KARIN

K Teřinu mlýnu patřil i menší hostinec, který místní hojně navštěvovali. Stejně jsem Teru obdivovala, jak i po smrti svého manžela Alfréda se dokázala o majetek postarat a úspěšně ho rozšiřovat.

Nechtěla jsem zneužívat pohostinnosti své bývalé kojné, a proto jsem navrhla, že bychom mohli být také nějak k užitku. Vzhledem k tomu, že vařit neumím - do tajů téhle vědy jsem jaksi nepronikla - jsem se do kuchyně raději necpala. Tedy přesněji řečeno, něco jsem dokázala uklohnit vždycky, a téměř vždycky to bylo i poživatelné, nicméně k delikatese tomu dost scházelo.

Navrhla jsem proto, že bych mohla alespoň roznášet jídlo. A Andrés? Ten byl jako princ na práci naprosto nepoužitelný. Takže roznášel jídlo hostům taky.

Dnes se už od brzkého rána rozpínalo ve vzduchu dusno. V kombinaci s těžkými olověno-černých mraky, které už od rána pevně seděly nad celou vesnicí, to slibovalo déšť. Znala jsem svou zemi a tušila, že jestli sprchne, rozhodně nepůjde o krátkou jarní přepršku. Naopak, přijde pěkný liják. A to by znamenalo, že bude o něco víc hostů, jež se tu rádi nejen schovají před deštěm, ale i si pochutnají na Teřině skvělé kuchyni.

Na polici v zadní části hostince jsem postavila prázdné čisté korbele a hřbetem ruky si otevřela z čela kapky potu. Zatím tu ještě příliš hostů nebylo, ale za ty tři dny obsluhování v hostinci jsem věděla, že je to jen takové ticho před bouří. Největší příliv nastane už za chvíli, kolem poledne.

Andrés se opíral o zeď a pohledem nepřítomně přejížděl po lokále. Na co asi myslí? Za ty tři dny, které jsme tu strávili, jsme se sblížili. Možná za to mohlo, jak jsme předstírali před ostatními pár. Každopádně jsme se už nehádali při každé příležitosti. Chtěla jsem se ho zeptat a ten smutný výraz z jeho obličeje vyhnat třeba polibkem.

Vtom jsem za sebou zaslechla kroky. Díky vycvičenému instinktu jsem se bleskurychle otočila a provedla prudký výpad. Nově příchozí vykřikl vysokým dívčím hlasem a s pěkným žuchnutím se svalil na zem.

„Co to děláš?!"

Uviděla jsem Annu, jak se zvedá ze země, obličej potemnělý zamračením. Probodávala mě nepřátelským pohledem, až jsem se utvrdila ve svém přesvědčení, že jsem jí zrovna do oka nepadla. To jsem jí sotva mohla vyčítat. Ani já k ní necítila sebemenší náznak sympatií.

Anna si ze sukně zářivě žlutých šatů, jež mi připadaly až moc vyzývavé nejen pro svůj výstřih, oprašovala zuřivě neviditelná smítka.
„Zbláznila ses? To ti přijde normální, takhle napadnout lidi kolem sebe?" utrousila ledovou poznámku, aniž by ze mě spustila pohled.

Jen jsem povytáhla obočí. Pokud jsem něco nehodlala udělat, pak to bylo omlouvat se jí. Zvlášť po tom, jak jsem ji při večeři přistihla, jak se snaží flirtovat s Andrésem. Asi jsem vážně žárlila nebo co. „Tak se nemáš tak nenápadně plížit," odsekla jsem mnohem prudčeji, než jsem měla původně v úmyslu.

„Já jsem se neplížila. Normálně jsem přišla a ty se po mě oženeš," vykládala ublíženě, ale pak se tón jejího hlasu změnil. „Ale já se na tebe nezlobím. Co člověk taky muže čekat od někoho jako ty," vykládala s rozšafnou velkomyslností. Až mě popadla chuť vyškubat jí tu její rezavou hřívu. Tím ,jako ty' pravděpodobně myslela voják - to byla oficiální verze, kterou jsme předkládali všem obyvatelům mlýna - jen Tera, Kai a Tom znali pravdu o mém původu.

