ANDRÉS

Zpočátku jsem si snažil zacpávat nos, abych necítil ten hrozný zápach, z nějž se mi zvedal žaludek. Jenže po nějaké chvíli jsem se s tím puchem dokázal nějak smířit. I když, smířit, to je hodně silné, a ještě víc nadnesené, slovo.

Vyfasoval jsem hned krajní celu, což jsem kvitoval s povděkem, pokud se o mé situaci dalo něco v tomhle smyslu vůbec říct. V porovnání městského žaláře s vězením zámku corallského hraběte bylo podzemní sklepení poměrně luxusní záležitost. Tady od sebe jednotlivé malinkaté cely oddělovaly pouze napůl zrezivělé kovové mříže a hned sousední cela naštěstí zela prázdnotou. Zato na protější straně místnosti rozhodně protější celá prázdnotou rozhodně nezela. Jejím obyvatelem byl podmračený muž se zarostlou tváří. Ten chlapík se mi nelíbil, a podle pohledů jaké po mě vrhal on, jsem dospěl k názoru, že ani on je mně necítí sympatie.

Ramena se mi otřásla chladem. Vysoko, téměř až pod klepnutým stropem, se nacházelo nevelké okénko, jež mělo rozměry natolik malé, že ani kdyby se k němu někdo dokázal vyšplhat, poradit si s mřížemi, nedovedl by se protáhnout ven, na svobodu. To by dokázalo leda hodně hubené dítě. To se však v tomhle smrdutém pekle nevyskytovalo - bohužel. Okénkem se protáhl další poryv zlomyslného větru. Paže jsem si přitiskl k hrudi, aby mi z těla neutíkalo tolik tepla. O plášť už jsem dávno přišel. Biřic, který mě sem odvedl, nejspíš usoudil, že pro nebezpečného zločince je takového luxusu škoda...

Vyhoupl jsem se na rozviklanou lavici, jediné vybavení téhle kobky. Rukama jsem se opřel o zeď ze studených kamenů, ale téměř ihned jsem dlaně znechuceně odtrhl. Na zdi se totiž vlivem chladu vysrážela vlhkost.

Znovu jsem si uvědomil, jaká je tady zima. Můj dech se mi před očima změnil na malý obláček sytě bílé páry a konečky prstů pomalu začaly ztrácet svoji citlivost. Ani jsem pořádně nepostřehl kdy, začaly mi cvakat zuby.

Pohnul jsem se na vetchém kusů nábytku, abych slezl na zem a pohybem se alespoň trochu zahřál.

Sotva se podrážky mých bot dotkly podlahy, do uši mi zaznělo tiché cinknutí. Jako kdyby se kamenů dotkl kus kovu.

Sehnul jsem se a očima pátral po původu toho zvuku. V cele panovalo přítmí a zprvu jsem neviděl nic než chuchvalce poloshnilé slámy, mezi nimiž se mi podařilo zahlédnout cosi, co odrazilo zbytek ze skomírajícího světla louče umístěné na chodbě ve zrezivělém věšáku.

Sebral jsem lesklý předmět do dlaně a překvapením mi ze rtů unikl tichý povzdech. Úplně jsem zapomněl, že medailonek se usídlil v mojí kapse, kam jsem ho bezmyšlenkovitě uložil. Znovu jsem vrhl pohled na oválné tělo předmětu. Mělo na sobě vyryté nějaké znaky, snad mohlo jít o iniciály majitele. Popadla mě zvědavost. Měl bych se podívat?

Mám právo podívat se dovnitř medailonku, který mi nepatří? V mysli se mi rozezněla Karinina slova, jaká pronesla tehdy ve mlýně. Když se podíváš bez svolení majitele na obraz, který nosí pro sobě, přinese ti to smůlu.

Měl bych to risknout? Pověry byly leda pro děti. Na tyhle hloupé zkazky, pokroucené výplody fantazie prostoduchých pověrčivců, jsem nevěřil. Přece jen však někde v nitru zahlodal zub pochybností. Všetečnost byla mnohem silnější. Stačil jen jeden jediný pohyb a šperk prozradí tajemství, které ukrývá...

