KARIN

Vyspala jsem se skvěle. Vstala jsem do příjemně vyhlížejícího rána, zlatavé sluneční paprsky měly tu kouzelnou moc rozpustit zbytky strachů a chmur uplynulé noci. Když jsem včera v noci viděla Andrése v bezvědomí, téměř se mi zastavilo srdce.

...Andrés ještě spal, ale mě už se nechtělo. Byla jsem zvyklá vstávat každý den už za svítání. Oblékla jsem se a přemýšlela, co dělat. Na snídani bylo ještě příliš brzo a Andrése jsem budit nechtěla. Koukat z okna mě nebavilo. Takže nejspíš jsem byla odsouzena k tomu ukousat se nudou...

Vlastně, možná ne... Pohled mi padl na princovy šaty. Nejspíš už budou suché.

Sebrala jsem oblečení do náruče s tím, že je aspoň složím. Přejela jsem prsty po měkké látce, ale vtom mi co cosi, co vypadlo z jeho šatů, přistálo na nohu. Tiše jsem zaúpěla a shýbla se, abych se na tu věc podívala. Vytřeštila jsem oči. To snad není pravda!

Na podlaze z tmavých prken v dopadajících paprscích slunce zářil zlatý šperk. Oválný medailonek, který jsem důvěrně znala...

Ukryla jsem rychle blyštící se šperk v dlani a zadoufala, že se Andrés neprobudil. Jenže Štěstěna se mě hoho rána nerozhodla podpořit. princ totiž zívl. „Pěkné ráno, Karin," usmál se na mě.

„Dobré," odpověděla jsem a ruku s medailonem ukryla za záda. Nepotřebovala jsem, aby si toho všiml.

Všiml, jak se ukázalo vzápětí. „Co přede mnou schováváš?" zeptal se zvesela, když se nadzdvihl na lokti.

Pokusila jsem se odvést pozornost a hovor jinam. „Co tvoje hlava?"

Po Andrésově obličeji přelétl stín nedůvěry a podezření. „Karin, co schováváš za zády? Snad ne dýku? Že by ten mizera Sean vypsal na moji hlavu odměnu?" I přes lehký tón, jaký mu zaznívá v hlase, jsem pochopila, že moje odpověď ho velmi zajímá.

„Do toho ti nic není," obrátila jsem se okamžitě. Proč musí být tak zvědavý, sakra? Rozhodně jsem mu nechtěla přiznat svoji pravou identitu. Ne, ještě ne. To jsem vysvětlila i Teře a Tomovi s Kaiem. Uměla jsem si přestavit Andrésovu reakci. Vyloženě jsem mu nelhala, nicméně to málo, co jsem mu o sobě prozradila, by se nezředěnou pravdou dalo nazvat leda stěží.

Princ vstal a došel ke mně. Zadíval se mi zpříma do očí. Pohled těch azurových očí měl nečekaný účinek. Úplně mě provrtával.

Cítila jsem, jak mi dlaně vlhnou potem. Prsty jsem si nervózně pohrávala se šperkem, což nebyl úplně ten nejlepší nápad... Medailon mi totiž vyklouzl z ruky a s hlučným cvak dopadl na zem.

„Co to je?" Shýbla jsem se, jenže Andrés byl rychlejší. Vmžiku už držel medailon v ruce. Můj medailon. Nesměla jsem mu dovolit, aby ho otevřel...

„Nevím, to bys mi měl říct spíš ty!" Usoudila jsem, že nejlepší obrana je útok, a tudíž nastal nejvyšší čas na to přejít do ofenzívy...

Chvíli se díval na medailon ve své dlani, pak mu obličejem proletěl záblesk poznání. „Už vím, našel jsem ho v jednom pokoji na zámku. Ani nevím, proč jsem ho vzal."

„Hm." Na nic víc jsem se nevzmohla.

Andrés mě jemně objal kolem ramen. „Karin?" začal podezřívavě. „Co přede mnou tajíš? Ty ten šperk znáš?"

Pokrčila jsem rameny a odkašlala si, abych získala alespoň trochu času. Potřebovala jsem vymyslet věrohodnou výmluvu. Takovou, jaké by uvěřil. Jen kdyby se na mě pořád tak nedíval, jeho oči byly tak znepokojující... Sakra! Karin, ty neumíš lhát. Nikdy ti to nešlo. Tak se alespoň tvař neutrálně, v tvém obličeji jde číst líp než v otevřené knize. To mi vždycky říkával otec. Jenže nikdy mě bohužel nenapadlo lhaní trénovat. Škoda, teď by se mi schopnost cokoli komukoli úspěšně nakukat docela hodila.

„Ne, vidím ho prvně v životě." Všechno popřu. Hlavně vypadat věrohodně. „Komu asi patří?"

Andrés se pousmál. „Vypadám jako jasnovidec?" Sotva to dořekl, krev se mi v žilách proměnila v led. Princ lehkým pohybem ruky zkusil medailon otevřít.

To nemůžu dovolit! „Ne!" vykřikla jsem a ohnala se proti Andrésovi.