Nehodlala jsem se s Annou dohadovat. A když, tak rozhodně ne před Andrésem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem uhádaná víc než trhovkyně.

Z kuchyně se ozval hlas kuchařky Betty: „Přineste do kuchyně nějaké dřevo!"

Pokrčila jsem rameny jakoby nenuceně. Tohle byla skvělá záminka pro to, abych z téhle trapné debaty se zrzkou odešla se ctí. Jenže než jsem se stačila vydat směrem ke kuchyni, Andrés se odlepil od stěny a prohodil: „Já půjdu."

Nevadí, třeba ještě nebylo všechno ztraceno. „Počkej, půjdu s tebou. Pomůžu ti," usmála jsem se.

Princ úsměv opětoval. „To není třeba, zvládnu to sám." S tím zmizel. Neuniklo mi, že od večeře prvního dne se Andrés vyhýbal Annině pohledu. Ani jsem se nedivila. To její až příliš okaté koketování mi připadalo hodně přehnané.

„Tak se půjdu podívat do kuchyně, jestli Betty nepotřebuje pomoct," oznámila jsem Anně nekompromisním tónem, ale ona mě chytila za předloktí. Div jsem nezalapala po dechu nad tou troufalostí. Dívce jsem se snadno vyškubla a vrhla jsem po ní zkoumavý pohled. Co mi chtěla?

„Počkej, chci ti něco říct." Annina ústa zvýrazněná křiklavou malinovou barvou, se protáhla do zlomyslného úšklebku. „Myslím, že by sis měla svého přítele víc hlídat..."

„Jak to myslíš?" zavrčela jsem nepřívětivě. Tenhle rozhovor se mi vůbec nelíbil, stejně jako to, kam směřoval. Kdyby mi to nebylo trapné, otočila bych se na podpatku a odešla bych.

Anna se znovu zašklebila. Měla jsem sto chutí praštit ji do toho křenícího se ksichtu. Ale neudělala jsem to, na poslední chvíli jsem se dokázala ovládnout. „Tak, jak to říkám. Minimálně líbá krásné dívky. A stačí jim k tomu pěkné šaty. Možná by ses mohla v tomhle ohledu taky něco přiučit." Zrzka dosti kritickým pohledem sjela můj zevnějšek. Šaty a sukně jsem vždycky nenáviděla, přesto jsem si jedny vypůjčené oblékla. Především z jednoho prostého důvodu - nepotřebovala jsem vzbuzovat nežádoucí pozornost. Což se mi v šatech s výstřihem, jenž mimochodem odhadoval víc než by mi bylo milé, příliš nedařilo.

Na Annině urážlivé řeči mě zaujalo cosi neurčitého, skrytého zprvu jen mezi řádky. „Myslíš výstřih div ne do pasu?" odpovědela jsem zdánlivě klidně, ačkoli mi v nitru zuřila vichřice. Nejspíš jsem pochopila plný význam Anniných slov. A v mysli mi vytanula letmá vzpomínka. Před několika dny se mi zdálo, že jsem na límečku Andrésovy zahlédla nepatrnou šmouhu podobné barvy, jaká zářila na Anniných rtech. To snad není pravda!

„Třeba vypadat jako hezká dívka a ne jako..." Dál jsem ji neposlouchala. Umínila jsem si totiž jednu věc. Rozhodně Anně neudělám tu radost a nedám najevo, jak mě rozčílila. Neukážu ani tu strunu bolesti a zklamání, co se mi rozezněla tklivou melodií v duši. Tohle bych od Andrése nečekala. Asi jsem byla příliš idealistická. Přece jen jsem neměla zapomínat na to, že Andrés je rozmazlený sebestředný sobec, zvyklý mít všechno, na co si vzpomene. Vlastně jsme byli rozdílní jako noc a den. Proč jsem to neviděla dřív? Dřív než jsem se tak hloupě...

