Kapitola 2 - Nové ubytování...
ANDRÉS
S nevýslovným požitkem jsem zatřásl hlavou, abych z vlasů dostal většinu vody. Po tom, co jsem se vykoupal, jsem se cítil jako úplně nový člověk.
Převlékl jsem se do černé uniformy se zlatými prýmky a spokojeně zkontroloval svůj odraz v zrcadle se zlaceným rámem. Spokojeně jsem se usmál a hřebenem ze slonoviny, který vždy vozím s sebou, jsem si začal pročesávat jednotlivé prameny. Na luxus, stejně jako na krásné šaty a osobní pohodlí jsem si vždy potrpěl.
Hřeben jsem odložil na nízký stolek z ebenového dřeva a znovu se na sebe dlouze zadíval. Dokonalé, ušklíbl jsem se v duchu. Velké oválné blankytné oči, plavé vlasy a ostré rysy v obličeji. Hodně dívek mě považovalo za krásného a skvělého společníka snad právě díky mému vzhledu. Vypadal jsem jako kdybych z oka vypadl svému otci - velkému králi, jenž rozšířil naše království díky vedeným válkám o více než polovinu. I já jsem se snažil získat lesk a věhlas pro svou zemi.
Konečně jsem odtrhl pohled od zrcadla. Měl bych už jít, protože jsem se nemohl dočkat hostiny vystrojené ze zásob tohohle zámku na počest našeho, tedy mého, vítězství. Ostatní museli počkat podle etikety našeho dvora se zahájením na můj příchod, i kdybych se uráčil přijít třeba až o půlnoci, jenže již hodnou chvíli mi pěkně kručelo v břiše a už jsem se nevýslovně těšil, až se zakousnu do šťavnaté pečínky.
Už jsem byl na odchodu, když v tom můj zrak upoutal jakýsi třpytivý lesk. Zadíval jsem se směrem k okennímu parapetu. Ležel na něm zlatý řetízek s malým kulatým medailonkem. Hezká práce, pomyslel jsem si. Nechtělo se mi studovat šperk v mizerném světle krbu, a tak jsem ho strčil do kapsy. Prohlédnu si ho později. S tím souhlasil i můj žaludek. Vyšel jsem tedy na chodbu. Přesto jsem se neubránil tomu, abych alespoň chvíli nezkoušel přemýšlet nad tím, komu asi patřil dřív tenhle pokoj.
KARIN
Nikdy jsem se ničeho nebála. Tento fakt šel na vrub mé výchově. Jako jediná dcera svých rodičů jsem byla budoucností celé země. Alespoň tak vždycky můj otec argumentoval matce, v snad každodenních hádkách, proč mě vychovává jako syna. A vojáka.
Ani teď jsem se nebála. Přestože mě obklopovala více než třicítka ozbrojených vojáků. Zato jsem se cítila tak mizerně, jak už dlouho ne.
Nikdy jsme nemohli vyhrát. Jako malá země jsme neměli proti tomu namachrovanému egomanovi se silnou armádou mnoho šancí.
Utekli jsme. Utekli, jako zbabělé krysy! Mnohem raději bych svedla i ten nejbeznadějnější boj, jen abych si sama před sebou zachovala tvář. Takhle jsem se téměř propadala hanbou. Měla jsem převzít velení nad poddanými a odvést je do bezpečí. Jenže já se zachovala jinak.
Ohlédla jsem se nazpět. Mezi urostlými ramenatými postavami vojáků jsem zahlédla úzkou škvíru. Těsně za naší bizarní skupinou klusal kůň s černou srstí a přes hřbet se mu pohupovalo bezvládné mužské tělo.
Moje práce, ušklíbla jsem se hořce. Znovu jsem se podívala za sebe. Mezera mezi vojáky zmizela a já si vysloužila bolestivý dloubanec do zad.
„Pokračuj a neohlížej se!"
Fajn, tak ne. Nestála jsem o další modřiny. Stačil mi pramínek krve, co mi stékal z nosu po hraně čelisti a vpíjel se do dříve bělostné, nyní notně špinavé, látky košile.
... Ztratila jsem pojem o čase. Měla jsem pocit, jako bychom pochodovali bez přestávky alespoň tři dny vkuse. Boty mi vzali, zřejmě mi chtěli cestu sem ještě víc znepříjemnit.
