Kevin:

V sobotu jsem seděl v hledišti a čekal, až začne zápas. Kolem mě se to hemžilo přítelkyněmi hráčů, jejich kamarády, jejich pyšnými otci, vzrušenými matkami a křičícími sourozenci.
Byl jsem nervózní. Jistě, přišel jsem, ale nebylo mi tak úplně jasné, proč mě pozval. Chce se mnou vidět? Nebo to udělal jen jako kompenzaci za ten polibek? Uvidím se s ním potom?
Nakonec jsem se rozhodl, že až po zápase uvidím, jestli se tiše vytratím, nebo ne.

Alexej:

Vyběhli jsme na hřiště a já sledoval sedadla patřící k nám. S nadějí jsem ho vyhlížel. Má naděje se pomalu vytrácela, protože jsem ho nikde neviděl. A pak jsem najednou zahlédl jeho tvář.
Ano! Přišel. Byl jsem šťastný. Sice jsem netušil, jestli té hře rozumí, nebo ho aspoň baví, ale byl jsem strašně rád, že přišel. Musím předvést, co ve mně je. Jako kapitán týmu jsem kluky musel vést a být ten, co se pro tým obětuje.
Hrál jsem až do vysílení, párkrát mě pěkně sundali, takže po těle budu mít pár zajímavých modřin a rozseknuté obočí, ale vždy jsem se hned zvedl a podíval se do hlediště, jestli to viděl. A pokaždé, když jsem to udělal, tak se na mě díval. Byl to úžasný pocit.

Kevin:

Týmy se konečně dostavily na hřiště a já pohledem pátral po Alexejovi. Našel jsem ho okamžitě. Se svými blond vlasy svázanými do culíku, svalnatou postavou s širokými rameny a dlouhýma nohama, byl nepřehlédnutelný.
Sledoval jsem ho po celou dobu zápasu a nemohl z něj spustit oči. Párkrát dostal ránu, ale rval se jako lev a stejně tak působil s tou svojí blonďatou kšticí.
Občas mě vyhledal pohledem, a když se tak stalo, zůstal jsem na něho bez dechu hledět a nebyl schopen byť jen jediného pohybu.
A pak najednou zápas skončil. Domácí vyhráli a po bouřlivém potlesku se začali diváci rozcházet.
Vstal jsem a šel s davem s tím, že na něj počkám před hlavním vchodem. Mohl bych mu aspoň říct, že hrál opravdu dobře.
Moc jsem toho o americkém fotbalu nevěděl, ale nebyl jsem tak hloupý, abych nepochopil, že Alexej je mistr ve své kategorii.

Alexej:

Spěchal jsem, jak jsem jen mohl. Doufal jsem, že neuteče, když už přišel. Chtěl jsem mu naznačit, aby počkal, ale vše se seběhlo moc rychle. V šatnách jsem původně chtěl vyběhnout bez sprchy, ale na druhou stranu, můj pot a vyválení v blátě mě hodně přesvědčilo o tom, že je to potřeba. Po sprše jsem na sebe hodil modrobílou košili, černou mikinu a světle modré rifle. Svou výstroj jsem hodil klukům, ať mi ji vezmou k sobě, že si ji vyzvednu. Všichni se zvědavě vyptávali, kdo je to. Ale já zarytě mlčel. Stříknul jsem na sebe svěží vůni a vyřítil se ven. Hledal jsem ho a našel u východu. Pomalu jsem k němu přistoupil a pozdravil: „Ahoj."

Kevin:

Otočil jsem se a málem jsem nosem narazil do jeho hrudi. Vzhlédl jsem k němu a opět mi vyschlo v hrdle. Byl nádherný. Trochu zarudlé tváře, nádherné zlaté oči se mu leskly a božsky voněl. Očividně se před tím vymydlil.
„A – ahoj," vyblekotal jsem, když mě pozdravil.
Byl jsem trochu v rozpacích a nervózní, ale nakonec jsem ze sebe přece jen dostal: „Ten zápas byl úžasný. Gratuluju."