Na chodbě zarachotily kroky těžkých vojenských bot. Neměl jsem času nazbyt. Jako kdyby se kov medailonu rozžhavil doběla, zahodil jsem šperk. Ten obloukem ladně dopadl do stínu a při letmém pohledu nebyl právě snadno postřehnutelný.

Mříž se otevřela se zaskřípěním zrezivělých pantů a do prostoru kobky vstoupil voják s erbem města masitý na plášti z kvalitní látky. Vrhl jsem po něm závistivý pohled, proti teplému oblečení bych rozhodně nic nenamítal.

Urostlý městský strážce mě vyvedl z vězení na denní světlo, jehož už sice ubylo, přesto jsem musel přimhouřit oči. Po nekonečně dlouhé době strávené v temnotě cely mě přicházející šero večera bolestivě bodlo do očí.

Budova městské rychty se nacházela nedaleko věznice. Bylo to jen několik desítek kroků, jenže jsem měl tělo ztuhlé chladem a od biřice jsem si vysloužil několik důrazných šťouchanců do zad.

„Nesahej na mě!" nevydržel jsem to už nakonec. Kdejaký křupan si na mě dovoloval nebude. Ohnal jsem se po vojákovi, jenže jsem zapomněl na podstatný fakt. Zápěstí mi k sobě poutaly železné okovy. Strážce snadno zachytil řetěz a silně s ním trhnul.

Zaúpěl jsem bolestí. Kov se mi zařízl do kůže a veškeré myšlenky na odpor mě rázem opustily. Zaskřípal jsem zuby, ovšem to bylo asi to jediné, co v mé situaci můžu dělat. Hlavou mi probíhaly různé scénáře, jak bych nechal doma, s pořádnou dávkou zadostiučinění, takovéhle zacházení potrestat. Hrudí mi projel mrazivý osten -  já nebyl doma, a rozhodně tu nejsem v roli, do níž jsem se narodil.

Vzpomněl jsem si na Karin. Živě se mi vybavil její obličej. Doufal jsem, že je v pořádku. Nepochyboval jsem o tom, že by si nějak neporadila s prohnilým hostinským nebo koktajícím synkem starosty. Měl jsem spíš obavy, aby se nedostala do problémů kvůli mě, aby si ji nespojovali s mojí osobou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se kvůli mě dostala do problémů. Záleželo mi na ní. A dost možná i víc, než bych byl ochotný přiznat...

Mezi lopatkami mi zcela bez varování vystřelila bolest. Do zad mě udeřila pěst mého hromotluckého doprovodu. „Neokouněj," zavrčel biřic, a mě by ani ve snu nenapadlo odporovat. Možná trochu chvatně jsem prošel dveřmi ve tvaru lomeného oblouku do příjemně vytopené budovy rychty.

Když jsem překročil práh místnosti, rychtář právě seděl za masivním stolem a večeřel. Rychtář byl muž ve středních letech, ve tmavých kudrnatých vlasech se začínalo pomalu objevovat první stříbro i pleš. Na pečlivě oholené bradě, stejně jako na prstech, se mu blýskala mastnota z pečínky, již měl před sebou.

Když jsme vstoupili, vzhlédl muž beze spěchu pohled od jídla. Pod pohledem těch vodově modrých očí jsem se cítil bídně, jako už dlouho ne. Moje oblečení dostalo pořádně zabrat a musel jsem vypadat skutečně žalostně, neboť se rychtář povýšeně ušklíbl: „Tohle že je nebezpečný zločinec?"

„Samozřejmě, šéfe," pronesl halasně biřic a udělal krok vpřed. Jeho pohyb doprovázelo zachřestění mužovy drátěné košile.