Protože jak vypadají silnice uprostřed deštivého jara? Jako rozblácené polní cesty. Pokrývá je několik centimetrů silná vrstva bahna, která zatraceně klouže - o tom jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Několikrát.
Nebyla jsem si jistá, jak dlouho už trvá tahle nekonečně se vlekoucí cesta, o jejím cíli jsem však nezapochybovala ani na okamžik. Okolí našeho zámku jsem znala téměř dokonale. Okolní kopce, pole, pláně, louky a lesy se mi do paměti vtiskly dokonale.
Tři, dva, teď. Přesně jsem odhadla chvíli, kdy mezi korunami stromu problesknou štíhlé vysoké věže zámku. Našeho zámku.
Ochladilo se ještě víc a začal foukat studený vítr. Velké kapky s hlučným pleskáním dopadaly na krajinu. Ramena se mi zachvěla, přesto jsem nějakým tajemným způsobem dokázala ovládnout z posledních zbytků sil čelist, aby mi nedrkotaly zuby. Těmhle nafoukaným Vessenčanům neukážu ani náznak slabosti.
Padací most ležel spuštěný přes příkop zarostlý vysokými kopřivami. Nechtěla bych mezi ty žahavé byliny zase spadnout. Ještě teď jsem na kůži cítila dotek jejich listů...
„No tak, hni se, ty mrcho!"
Další důrazný šťouchanec do zad. Vzápětí mi došlo, za co jsem si ho vysloužila. Pohled na rodný zámek v rukou našich nepřátel moje tělo na chvíli zmrazil. Jako kdyby mi žilami proudily namísto krve ostré ledové krystalky a rozdíraly ještě víc srdce už i tak rozlámané na kousíčky.
Prkna mostu se rozechvěla těžkými kroky. Projdeme na nádvoří.
Nějaká silná ruka mi stiskla rameno, až jsem se musela kousnout do rtu, abych nevykřikla. Vysoký ramenatý hromotluk s jizvou na čele mi dál drtil paži svým ocelovým stiskem, zatímco mě za sebou táhnul jako obyčejného hadrového panáka. Nějak už jsem neměla sílu vzepřít se na odpor. Proti takovému obrovi bych beze zbraně stejně neměla příliš šancí.
Žalář se nacházel na druhém, nepříliš používaném nádvoří. Respektive tady byl jen vchod do vězení. To se rozkládalo trochu jinde, v podzemí.
...Tři patra mělo podzemí Corallského zámku. Mě se rozhodli ubytovat hned v tom prvním. To nebylo pro můj potencionální útěk tak špatné...
Onen hromutluk, jež mě doprovodil do mého nového apartmá, jak nezapomněl jízlivě dodat, mě s nevýslovným požitkem praštil silnou pěstí do zad. Pod vlivem té rány jsem doslova proletěla otevřenou mříží kobky a přistála na hromádce slámy, jež silně páchla hnilobou.
Ani jsem se nezvedla. Proč taky. Mohla jsem jen ležet v té temnotě a tichu. Tichu, tak hlučném, až mi z něj po chvíli div nezačala zvonit v uších. Proto jsem byla nedokonale vděčná za to, když občas se z koutu téhle zatracené, mizerné, hnusné cely ozvalo zašustění oznamující, že tu nejsem sama. Krysy, v lepším případě možná i menší myši, se mi staraly o společnost. V tu chvíli mě silně mrzelo, že neumím čarovat. Protože bych vessenského vládce proklela. I tu jeho pýchu, o níž se skládaly písně, jež často zněly z úst potulných herců, komediantů a pěvců po náměstích, nárožích, městech i vesnicích.
_____________________________
A po dlouhé době... je tu nová kapitola. Snad Andrés přenesl přes srdce, že se na scéně objevil i někdo jiný než on.😉 Jak se asi bude vyvíjet osud Karin? Kdo to vlastně je? A co Andrés, užije si svůj pobyt na Corallském zámku?
Své myšlenky, postřehy, připomínky mi můžete psát do komentářů.
PS za každý komentář (popřípadě i votes) budu moc ráda. Předem díky.❤️
Vaše -_Jana_-
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top