KARIN

Místnost v podstřeší ohřívala velká zelená kachlová kamna.  U nich se sušilo Andrésovo oblečení, které dokonale nasáklo vodou.

Seděla jsem u nevelkého stolu na jedné ze čtyř židlí a dívala se na stále ještě pobledlého prince. Tera mu přinesla nějaké suché oblečení.

Andrés se právě snažil nasoukat do bělostné košile, ale ruce se mu pořádně třásly. Nedivila jsem se mu. I já jsem z toho byla ještě trochu mimo. Nedovedla bych si jen představit, kdyby...

„Kruci," zaslechla jsem. Andrés se právě snažil zapnout knoflíčky.  Netřeba podotýkat, že marně.

Napadlo mě, že tohle bylo vlastně první slovo, které pronesl od té doby, co jsme vešli do budovy mlýna.

„Chceš pomoct?" zeptala jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, zvedla jsem se a došla k němu.

Andrés jen zavrtěl hlavou a odvrátil pohled, aby se mi nemusel podívat do očí, přesto mě nechal, abych mu pomohla.

Zatímco si mé prsty si obratně poradily se všemi až doposud vzdorujícími knoflíky, zcela bezděky jsem zadržovala dech. Při pohledu na princovy vypracované svaly se mi až do konečků prstů rozletěly vířivým tancem motýli.

„Díky," řekl Andrés poté, co jsem zapnula poslední knoflíček, aniž by mi věnoval jediný letmý pohled.

„Není zač," opáčila jsem záměrně kousavě, ale s ním to ani nehnulo. Jen se díval z okna, z nějž byl pěkný výhled na pohodlnou příjezdovou cestu klikatící se mezi poli.

Mlčení se dál protahovalo. Nakonec jsem to byla já, kdo to dál nehodlal snášet a jen hledět na Andrésova lhostejná záda. Ještě dnes ráno jsem si myslela, že... možná by mezi námi nějaké ty sympatie přeskočit mohly... A teď? Jako kdyby se na mě kvůli něčemu urazil, k čemuž neměl důvod. Minimálně mě žádný nenapadal, ať jsem přemýšlela sebedůkladněji.

„Poslyš, co jsem ti udělala, že se se mnou nebavíš?" vyjela jsem na něj.

Nic. Rukou se opíral o okenní rám a díval se dál na přírodu, která se co nevidět probudí z vydatného zimního spánku.

Tak tohle ne. Nebudeš mě ignorovat. Chytla jsem ho za předloktí a trhla s ním. Skoro jsem Andrése povalila na podlahu. Nicméně se mi povedlo násilím ho přimět, aby se na mě zadíval. „Co proti mě máš?" vypálila jsem zhurta. „Nejdřív mě líbáš a pak ignoruješ? Nepřijde ti to trochu ubohý?"

Skoro bych přísahala, že se mu v ledově modrých očích cosi na okamžik zalesklo. Snad bolest, smutek nebo pouhý odlesk světla? Nicméně vzápětí jsem poznala svou trefu do černého - Andrés odvrátil oči a rozpačitě se kousnul do rtu, na němž se ihned objevila velká rudá kapka krve.

Ne, Karin, ovládni se, proboha. Poslední zbytky vůle a zdravého rozumu bily na poplach, ale já se je rozhodla ignorovat. Palcem jsem setřela z jeho rtů krev a lačně se k nim přisála.

Čas kolem se zastavil, všechno ostatní vymizelo. Zůstali jsme tu jen my - já a Andrés. Vessenčan a Corallanka. V podstatě dva zcela rozdílní lidé. Ještě nedávno nepřátelé.

Tak opojný pocit splynutí v polibku jsem ještě nikdy nepoznala. Nemohla jsem se nasytit jemných hladových doteků, i střetávání našich úst.

„Co to děláš? Neříkala jsi náhodou dneska ráno, že mě zabiješ, jestli se k tobě někdy jenom přiblížím?" usmál se zadýchaně poté, co se odtáhl.

„Ne, asi jsi mi špatně rozuměl. Říkala jsem, že tě zabiju, jestli mě budeš ještě někdy ignorovat. Na líbání a objímání se tenhle zákaz nevztahuje."

Postřehla jsem, jak Andrésův obličej při mé poslední větě povážlivě potemněl. Dlaněmi se opřel o zeď na mnou a uvěznil mě mezi svými pažemi. Na krku mě šimral jeno horký dech a hruď se nám oběma zdvihala nedávno skončeným polibkem.

„Ten kluk..." začal, pak se odmlčel, jako kdyby hledal správná slova. Mezi obočími se mu rýsovala výrazná, hluboká rýha. „... se kterým ses objímala... Kdo to byl? A co s ním máš? Je to tvůj... ehm... přítel. Teda chci říct..."

Přerušila jsem ho. „Ne. Mezi mnou a Tomem nic není. A nikdy nebylo. Známe se od dětství, kdy  jsme si spolu často hráli. Je to synTery, ta bývala mojí kojnou," vysvětlila jsem mu.

„Aha," odtušil, ale nedokázala jsem odhadnout, jaké myšlenky mu asi víří hlavou. Dlaně sundal ze zdi a ustoupil ode mě o jeden krok. Samotnou mě překvapilo, jak mě ta nově vzniklá mezera mezi námi zasáhla.