„Seš si jistý? Tenhle kluk?" Poslední slovo vyšlo z jeho úst z takovým opovržením, až jsem rychtáři přál, aby se svojí večeří zadusil.

Městský strážce se však nenechal vyvést ze svého klidu. „Jasně. Na ulicích visej plakáty s portrétem tohodle... tohodle..." Ušklíbl jsem se, jak biřic nevěděl, jak by mě nazval. Pak muž ale mávl dlaní, mohutnou jak lopata, ukrytou v kožené rukavici a z kapsy kabátě vylovil složený papír. Dokument předložil před svého nadřízeného na desku stolu.

„Co je to?" otázal se rychtář a otřel si mastné ruce do látkového ubrousku. Pak se zvědavým výrazem papír rozložil a náhledem do něj. Modré oči se mu ihned rozzářily a koutky rtů se roztáhly do spokojeného úsměvu. Asi mi došlo, co to je za lejstro. Totéž, nad nímž tak jásal Albert, ten ničema.

„Zločinec... dopadení... odměna..." přeříkával si sám pro sebe některá slova. Poté zvedl ruku s papírem a očima střídavě přejížděl z mého obličeje zpět na plakát a tvářil se čím dál nadšeněji.

Vtom odtrhl pohled konečně od papíru a vykřikl. „Skvělá práce!" pochválil vojáka. Pak se obrátil ke mně: „ Městský soud té shledal vinným ze závažných zločinů. Za dva dny budeš popraven." Zamnul si strniště na bradě a dodal: „Oběšením."

Cože, já a... popravený?! To je snad zlý sen, ze kterého se mi nedaří probudit! „Tohle a soud? Nedej se vysmát, rychtáři! Odkdy se soudí v jednom člověku od večeře? Radši si utři bradu, kape ti z ní mastnota!"

Zástupce městského práva v obličeji vmžiku zbrunátněl a zařval hlasitě, až mi zahučelo v uších: „Odveď ho a hned. Nebo ho zabiju sám!" Od opasku tasil dýku a zabodl ji do dřevěné desky stolu.

Neubránil jsem se úsměvu. Červeň, rozlévající se v mužově odulém obličeji, by mu mohl závidět nejeden uvařený humr. Ale já se urážet nenechám.

... Opět za mnou s nepříjemným kovovými zavrzáním a následným hlasitým prásknutím  zapadla mříž.

„Hádám, že do dvou dní nejdýl budeš viset za městem, chlapče," ušklíbl se jízlivě biřic než mě opustil.

Lomcoval se mnou vztek. Nenáviděl jsem bezmoc, ocitnout se v situaci, kdy člověk nemůže dělat vůbec nic. Je to jako řítit krajinou na splašeném koni -  nezbývá než doufat, že si někde nezlámete kosti nebo rovnou vaz.

Tak oni mě chtějí nechat pověsit, oni mě! Jako šlechtice by mě měli nechat stít! Jenže vzápětí mi došlo, že tomu bráni hned dvě věci. Zaprvé, oni neví, kdo jsem doopravdy. Ale nejsem si jistý, jestli to tak nebylo nejlepší. Troufnu si hádat, že Corallané na mě jako na vessenského vládce, který chtěl o jejich zemi rozšířit území svého království, mají slušnou pifku.

Zadruhé, chtěl jsem žít. Zoufale jsem toužil žít. Nedovedl jsem si představit, že už nic neuvidím slunce, nikdy nebudu dýchat životodárný vzduch. A nikdy už neuslysim jedinou ironickou Karininu poznámku. Ne, nedokážu se rozloučit se životem, na to jsem ho měl až příliš rád. Ostatně už jsem přežil i horší věci, například prudký jed... Bodlo mě však u srdce při uvědomění si jednoho faktu. Na tuhle moji svízelnou situaci žádný protijed nebyl.

Musím si poradit sám. Až jsem však namáhal mozek sebevíc, jako naschvál mě žádné rozumné řešení nenapadlo. Nenašel jsem tu ani nic, čím bych se mohl pokusit odemknout mříž. Ale stejně bych proti stráži neměl šanci...

