ANDRÉS

Cítil jsem se stejně mizerně a zahanbeně jako pokáraný školák, který udělal hloupou chybu. Jestliže jsem Toma nikdy neměl rád, tohle na mých sympatiích vůči němu nijak nepřidalo.

Alkohol mi z krve už vyprchal a nahradil ho stud. Kdybych tolik nepil, k Anně bych se ani nepřiblížil. A Tom by nás nenačapal, jak se s Annou líbám, zaujatý jejím výstřihem. Najednou se mi objevil za ramenem, obličej zkřivený zamračením. Annu napomenul, aby si šla po svém.

Co se týkalo mé osoby, jen po mně loupl nepřívětivým pohledem a prohodil: „Ať tě ani nenapadne, abys Karin ublížil."

S tím odešel zpět do jídelny.  Jeho kroky se rozléhaly tichou chodbou a v ozvěně se odrážely od stěn. Hoch měl na obyčejného venkovského burana příliš mnoho sebevědomí. Ale měl štětí, že jsem se s ním nemohl poprat. Kvůli Karin. On by mohl hrát potlučeného chudinku, po kterém nevděčný Andrés skočil a rozbil mu hubu. Jenže to by mi u Karin nejspíš neprošlo.

Ale odkdy mi vlastně na tom, co si Karin myslí, záleželo? ptal jsem se sám sebe. Nicméně žádnou smysluplnou odpověď nebyla moje mysl, pravděpodobně ještě otupělá zbytkem alkoholu, podat.

Mířil jsem dlouhou chodbou k pokoji, jejž nám přidělili. Dvakrát jsem špatně odbočil a následně si spletl dveře pokoje, v němž naštěstí nikdo zrovna nebyl.

Ze rtů mi uniklo slastné zaúpění, když jsem se zadíval na postel. Skopl jsem z nohou boty a hodil sebou na měkkou matraci. Téměř okamžitě jsem usnul.

Všude byla tma. Vytáhl jsem se do sedu a díval se před sebe, očima se snažil proniknout tou konzistentní temnotu. Neměl jsem nejmenší tušení proč jsem se vzbudil.

Naštvaně jsem si lehl zpátky a pokusil se znovu usnout. Marně. Pociťoval jsem nesmírnou únavu. Dnešní den byl opravdu hodně divoký. Ale nešlo to. Převalil jsem se na druhý bok. Hlavu jsem si podložil loktem, načechral znovu polštář. Ne, nic nezabíralo.

„Do háje!" Někdo na mě nejspíš plivnul jedovatou slinu, aby mi nedopřála ani pořádný spánek.

Odhrnul jsem ze sebe přikrývku a zadíval se z okna, jímž do pokoje dopadaly široké paprsky měsíčního světla. Zvedl jsem se z pelesti postele, bosé nohy spustil na podlahu. Prkna mě ihned zastudila na chodidlech izolovaných od chladu jedině slabými ponožkami. Vydal jsem se zatáhnout závěs v naději, že alespoň to mi pomůže usnout. V poslední době jsem měl lehký spánkový deficit...

Natáhl jsem ruku po nařasené látce závěsu, ale uprostřed pohybu jsem strnul v nehybné pozici. Na polní cestě jsem postřehl jakýsi stín, nepatrné mihnutí. Až jsem na okamžik zapochyboval, jestli se mi to jen nezdálo. Mohl to být klidně jen stín, který vrhl mrak převalivší se před kulatou mléčnou tváří měsíce.

Ne, nebylo to letmé mihnutí stínu. Byla to silueta člověka. Počkat, nebyla to ojedinělá silueta, stínů bylo několik. Jejich skupina a mířila mezi poli směrem k vesnici.

Odvrátil jsem se od okna a v rychlosti si natáhl boty. Tohle se mi nelíbilo.

Vyrazil jsem na ztemnělou chodbu a hnal se jí ven do zahrady. V duchu jsem se modlil, abych se někde zase neztratil a nepopletl si cestu.

