy je?"

„Nevíš?" zazubil jsem se.

„Změnil ses, nafoukaný Vessenčane."

„Zato ty jsi pořád stejná, drzá, ale zatraceně krásná Corallanko."

_____________________
Ahoj, je tady nová kapitola příběhu. Tak co, jaké z ní máte pocity?❤️ Co si o ní myslíte? Máte nějaké nápady, postřehy, připomínky?

PS tak co, jak si užíváte volný sváteční 17.listopadový den?🔑🗝🔑

Vaše -_Jana_-✨