Nezbývalo než čekat. Opřel jsem se zády o nechutně orosenou zeď, pokrčila kolena a pomalým pohybem se svezl na zem. Pokrčené nohy jsem si objal rukama a zadíval se před sebe.

K uším mi dolehly kromě hlasů mých spoluvězňů, na něž jsem si už zvykl natolik, že jsem je už ani nevnímal, i jiné, mnohem zlověstnější zvuky, ze kterých mi přeběhl mráz po zádech. Opravdu jsem slyšel nezaměnitelné bušení oznamující stloukání nějaké dřevěné konstrukce? V mém případě to příliš mnoho věci znamenat nemohlo.

Buch. Prásk. Třísk. Prásk. Třísk. Buch.

Na malý zlomek okamžiku se mi však zdálo, jako kdyby mé smysly zachytily i jiný, mnohem více skrytý podtón této zlověstné symfonie.

Blízko. Už blízko. Brzy tě k sobě přivine kostnatými pařáty ta, jejíž objetí přetne nit tvého života. Ta, jejíž mrazivý dech je proklínaný mnoha legendami. Ta, kterou pro její spravedlnost, smrtelníci nenávidí.

Z koutku oka se vydala napříč tváří osamělá slza zrozená spíš nostalgickým smutkem než zoufalstvím, které mě už opustilo. Zauvažoval jsem, jestli bych jedna jinak, kdybych věděl, že můj život nepotrvá ani dvacet let. Před několika málo lety jsem viděl mrtvá těla svých rodičů, kteří zemřeli na horečku. Tehdy mě zasáhl pocit úplného zmaru. Pocit, že vše, co děláme a vše, co jsme se obrátí v prach. Poznal jsem strach z konce života. Ale tehdy mě dokázalo ukolébat vědomí, že pro mě si ta ošklivá stařena přijde až mnoho desetiletí později. Tehdy jsem neměl nejmenší tušení, jak moc jsem se spletl.

Dlaní jsem se opřel o zem. Nedaleko mně se s kratičkým písknutím prohnal malý stín, po němž zůstalo jen zašustění slámy, ale o zlomek chvíle později se vytratilo i to.

Zoufale jsem toužil alespoň zaměstnat mysl sevřenou strachem. Mezi stébly nahmatala moje ruka malý oválný kovový předmět. Byl to medailon, který jsem sem odhodil.

Se šperkem na dlani jsem došel až pod okno, kudy do cely procházelo trochu ze stříbrného měsíčního světla.

Dvoudílné tělo medailonu se s tichounkým cvaknutím otevřelo a já se zadíval na krásnou ženskou tvář vymalovanou umně, jako kdyby byla skutečně živá.

V první chvíli jsem si myslel, že mě šálí zrak. Jenže nepomohlo ani intenzivní zamrkání. Pořád se na mě mile usmívala pohledná brunetka. Byla to ona.

To snad není pravda....

Div jsem nezačal bušit hlavou do zdi z kamenných kvádrů. Jak jsem mohl takhle hloupě naletět! Mělo mě to napadnout, určitě se spolčila s tím prohnilým Seanem, člověkem, jehož jsem celá léta považoval za přítele.

Co na tom bylo nejhorší? Karin se mi dokázala vloudit do srdce. Ale patřila mezi tu smečku zrádců...

Dokonce se o mě pokusily i halucinace. Slyšel jsem její hlas.„Andrési? Andrési, jsi tady?"

Vzápětí iluze ještě vygradovala. V okně se mihla Karinina tvář. Ozářená měsíčním světlem získala éterický půvab. Ale já už jí nevěřil. Zrada patřila mezi věci, které odpustit nedokážu.

________________________
Ahoj, je tu další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Co myslíte, jak se budou události vyvíjet dál? Za každý komentář, připomínku, nápad, postřeh budu moc ráda. ❤️
Vaše -_Jana_-✨