Jako zázrakem jsem se nikde neseknul a za chvíli už vyběhl do chladného nočního vzduchu. Když se kolem mě ovinul chlad jarní noci, otřásl jsem se. Měl jsem si vzít alespoň svetr. Ale nebyl čas fňukat. Musel jsem přijít na to, jaká návštěva se rozhodla přijít takhle pozdě.

Přitiskl jsem se k bíle nabílené zdi a sunul se opatrně podél ní. Srdce mi bušilo až v krku, tep vylétl do závratných výšin, ale chtěl jsem zjistit, co se tady děje. Jestli to byly jednotky toho zrádce Seana, tak musím varovat Karin. A jestli to je někdo jiný, sám jsem zvědavý, kdo se to sem krade jako zloděj.

Dál už jsem nemohl jít, aniž by si mě někdo všimnul. Zeď se stáčela za roh a měsíční světlo se rozlévalo celou zahradou a osvětlovalo ji. Viditelnost tu panovala tudíž víc než dobrá.

Zaslechl jsem šramot. Duchapřítomně jsem se přitiskl k dřevěné propletené podpěře vinné révy plazící se podél stěny vzhůru.

Právě včas. Ještě jsem se snažil uklidnit rozbouřený mělký dech, když do měsíčního světla vešli čtyři urostlí muži vzbuzující na první pohled respekt. Dva z nich svírají v rukou jutové pytle, jež vypadaly pořádně plné. Co v nich mohli mít?

Trochu víc jsem se naklonil. Snad za to mohla moje zatracená zvědavost, ale noha mi po kamenném zápraží uklouzla a já se ze stínu skutálel na trávník osvětlený měsícem.

Téměř hmatatelně jsem cítil, jak se na mě upřely všechny jejich pohledy. A do háje. Poslední dobou se na mě lepilo trochu moc problémů...

Nadzvedl jsem se na loktech, ale než jsem se stačil vůbec zvednout, do zad se mi přes látku košile vtlačila chladná masivní čepel nože. „Řadím ti dobře, nehýbej se," zaslechl jsem hrubý mužský hlas. Projela mnou vlna strachu a bezmocné hrůzy. Tohle nebudou hodní hoši. A jak to tak vypadalo, načapal jsem je při nějaké nekalé činnosti...

Bylo mi jasné, že tohle končívá většinou jen jedním způsobem. A já jsem neměl v úmyslu dát svou kůži lacino, přestože jich byla značná  přesila.

Udělal jsem krok vpřed a tak se dostal z dosahu čepele. Natočil jsem se bokem a pěstí se ohnal proti oválnému obličeji zarostlému několika denním strništěm. Zasáhl jsem mužové lícní kost. Celým zápěstím mi projela bolest, zasáhl jsem.

Příliš dlouho jsem se však ze svému triumfu neradoval. Nestačil jsem se ani otočil a cosi těžkého mě udeřilo zezadu do hlavy. Jako kdyby mi lebkou projelo ostří a probodlo ji skrz na skrz. Před očima se zablyštěly třpytky a podlomily se mi nohy. Bezvládnost ze mě učinila stejně bezmocnou a bezbrannou bytost jako je hadrová loutka.

...Hlava mi nesnesitelně třeštila. Byl jsem mrtvý?

Něco tak obyčejného jako zvednout ruku, mě stálo až příliš mnoho sil. Dotkl jsem se epicentra bolesti. Ještě jsem úplně neotevřel oči, zato mi do nosu prostoupil intenzivní železitý pach.

Když jsem přece jen dokázal těžká oční víčka nadzvednout, pohled se vyděšeně stočil na moji dlaň. Na prstech mi zůstalo několik krvavých šmouh.

„Co?" zasípal jsem, ale v krku jsem měl sucho a vyprahlo jako na poušti.