„Proč..." pronesl váhavě po chvíli našeho oboustrannému mlčení. „Proč jsi mě oslovila lásko?" Otázku dokončil váhavě, jako kdyby vůbec zvažoval, zda ji má vyslovit nahlas. Obočí se mu znovu stáhla k sobě a na krku začala pulsovat žíla. I když se snažil chovat nenuceně a lhostejně, příliš se mu to nedařilo. Na mojí odpovědi mu skutečně záleželo.

Asi ho moje odpověď nepotěší, nicméně budu potřebovat, abychom spolupracovali. Nezbylo mi než doufat, že je Andrés dobrý herec.

„Protože budeme muset předstírat pár," odpověděla jsem a pak Andrésovi zběžně všechno vysvětlila.

„Pár? Nikdy!" Založil si ruce na hrudi a vrhnul po mě vzdorovitý pohled doslova přetékající vztekem. „A navíc, pro nějaké vidláky nehodlám hrát divadlo!"

Ihned jsem vypěnila. „Spletla jsem se. A to dost!"

„V čem?" prsknul Andrés nerudně.

„V tobě. Doufala jsem, že ses změnil, ale ne. Byla jsem naivní. Když jsem si myslela, že jsi přestal být nabubřelý egoman opojený sám sebou!"

„Cos to řekla?!" V momentě v obličeji zrudnul a ruce se mu třásly vztekem.

„Slyšels. Nehodlám se opakovat!"

„Proč bych měl vůbec cokoli předstírat, jaký bych k tomu měl mít podle tebe důvod?"

To se mi snad zdá. To je vážně tak natvrdlý, nebo se mi nesnaží rozumět? „Podívej, taky nemám radost, že budeme muset předstírat pár, ale je to ta nejbezpečnější varianta při všechny."

Na okamžik mu po obličeji přeletěl stín. Kdybych ho neznala tak dobře, mohla bych si myslet, že to snad bylo zklamání. Jenže tohle mi k namyšlenému a sebestřednému princi vůbec nesedělo.

„Tak nemáš z toho radost? A proč sis to vymýšlela?"

„Já si nic nevymýšlela, a přestaň s tím obviňováním. Taky se můžu sebrat, nechat tě tady a odejít. Jestli se ti to nelíbí, poraď si sám."

Andrés se zamračil ještě víc. Teď se tvářil jako opravdový bůh pomsty. „Dělej si co chceš a s kým chceš. Mě jsi úplně ukradená!"

Cože? Nejdřív jsem měla pocit, že jsem se přeslechla. Bohužel to opravdu řekl. Před očima se mi mihnul rudý závoj vzteku. Ani jsem sama nevěděla jak, ruka mi vylétla vzhůru a vší silou jsem princi vlepila facku.

Andrés rozzuřeně zasupěl: „Ty náno pitomá!"

Co si to ke mně dovoluje? „Hulváte! Snobský, zabedněný idiote, takhle se mnou jednat nebudeš. Jinak začnu litovat, že jsem tě zachránila. Taky ses teď mohl chystat na svůj vlastní pohřeb. Ale jestli se ke mně konečně nezačneš chovat slušně, vykašlu se na tebe a pak hodně štěstí!"

Neodpověděl, ale na šíji mu naběhly žíly. Probodával mě očima, jejichž barva se z přívětivé pomněnkové modře změnila na ocelovou šeď oblohy před bouřkou.

Téměř se mi zastavilo srdce, když se dveře do místnosti s hlasitým zaskřípěním pantů otevřely. Andrésův výraz obličeje se ihned proměnil. Teď na něm pevně seděla maska dobré nálady a oči po mně házely upřené zamilované pohledy.

Teď jsem to byla já, kdo málem vypadl z role. Ale naštěstí jsem se dokázala přece jen vzpamatovat.

Zrzavá děvečka s příjemným pihovatým obličejem nám přišla od Tery vyřídit pozvání k večeři.

„Rádi přijdeme. Vyřiď mlynářce naše vřelé díky za její pohostinnost, krásná dámo," opáčil s úsměvem poněkud přehnaně a mírně se dívce uklonil.

Vzápětí však princ bolestivě zaúpěl, neboť jsem mu vší silou dupla na nohu. „Uctivost a vyjádření vděku netřeba přehánět, můj drahý," sykla jsem a se zlomyslným zadostiučiněním sledovala, jak se snaží zachovat ve společnosti té holky statečně a tvářit se, jako by se jeho nohy můj podpatek ani nedotknul. K mé škodolibé radosti se mu to příliš nedařilo.

„No tak, na co čekáš? Vzkaz jsi vyřídila, můžeš jít," zamračila jsem se na zrzku.

Sotva se dveře za dívčinými zády zaklaply, Andrés, až doposud svírající mě v pseudoláskyplném objetí, mě pustil. Čekala, jsem, že budeme v naši předešlé hádce pokračovat, ale on se jen potměšile usmíval a stejně uštěpačným způsobem na mě zahlížel.

„Tak ty žárlíš?"

_______________________

Ahoj, je tady nová kapitola příběhu Pyšný princ. Tak co, jaké z ní máte pocity? Mezi Andrésem a Karin to trochu zaskřípalo... Co myslíte, dokáží hrát přesvědčivě pár? A co Andrés, snese, že bude muset být ve společnosti „venkovských vidláků"?

Vaše -_Jana_-✨