Alexej:

Byl milý a to jak byl v rozpacích, se mi moc líbilo. „Děkuji, dělali jsme, co se dalo. Půjdeme to někam zapít třeba kávou? Nevím, co máš rád... Nebo raději čaj nebo pivo?"
Uvědomil jsem si, že o něm tak málo vím, že dneska ho určitě nepustím, dokud mi o sobě neprozradí víc. Třeba se dozvím něco, co mě odpudí a nakonec bude po přitažlivosti, ale zatím to nevypadalo. Snažil jsem se zachytit jeho pohled, abych se jím mohl na chvíli opít.

Kevin:

„No... klidně. Nebude ti vadit, že tvoje vítězství budeme zapíjet čajem?" usmál jsem se nejistě.
Opravdu by chtěl se mnou usrkávat čaj, místo toho, aby se šel někam s kamarády napít? Co to s ním je?
„Ehm... Kde máš svou partu?" zeptal jsem se pro jistotu. Možná se mu v příští chvíli vyrojí za zády a já si nebyl jistý, jestli zvládnu houf namakaných chlapů, kteří si mě budou určitě dobírat. Většinou tomu tak totiž bylo.
Zvedl jsem k němu oči, abych mu viděl do obličeje.

Alexej:

„Čaj mi nevadí. A parta teď míří na kolej a pak asi půjdou do hospody slavit."
Konečně se mi ukázal ty oči. Díval jsem se do nich a ztrácel pojem o čase. Něco mě k němu táhlo. Uvědomil jsem si, že se k němu skláním pro polibek, ale kluci začali vycházet ze šaten a já nechtěl, aby nás viděli. Trochu nervózně jsem přešlápl.
„Půjdeme?" doufal jsem, že vyrazíme hned a já nebudu muset nikomu nic vysvětlovat. Ještě pořád jsem neměl v ničem jasno a tohle by mi vše jen zkomplikovalo.

Kevin:

Snad mě nechce políbit? Blesklo v hlavě, když se ke mně začal neúprosně naklánět. Pak se ale zarazil a já nevěděl, je mi to líto, nebo se mi ulevilo.
Kývnul jsem hlavou. „Jdem."
Vyrazili jsme do městečka, kde jsme se usadili v útulné čajovně. Objednal jsem si zelený čaj s medem a citrónem a zadíval jsem se na Alexeje.
„Půjdeš potom s nimi? Myslím, jestli potom půjdeš oslavovat s klukama."
Nevěděl jsem, o čem máme mluvit. Na co zapříst rozhovor? Možná na jeho zápas? Ale co pak?
Tiše jsem si povzdechl. Byl jsem nervózní a to, že se na mě neustále díval, mi moc nepomáhalo. Zmíní se o tom polibku? Proto se chtěl setkat?
Ach bože, Kevine! Uklidni se!

Alexej:

Šel jsem za ním do čajovny, kde jsem si objednal ovocný čaj. Pomalu jsem ho upíjel a Kevina pořád pozoroval, nemohl jsem si zkrátka pomoct. Přemýšlel jsem nad jeho otázkou.
„Nemám to v plánu, dneska jsem chtěl pobýt s tebou, s klukama můžu slavit jindy. Jen pořád nevím, jestli ty tu chceš taky být." Znovu jsem se napil a raději ještě pokračoval.
„Chci se o tobě dneska dozvědět víc."
Teď už jsem jen čekal na to, jak na to zareaguje.

Kevin:

Sklonil jsem hlavu, aby neviděl můj potěšený úsměv. I když jsem si nechtěl dělat plané naděje, měl jsem radost z toho, že chce být se mnou.
„Kdybych nechtěl, nechodil bych na zápas, nemyslíš?" usmál jsem se rozpačitě. Pak jsem vyvalil oči a překvapeně na něj zamrkal.
„Dozvědět se o mně víc? No, dobře... pokud chceš, ptej se. Já ti hlavu neutrhnu."
Jako bych mohl. Pomyslel jsem si, když jsem se podíval na jeho mohutná ramena. Už tak jsem byl drobný, ale vedle něho jsem vypadal jako podvyživený liliput.