„Au!" podíval se po mně ublíženě. „Co to děláš, Karin, zbláznila ses?!" Medailon dopadl s hlasitým cvaknutím na podlahu. Ležel mezi námi jako nevyřčená slova hloubící temnou propast.

Jen jsem pohodila hlavou, svůj šperk sebrala ze země, kam dopadl a položila ho na stůl.

"Jsi nějaká nervózní, nezdá se ti?"

„Ne! Ale..." očima jsem přejela po místnosti a při tom se horečně snažila přijít na nějakou výmluvu. Bylo mi jasné, že takhle jsem působila hodně podezřele. Pak mi v nejzapadlejším koutku mysli zablikala polozapomenutá vzpomínka z dětství, kdy jsem ráda slýchávala všechny možné legendy, pohádky a vyprávění. Vzpomněla jsem si na jednu z dávných corallských pověr.

„Ale...?" protáhl Andrés zkoumavě. Přes skleněnou výplň okna prošel jeden z prvních slunečních paprsků a sklouzl se po princových slámových vlasech.

V břiše mi žaludek udělal přemet a já si najednou začala připadat neuvěřitelně hloupě. Jak před ním budu vypadat? Naivně? Dětinsky? Možná... Ale všechno lepší než aby zjistil pravdu. „U nás máme takovou pověru. Když se podíváš bez svolení majitele na obraz, který nosí pro sobě, přinese ti to smůlu." Úplně jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev.

Když se Andrésovy rty stočily do oblouku úsměvu, myslela jsem, že se snad propadnu hanbou sto metrů pod zem. Minimálně. „A pak, že nemáme nic společného."

„Cože?" prskla jsem v domnění, že si ze mě bude dělat legraci. A taky bych se tomu nedivila. On je přesně ten typ!

„My máme podobnou pověru. Akorát mluví o rozbitém zrcadle a sedmi letech smůly."

ANDRÉS

Těžko říct, jestli za to mohla ta včerejší rána do hlavy nebo něco jiného, ale teprve teď jsem si byl ochotný plně přiznat realitu. Karin se mi zatraceně líbila. Když jsem se díval do jejího obličeje zalitého jasnými zlatočervenými paprsky slunce, stěží jsem se ovládal, abych ji nepolíbil. Ještě víc vynikly jemné rysy její tváře, ale krása nebyla to jediné, co mě na ní okouzlilo.

A stejně mi bylo podezřelé, jak mi vehementně bránila, abych se do medailonu podíval. Její vysvětlení, že se bojí staré pověry, by mně mohlo podat uspokojivé vysvětlení dívčina zvláštního chování. Intuice mi však napovídala, že by za tím mohlo byla i něco víc. Navíc... Karin mi rozhodně nepřipadala jako pověrčivý strašpytel, ale rozhodl jsem se to nechat být. Když bude chtít, vysvětlí mi to. A když chtít nebude... tak mi to neřekne. Už jsem poznal, jak umí být tvrdohlavá. Znovu jsem se nad tím pousmál. A vzápětí si vysloužil ránu do ramene.

„Hej, nesměj se mi! Copak vy snad nemáte žádnou takovou pověru, která sice vypadá jako úplná pitomost, ale přesto ji nechcete pokoušet?" ohradila se ihned.

„To určitě máme," připustil jsem. Jenže tohle byla tak skvělá příležitost, že jsem si prostě nemohl odpustit menší poškádlení. „Zvlášť o vojácích se říká, že jsou pověrčiví a..." dál jsem se nedostal, neboť jsem musel uhnout před napřaženou dlaní, která mi prolétla neškodně kolem čelisti.

Do uší mi zazněl Karinin smích. „A jak to tak vypadá, princové jsou zase lekaví. Uskakuješ jako vyplašený zajíc, když ti chci srovnat límeček košile."

„Srovnat límeček, to určitě," odtušil jsem. „Máš nějakou péči."

„Péči?" ušklíbla se a pak se zadívala na moje oblečení. Černá uniformy se jí doteď pohupovala přes paži. „Tak víš co, slož si to sám. Pokud to tedy tvoje královské ručičky vůbec dokážou," usmála se jízlivě a právě úsměv jí ve tvářích vyhloubil krásné dolíčky.

„Neboj se, královské ručičky umí mnohem víc než jen skládat uniformy." Natáhl jsem ruku a uchopil Karin v štíhlém pase ve snaze přitáhnout si ji k sobě blíž a políbit ji. Jenže se mi vytrhla.

„Nejdřív si musíte složit své róby, Veličenstvo!" Rošťácky se usmála a do náruče mi hodila moje usušené oblečení.

Karin udělala parafrázi na pukrle a věnovala mi široký úsměv. Pak vyběhla na chodbu, zatímco já se pustil do předem prohraného boje s nepodajnou látkou. Protože jestli princové něco opravdu neumí, pak je to skládat si své oblečení...

_____________________
Ahoj, je tady nová kapitola. ❤️ Tak co, jaké z ní máte pocity? Co myslíte, má Karin právo tajit Andrésovi svoji identitu? A je to vůbec ten nejlepší nápad?

Vaše -_Jana_-✨