ANDREŚ

Tak ona vážně žárlila. Nezdálo se mi to. Svým způsobem mě to dokonce i potěšilo. Těžko říct proč. Stejně tak jsem nedovedl popsat příčinu prudkého vzteku, když jsem ji viděl smát se se dvěmi mlynářčinými syny, jak mi Karin vysvětlila později. Když jsem je viděl pohromadě a vypadali tak vesele, myslel jsem v tu chvíli, že vyletím zlostí z kůže.

A teď to byla ona, kdo žárlil. Znovu jsem se usmál a vrhl postranní pohled na Karin kráčející vedle mě. Od té doby, co za děvečkou zapadly dveře se mnou nepromluvila jediné slovo, jen se na mě vytrvale mračila.

Když zachytila moje ušklíbnutí, až pozdě jsem poznal, že to nepřijde jen tak. Překvapeně jsem heknul, když mi vrazila loket do žeber.

„Co blázníš? Tobě nestačí, že jsem se málem utopil, tak se mě snažíš dorazit?" Zatvářil jsem se schválně ublíženě. Tenhle výraz na dívky vždycky spolehlivé zabíral, to jsem měl za ty roky nacvičuje spolehlivě. Jenže Karin se od všech dívek, jež jsem kdy poznal, tak moc lišila. Až se mi chtělo někdy dodat bohužel. Žádná z urozených krasavic si nikdy nedovolila aplikovat na mě násilí.

Jestli jsem čekal, že se u ní dočkaly alespoň špetky soucitu, chyba lávky. Karin jen protočila panenky a ohrnula ret: „Přestaň fňukat. Teď jsme pár. Zamilovaný pár a ne dva hospodští rváči!"

Bylo by zcela zbytečné podotýkat, že ten, kdo s násilím začal, jsem tentokrat já nebyl? „Fajn," zahučel jsem. Tím celá naše rozvětvená konverzace skončila.

Krátkou chodbou chodbou jsme došli ke dveřím do jídelny. Dobře jsem si všiml, jak se Karinina ramena napjala stejně jako její hrudník potlačovaným nádechem. Vrhla po mně krátký pohled svých nádherných smaragdových očí, jako kdyby chtěla sama sebe ujistit. Ale o čem ujistit? O tom, že oba dovedeme sehrát přesvědčivě divadlo? O tom, že se nezačnu opět chovat neurvale, za což jsem se propadal hanbou ještě teď, když jsem si vzpomněl, jak jsem na dívku křičel.

Karin mi však nedopřála na úvahy už žádný další čas. Scvakla kliku a zavěsila se za můj loket. Nasadila na obličej veselý úsměv a plné rty, jež mi učarovaly svou hebkostí. Vypadala jako ztělesnění radosti, ale oči nezvládla. Seděla v nich podivná, jako by někam do pozadí marně zatlačovaná kapka smutku.

...Jídelna byla velká místnost čtvercového půdorysu, jíž dominoval masivní stůl ze světlého nelakovaného stůl. Stačil jsem si povšimnout, že téměř všechna místa podél stolu jsou již obsazena. Zůstaly volné jen židle po Teřině pravé ruce. Co mě však zaujalo víc, bylo to, že v čele seděla sama mlynářka. Čekal bych spíš, že tohle místo zaujme její manžel. Asi jsem vypadal příliš okatě, neboť mě Karin nenápadně šťouchla loktem do žeber.

Měl jsem co dělat, abych nezápěl. Přece jen modřiny a památky na události posledních dnů o sobě daly vědět a připomínaly se i při sebemenší příležitosti.

Večeře se nesla v přívětivém a pohostinném duchu. Mě však cosi uvnitř mě zabraňovalo užívat si atmosféru i skvělé jídlo. Proto jsem se jen tak rýpal vidličkou v talíři výtečné rybí směsi.

Rozhlížel jsme se po tvářích stolovníků. Ještě před dvěma dny bych tady, mezi vesnickými burany nestrávil ani minutu. Musel jsem se ušklíbnout nad tou ironií. A teď s nimi sedím u jednoho stolu a jím tak obyčejné jídlo.

Vrhl jsem postranní pohled na Karin. Právě živě diskutovala s Terou a oběma dvojčaty, která seděla naproti nám. Oba vypadali sympaticky a nejedna dívka by se za nimi určitě otočila, ale mě lezli nevýslovně na nervy. Už i tak vysokou horu důvodu, proč si ti dva - a obzvlášť Tom - si moje sympatie rozhodně nezíská, dovršoval fakt, že si s nimi Karin až moc dobře rozuměla.

Kdyby mě Tom nezachránil, nejspíš bych mu šel ručně vysvětlit, že Karin objímat nebude. Ale takhle jsem mohl jen sedět, koukat před sebe a alespoň se snažit o úsměv.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem protočil panenky, se ke mně jako naschvál obrátil Tom. Něco mi říkal, ale naschvál jsem se otočil a předstíral zajímavou konverzaci s onou zrzavou dívkou. Pochválil jsem jí šaty. Nic nezáleželo na tom, že její šaty ač nejspíše nejlepší co měla, byly natolik prosté, abych je dřív na svém Vessenském dvoře netoleroval ani u té nejposlednější služky. Zrzka se zapýřila a sklopila oči. Mě však neunikl pohled, jakým po mně střelila zpod sklopených řas.

Na předloktí, jsem ucítil dotek její dlaně. Měl jsem co dělat, abych se na ní překvapeně nezadíval. Ucukl jsem jako kdybych se spálil.