Pokusil jsem se nadzvednout ve snaze rozhlédnout se kolem sebe. Znovu jsem sám sobě položil otázku, jestli žiju.

„Ať tě ani nenapadne, aby ses zvedal. Praštili tě pořádně," zaslechl jsem někde vedle sebe. A ten hlas bych poznal mezi tisíci podobnými.

„Karin?" Pokusil jsem se natočit hlavu tak, abych ji dostal do svého zorného pole. Ale čísi ruka mi v tom pohybu zabránila. Na čele mi přistál ledově chladný obklad, jež tak příjemně chladil.

„Naštěstí máš pěkně tvrdou hlavu," pronesla Karin. Přestože jsem jí neviděl do obličeje, nabyl jsem toho přesvědčení, že jí po jejích skvělých sametových rtech přeletěl úsměv. Soudě alespoň podle tónu hlasu, v němž zaznívalo ulehčení. Ona se o mě bála?

„Co se vlastně stalo?" zeptal jsem se poté, co mi dala napít. Napít se vody by mě nedávno nenapadlo snad ani ve snu, teď mi však připadalo, že jsem nikdy nic výtečnějšího nepil.

Teprve teď jsem na Karin uviděl. Sedla si na pelest postele vedle mě. Pokrčila rameny. „Sama toho moc nevím. Našel tě Tom. Slyšel hluk a viděl, že se sem krade nějaká skupina. Asi to byli zloději. Poslední dobou se tu potlouká hodně lupičských band. Nejspíš jsi je vyplašil."

Zloději? To by odpovídalo. Jenže... promnul jsem si spánky. Na což Karin ihned zareagovala: „Co je, bolí tě hlava?"

Kdybych řekl, že ne, lhal, bych. A bolet bylo hodně slabé slovo. Měl jsem pocit, že lebka každou chvíli musí explodovat a roztříštit se na tisíc malých kousíčků. Ale mě zaujalo něco jiného - jen letmá vzpomínka toho, co jsem dneska večer viděl.

„Už je to o něco lepší," zalhal jsem. „Ale ti zloději..."

„Ne!" skočila mi Karin do řeči rezolutně, „teď na ně nemysli." zavrtěla hlavou, až jí do obličeje přepadly prameny kaštanových vlasů. Zvedl jsem ruku a jemně jí je zastrčil za ucho.

„Chtěl jsem říct, že by mě zajímalo, proč šli na lup a měli plné vaky."

Dívka se zatvářila přemýšlivě. „Třeba už předtím byli někde jinde."

Pak jí ale samotné došlo, že to nedává smysl. „Vlastně proč by chodili loupit a tahali s sebou už nakradené věci? To těžko. Ale víš co?" usmála se. „Pro dnešek se vykašleme na všechny zloděje, lupiče a naše hádky a půjdeme spát."

S tím bych vřele souhlasil. Jestli jsem předtím nemohl spát, teď se spánek pokoušející o ovládnutí mého vědomí, stal téměř vítězem.

„A kde budeš spát?" nedalo mi to, abych se nezeptal. Přece jen jsme měli předstírat pár, a tím pádem tu nebylo víc než jedna postel.

Karin se tvář rozzářila úsměvem. „Já věděla, že praštěný jsi dávno, ale teprve teď máš na to svědky. A neboj se, nekoušu."

Za chvíli už jsme oba usínali. Nejvíc mě udivilo, když se Karin ke mně přitiskla a pohodlně se uvelebila na mojí pokrčené paži.

„Dobrou noc," zašeptala ještě v polospánku.

„Dobře se vyspi," odpověděl jsem a jen se k ní víc přitiskl. Téměř okamžitě jsem usnul, a to i přesto, že pokoj se stále koupal ve stříbrném měsíčním světle.

__________________

Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Jaké z ní máte pocity? Dnes to bylo trochu dramatičtější. Na scéně se objevili neznámí muži, pravděpodobně lupiči. Co si myslíte o Andrésově počinu?

Vaše -_Jana_-✨