Alexej:

„No, řekněme, že jsme nezačali zrovna nejlíp a tak si člověk nemůže být jistý, dokud mi to nepotvrdíš." Díval jsem se do jeho překvapeného obličeje. Asi to bylo dost zajímavé po tom všem, ale já prostě chtěl zjistit, jestli to bude v reálu taky takové, jako v mých představách, nebo to prostě bude katastrofa.
„Rád bych tě zatím nechal mluvit, a když tak se na něco zeptal. Nemám moc rád vyzvídání."
Díval jsem se na něj a měl jsem chuť se ho dotknout. Když položil šálek čaje na stůl, dotkl jsem se hřbetu jeho ruky prstem.
„Třeba mi řekni, jestli taky cítíš ty výboje od místa, kde se dotkneme." Díval jsem se mu do očí a prstem ho nepatrně hladil.

Kevin:

Nepřestával mě udivovat. Jakoby to byl jiný člověk. Ne ten arogantní blb, se kterým jsem se poprvé setkal, ale normální kluk. Tedy, v jeho případě není téměř nic normální, protože on zkrátka nevypadá jako obyčejný kluk.
„No, dobře, ale nev..." přerušil mě, a když se prstem dotknul mé ruky, měl jsem co dělat, abych neucukl.
Jestli je cítím? Nemáš ani ponětí, jak moc. Pomyslel jsem si a přemohl nutkání ruku odtáhnout. Přece jenom mi to bylo příjemné. Jeho prst mi přejížděl po kůži a ten jemný, nevinný dotyk mě rozechvíval.
Polkl jsem a sklonil hlavu. Cítil jsem, jak rudnu, když jsem souhlasně kývl.

Alexej:

„To jsem rád." Neubránil jsem se spokojeného úsměvu. Trochu jsem se k němu přiblížil.
„Tak povídej. Už tě nepřeruším." Má ruka vzala tu jeho a otočila ji dlaní vzhůru a moje prsty začali po jeho kůži tančit. Zprvu jen na prstech a postupně i na dlaních. A i když nesouhlasil znovu jsem se dožadoval jeho pokračování.
„Pořád čekám... Nepřestanu, dokud nedomluvíš." Držel jsem ho pevně a nedovoloval mu, se vytrhnout. Rozhodně jsem toužil po vzájemném doteku. A nemínil se ho vzdát za žádnou cenu.

Kevin:

Rozpačitě jsem se rozhlédl po lidech okolo.
„Nech toho! Uvidí tě!" řekl jsem tlumeně a podíval se mu do očí. Zdálo se mi to, nebo jsem v nich zahlédl náznak pobavení a možná i... touhy? Nebyl jsem si jistý, ale stejně jsem se mu nevydržel do očí dívat dlouho.
Sklonil jsem proto hlavu a začal: „No... tak... celým jménem jsem Kevin Blake. Je mi dvacet a studuju informační technologii. Jsem programátor. Teda budu. Nejspíš. Asi ti došlo, že mám rád knížky. V knihovně zatím pracuju. Co dál...? Žiju sám jen s kocourem. Jmenuje se Alighieri." Při zmínce o mém milované čičmundovi jsem se něžně usmál. „Je to mainská mývalí a má hrozně moc rád, když ho drbu pod bradičkou. Myslím, že by tě nesnášel, ale on má vlastně rád každého, takže..." zasmál jsem se při představě Aliho, jak se vrhá na široká svalnatá ramena Alexeje.

Alexej:

„Vadilo by ti, kdyby nás někdo viděl?"
Mluvil o svém kocourovi a mě píchl osten žárlivosti. Proč? Vždyť je to jen mazlíček a zvíře. Není to člověk. Je možné, že mi spíš vadil tón, s kterým o něm mluvil? Přál jsem si, aby o mě mluvil stejně. Dětinské.
Vyhrnul jsem mu trochu rukáv a hladil ho po zápěstí, až tam kam jsem dosáhl.
„Rád se s tvým kocourem někdy seznámím... a co máš třeba rád za jídlo?"

Kevin:

Stydlivě jsem pokrčil rameny.
„Jediný, komu by to mohlo vadit, jsi tady ty."
Vykulil jsem oči na jeho prsty, které mě hladily po zápěstí. Znovu jsem se opatrně rozhlédl, jestli na nás někdo nekouká. Díky bohu ne. Zatím.
Pokusil jsem se mu ruku vysmeknout, ale držel mě pevně. „No ták!" zrudl jsem až po kořínky vlasů.
„Co mám rád? No já nevím, asi lososa? Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel."