Dívčina obočí se k sobě zamračeně stáhla, ale rty, které si nalíčila rudou barvou, se roztáhly do přátelského úsměvu. „Jsem Anna. Neměli bychom si připít?"

Uhnul jsem pohledem a jen cosi neurčitého zabručel. Natáhl jsem ruku po svém keramickém modře glazovaném poháru. „ A na co?"

„Třeba na naše setkání?" navrhla Anna a usmála se ještě víc zeširoka.

Nevím proč, ale neměl jsem z ní kdovíjak skvělý pocit. Něco na ní mi připadalo lacinější a koketního. Snad právě proto jsem se rychle napil, abych ji pak mohl ignorovat.

Vypil jsem celou nádobku sladkého červeného vína, které vonělo aromatickým kořením. Zachutnalo mi. Na jazyku se mi usadila laskavá sladká chuť. Vždycky jsem měl rád sladká červená vína, a tohle bylo prvotřídní. Ale pro vessenský dvůr nebylo víno typické. Vessencie ležela severněji a pro pěstování vinné révy nepanovaly v mojí zemi přívětivé podmínky. Zato se oblibě těšily jablečné cidery.

Dívka mi pohár pohotově dolila. Musím pít opatrně,  deda bych skončil pod stolem, připomněl jsem si.

„Chutná ti?" zeptala se Anna a usmála se. Cítil jsem, jak mi alkohol koluje krví a zprudka stoupá do hlavy. Odvrátil jsem oči od dívčina hlubokého výstřihu a zatraceně hezkých dolíčků, jaké se jí dělaly při smíchu ve tvářích. Radši jsem si zhluboka lokl vína.

Jak se záhy ukázalo, asi to nebyl úplně ten nejlepší nápad. Nebyl jsem na tolik alkoholu zvyklý. Jak jsem si stačil povšimnout, všichni kolem mě vypili mnohem víc toho skvělého vína, ale příliš patrné to na nich nebylo. Zato mě se začínala pomalu točit hlava a podlaha se lehce pohupovala. Matně jsem si vzpomínal z jedné z dávných hodin zeměpisu, jak je Corallské hrabství proslulé pěstováním vinné révy.

Zvedl jsem se od stolu. Neměl jsem chuť dál snášet to, jak mě Karin ignorovala kvůli naší hloupé hádce. Taky mě k šílenství provádělo koukat se na Toma a jeho bratra, jak s Karin žertují. V neposlední radě mě klidným nenechávalo také Annino chování. Za jiných okolností bych se jí příliš nebránil, nicméně jsem měl na paměti jeden podstatný fakt. S Karin jsme měli hrát pár.

Zvedl jsem se z pohodlně židle a pronesl nahlas poděkování za skvělou večeři. Omluvil jsem se s tím, že po dnešním zážitku s rybníkem, si půjdu lehnout. „Přeji hezký večer a příjemnou zábavu." Významně jsem zahlídl na Karin, zabranou do hovoru s mlynářčinými syny. Sám jsem nevěděl proč, ale z nějakého důvodu mě strašně rozčilovalo, jak moc si s nimi rozuměla. Zato když jsme my dva spolu zůstali pohromadě příliš dlouho, vedlo to nevyhnutelně k hádce.

Když jsem procházel jídelnou, jasně jsem cítil, jak se mi pod nohama houpou glazované dlaždice. Přece jen jsem toho vypil víc, než jsem měl.

Dveře za mnou zapadly a já se ocitl na chodbě. Zaskleným oknem sem pronikaly stříbrné paprsky měsíce. Zasklená okna? Znovu mě napadlo, jak to, že si to mohou dovolit. Dobře jsem si pamatoval, kolik mě stálo peněz, když jsem musel nechat v paláci zasklít bouří poničenou zimní zahradu.

Opřel jsem se rukou o parapet rovněž zalitý tou měkkou bílou září. Ztichlou chodbou se na okamžik rozeběhl sytě žlutý paprsek světla, jenž však zmizel synchronně s zaklapnutím dveří.

Za nepatrnou chvíli se přede mnou objevila silueta. Podle dlouhých vlasů jsem si v prvním okamžiku myslel, že je to Karin. Jenže pokud jsem si dobře vzpomínal, prosadila si, veškerým protestům Tery navzdory, že si nevezme sukni, ale kalhoty.

Postava ke mně došla několika kroky. A identita neznámé byla rázem odtajněna. „Proč jsi odešel z večeře?" zeptala se Anna.

Zamnul jsem si spánky, tepající vlivem alkoholu. „Chtěl jsem... potřeboval jsem být chvíli sám," odpověděl jsem v naději, že se mi ji povede odbýt.

Otočil jsem se k odchodu, ale Anna mě popadla za předloktí.

Bezděky jsem se k ní otočil čelem. Jenže to jsem neměl dělat. Měsíční světlo jí dopadlo do výstřihu a dívčiným křivkám propůjčilo éterický půvab.

„Tohle ne..." pokusil jsem se promluvit, upozornit na to, že to není ten nejlepší nápad, ale Anna mě umlčela rychlým vášnivým polibkem.

Nedokázal jsem se dál ovládat. Jako smyslů zbavený jsem rukama přejížděl po zrzčiných plných křivkách. Všechno kolem se propadlo někam pryč, cítil jsem jen to příjemně stravující horko, jež se mi rozlévalo celým tělem.

____________________

Ahoj, je tady další kapitola. Jaké z ní máte pocity? Ukázala se síla corallského vína...
Vaše -_Jana_-✨