...zamilovala! Ano, teprve teď jsem si byla ochotná to přiznat. Zamilovala jsem se do Andrése. A nebo ne? Byl tu ještě Tom a chtě nechtě jsem si musela připustit, že dávné sympatie vůči němu se probouzejí... V sobě jsem měla takový zmatek, takový nepořádek, který se bohužel nedal jednoduše přetřídit a uklidit.

Obrátila jsem se na Annu. Ta postávala s rukama zkříženýma na hrudi a mlčky mě pozorovala. „Anno, za chvíli se sem najednou hosté, mohla bys mi pomoct s uklízením stolů?" zeptala jsem se s úsměvem na rtech.

Přistoupila na moji hru a mlčky přikývla. Za chvíli jsme měly všechny stoly připravené pro příchod hostů.

...Pak to přišlo. Celá střecha hostince se zatřásla tím úderem. Vyhlédla jsem z okna, naštěstí pevně zavřeného. Tmavě šedočerné nebe pročísla intenzivní klikatá čára, jež vše na okamžik ozářila jasným přízračným světlem. Hrom, věrný společník blesku, na sebe nedal dlouho čekat a připojil se. Obloha se znovu roztřásla vlivem jeho mocného úderu.

Dveře se prudce rozevřely, hnané sílícím větrem a do místnosti hostince se nahrnul snad nekonečný proud hostů. Přesně, jak jsem očekávala. Houkla jsem na Annu, ať jen tak nezevluje a jde taky obsluhovat.

Svižně krokem jsem procházela mezi stoly, přijímala objednávky, konverzovala s hosty, roznášela jídlo. Musela jsem uznat, že mě to docela bavilo. Až jsem se tomu sama divila. Dokonce i vztek na Annu odlétl někam daleko, někam, kde vyšuměl do ztracena.

Vydala jsem se k stolu umístěnému až v rohu, úplně vzadu. Venku se zatáhlo a v místnosti tak panovalo husté šero. Na stolech v této zazší části stály rozsvícené svíčky, které dodávaly hostinci na útulnosti.

Najednou jsem ztuhla v polovině pohybu. Vytřeštila jsem oči, které odmítaly uvěřit tomu, co jsem viděla. To prostě nemohla být pravda. To byl zlý sen!

Na poslední chvíli jsem se zarazila a dost neohrabaně se vydala k jinému stolu. U nej seděl vysoký ramenatý muž středního věku. Podle své robustní postavy to mohl být jeden z místních kovářů, jejich zásluhou se stala corallská ocel vyhlášenou i v mnoha okolních zemí.

„Vítejte v našem hostinci. Co si dáte?" obrátila jsem se na muže s milým, pečlivě nacvičeným úsměvem. Mluvila jsem až příliš rychle, snažila se tím zamaskovat svoji nervozitu, která mi v nitru narůstala jako stravující plamen.

Kovář nakrčil čelo. „Promiňte, co jste to říkala?"  Teprve teď jsem si uvědomila, že můj hlas nebyl hlasitější než šepot, a tudíž v živé směsicí hovorů všech přítomných se má slova více než snadno ztratila. Zopakovala jsem tedy své předchozí věty, tentokrát už klidněji a o poznání hlasitěji.

Muž si objednal pivo a já jsem ihned s ulehčení odběhla. Dveře do kuchyně jsem rozrazila tak razantně, až se Betty, poněkud silnější žena dobromyslné povahy, polekaně otočila. „Děvče, tohle mi nedělej. Jsem už stará osoba a tydle šoky nejsou na mý nervy na pochodu to pravý vořechový."

„Promiň," zamumlala jsem rozpačitě. Nechtěla jsem, aby na mě kdokoli poznal, jak mě rozrušilo vidět po roce jeho. Člověka, kterého jsem si navždy přála vymazat ze svého života.