Alexej:

„Myslíš, že bych to dělal, kdyby mi to vadilo?" držel jsem jeho ruku pevně, i když se snažil vyprostit. „Nelíbí se ti to?"
Provokativně jsem se na něj zahleděl a čekal, co mi odpoví. Přál jsem si s ním být o samotě. Touha po polibku se zvětšovala s tím, jak se tvářil nevinně. To já bych se tu měl cítit zvláštně, já jsem netušil, co se v takovéhle situaci dělá nebo v takovémhle vztahu. Já jsem neviňátko.
„Máš rád lososa? A co třeba někdy zajít do restaurace vedle kolejí, kde bydlím, tam ho dělají moc dobrého, nebo ho umíš ještě líp udělat?"

Kevin:

Polknul jsem. „Já nevím."
Lhal jsem. Líbilo se mi to a to moc. Ale čert aby mě vzal, než bych mu to pověděl.
Pokrčil jsem rameny a začervenal se. „Můžeme. Pokud budeš chtít..."
Nevěděl jsem, co si o jeho nynějším chování mám myslet. Vždyť se mnou téměř flirtoval, zval mě na jídlo a k tomu mi hladil ruku. Kdyby jen to, nebyl by to takový problém, ale z jeho doteku se mi po kůži šířily neviditelné ohníčky, které mě spalovaly i zevnitř.
Prudce jsem se nadechl.

Alexej:

„Ty nevíš?" vzal jsem ho pod bradou, abych mu viděl do očí. Ty jeho oči, které mi nedaly spát. Možná jsem ve skrytu duše doufal, že naše setkání bude katastrofa, že mě přestane přitahovat. Asi jsem předpokládal, že bude protivný a nepříjemný, ale on mě místo toho překvapil svou zdrženlivosti. Toužil jsem se ho zmocnit a zároveň ho ochraňovat, protože byl tak roztomilý.
„Opakuji: pokud nechci, nedělám to! A já chci znovu tohle." Druhou rukou jsem přejel prstem po jeho rtech.
Toužebně jsem se mu podíval do očí a pak sklonil svůj pohled na jeho hebká ústa.

Kevin:

Hlasitě jsem zalapal po dechu a vyvalil na něj oči.
„Děláš si legraci? To přece...! Vždyť jsi heterosexuál a... a... a... tohle je fakt blbá sranda!" zavrčel jsem a prudce vstal.
Bože! Tohle přece nemohl myslet vážně! Samozřejmě, že ne! Jen si z tebe dělá legraci, aby se pak svým kámošům mohl pochlubit, že svedl dokonce i kluka. A nebo z toho má jen svoje vlastní potěšení.
Zlostí jsem celý zrudl.
„Jdu pryč." Sáhl jsem po bundě, a co nejrychleji se snažil vysoukat zpoza stolu.

Alexej:

Nevěřil mi. Byl jak vyplašené kuře, chystal se na zběsilý úprk. Jen jsem se na něj podíval, jak si bere věci a prostě zdrhá. Z peněženky jsem vylovil dost, aby to stačilo i na spropitné a vydal se za Kevinem. Právě mířil okolo záchodků pryč. Na poslední chvíli jsem ho zachytil a vtáhl dovnitř, až ke zdi o kterou jsem ho opřel se slovy: „Proč mi utíkáš? Netvrdím, že nejsem hetero. Ale něco se se mnou děje a můžeš za to ty! A je to od té doby, co jsem tě potkal a políbil."
Podíval jsem se na odkládací pult hned vedle umyvadel. Vzal jsem ho podpaží a jako by nic nevážil, jsem ho na něj zvedl. Mohl se bránit, jak chtěl, neměl šanci. Sklonil jsem se k jeho rtům, přes které jsem prvně těmi svými přejel a pak se jich zmocnil. Jeho překvapení bylo hodně patrné a já jsem díky tomu bez obtíží mohl plenit jeho ústa a dotírat na jeho jazyk, který jsem vybízel k tanci.