„Děje se něco?" zeptala se mě Betty. Takže moje snaha o přetvařování vyšla naprázdno... Kuchařka na okamžik odstavila hrnce z plotny a založila si silné ruce vbok. Hlavu zakrytou krajkovým bílým čepečkem naklonila trochu ke straně a zkoumavě se na mě zadívala.

Uhnula jsem pohledem. Sakra Karin, mysli! Jedna myšlenka stíhala druhou, všechny se spojily do horečné směsi, které se mi v lebce odrážela a rezonovala. To je vážně tak těžké vymyslet jednu jedinou výmluvu, jíž by byl někdo ochotný uvěřit? Zřejmě ano... Nakonec mi však v zapadlém koutě mysli zablikal nápad. Inspirovala mě Anna, která vešla do kuchyně, stále ještě přehnaně kroutící svými plnými boky.

„Anno, nemohla bys prosím odnést jídlo ty? Víte..." začala jsem opatrně, když se na mě obě ženy tázavě zadívaly. Myslela jsem, že se z toho zkoumavého pohledu snad zblázním, a proto jsem s ulehčením vydechla, když se Betty musela urychleně vrátit ke svým hrncům, aby nepřipálila jídlo.

Rysy Annina obličeje roztály pochopením. „Aha, některý z hostů tě obtěžuje? Ale..." měděná obočí se jí stáhla k sobě. „Promiň, sama jsi viděla jaký je nával. Nestihnu obsloužit všechny. A Andrés šel naštípat dříví." Krátce se uchechtla. „Jen doufám, že si se sekerou neublíží. Je to slušné nemehlo."

I já jsem se musela usmát při vzpomínce na to, jak první den práce v hostinci Andrés příliš nahnul talíř, trocha omáčky skáplo na podlahu a princ projevil ještě tak velkou dávku šikovnosti, že po vylité omáčce uklouznul.

Úsměv mi však vmžiku zmrznul na rtech, když jsem si uvědomila, že od roznášení jídla mě nic nezachrání. Budu se s ním muset vidět. Ale co, to zvládnu. Snažila jsem podpořit v duchu sama sebe, přestože jsem si v tu chvíli nebyla jistá snad ničím.

O to víc mě překvapilo, když se na mě Anna přátelsky usmála. „Neboj se. Není čeho. Jsem tu taky. A když bude někdo otravovat, společně mu dáme do huby," mrkla na mě, popadla nejbližší talíře se zeleninovou a masovou směsí a vydala se do lokálu.

I přes tu nechuť, která ve mě rostla čím dál rychleji, vzala jsem do každé ruky jeden džbánek piva. Prošla jsem do výčepní místnosti, v břiše se mi kroutila a pulzovala spirála chladu.

Postavila jsem objednané pivo před onoho mohutného kováře. V naději, že si mě on nevšimne, jsem se pokusila rychle vzdálit. Marně. Byl příliš rychlý. Vstal, popadl mě za předloktí, jež mi drtil obrovskou silou. Zatáhl mě do výklenku, haleného díky počasí, jaké panovalo venku, silným šerem. Nedopadl sem ani paprsek ze světla svíček.

„Ale to se podívejme. Co je to tady za hezkou servírku?" sykl mi úlisně do ucha. Jak jen se mi hnusil. Plivla jsem mu do obličeje a jako odezva mě přes tvář uhodila jeho silná mozolnatá ruka. Měla jsem pocit, jako kdyby mi obličej olízl divoký plamen.

„Hajzle," procedila jsem skrz zuby nenávistně. „Jsi pořád stejný parchant."

____________________________________________________

Ahoj, je tady nová kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Dnes se na scéně objevil přízrak z Karininy minulosti. Co myslíte, jak se věci vyvinou? Máte třeba taky nějakého toho „kostlivce ve skříni"?❤️
Vaše -_Jana_-✨