Alexej:

Takhle zmatený jsem v životě nebyl. Zcela automaticky jsem došel na svůj pokoj. Lehl jsem si zcela oblečený, jen jsem skopl boty, do postele. Ihned mě přepadly vzpomínky. Proboha, co jen na tom Kevinovi je? Co mi to udělal, že jsem jím jako posedlý?

Můj kamarád v kalhotách na něj taky myslel velmi intenzivně, lehnout si totiž rozhodně nechystal. Naštvaně a rozladěně jsem si odfrkl. Nebudu si honit nad představou kluka! Nejsem žádnej teplouš! Mám rád holky a tak to je a bude i dál! Tohle je nějaká blbá křižovatka nebo co!
Otočil jsem se na bok a pokusil jsem se usnout. Nešlo to, a když jsem zavřel oči, byl tu Kevin zase.
Vzdal jsem naštvaně své předsevzetí a rozevřel poklopec. Moje mužství se radostně přivítalo s mou dlaní. Při uspokojování jsem se pokoušel ze všech sil myslet na tu blondýnku, ale čím víc jsem na ni myslel, tím víc ze mě to vzrušení opadávalo a tak jsem nakonec zjistil, že můj kamarád už nemá tak silnou potřebu a já můžu být klidný, protože uspokojení nad klukem neproběhlo. Nakonec jsem vyčerpaně usnul.

Kevin:

Potom, co mě Alexej nechal stát samotného u zdi, jsem se vypravil domů. Dovlekl jsem se ke dveřím svého bytu a hned poté, co jsem za sebou zavřel dveře, jsem se po nich sesunul a se zavřenýma očima si kecnul na zadek.
Během chůze ze mě vztek vyprchal a já ani pořádně nevěděl, jak se cítím.
Cosi mňouklo u mého pravého boku a za chvilku už se mi k ruce tulila hebká hlavička Alighieriho.
„Ali," povzdechl jsem si. „Tvůj páníček je totální idiot."
Přitáhl jsem si ho do náruče a zavrtal nos do jeho teplého, voňavého kožíšku.
„Pojď, půjdeme spát." Zvednul jsem si i Alim v náruči ze země a vykročil ke své ložnici.

Alexej:

Celý víkend jsem chodil jako tělo bez duše. Snažil jsem se přijít na to, co se to se mnou děje. Upřímně, jsem byl hodně zmatený. Jen tak jsem seděl a má mysl pořád sklouzávala ke Kevinovi. Nešlo jen o vzrušení, které jsem cítil také, ale spíš jsem si začal uvědomovat jisté detaily.
Věděl jsem, že má zelenohnědé oči, takový teplý a milý pohled. Pokud se usměje, třeba na tu starou paní, celý obličej se mu rozzáří. Když je ve stresu má studené ruce, ale když jsem ho políbil, jeho tělo bylo horké, stejně tak jako to mé.
Rád bych si s ním normálně povídal tak, aby se na mě smál a já si o něm mohl zjistit víc, než jen to, že má kocoura. A další a další detaily mi vířily v hlavě.
První věc, kterou jsem si alespoň po víkendu byl jistý byla, že ho chci blíže poznat a možná se s ním vidět i mimo knihovnu.

Kevin:

Musel jsem na něj neustále myslet. Každičký den od té doby, co mě políbil.
Musel jsem si utřídit, co vlastně cítím. Ze začátku to byl vztek, zklamání a ublíženost. Pak jsem se zklidnil a pořádně si to rozebral.
Pokud není gay, jak tvrdil, rozhodně by mě nelíbal tak náruživě. Tedy jsem v to aspoň doufal. Ale byl opilý, takže možná... Nevěděl jsem. A to mě rozčilovalo asi nejvíc. Ta nejistota a nevědomost. Je opravdu takový parchant, nebo měl jen zatmění, nebo ke mně něco cítí?
Nakonec jsem to nechal být a začal se zabývat výhradně sebou. Když jsem pominul již zmíněné, byl jsem jen... jak to říct. Šťastný? Cítil jsem naději, že by se to mohlo přehoupnout v něco víc? Ano.
Po dlouhé době jsem si přiznal, že mě přitahuje. A to neskutečně moc. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal, hladil mě, líbal mě. A chtěl jsem o něm vědět víc. Mnohem mnohem víc, než jen jeho jméno a to, že hraje americký fotbal. Chtěl jsem vědět všechno.
Ale to není možné. Musel by mé city opětovat a to se nestane. Proč? Protože jsem malý, brejlatý a drzý.
Takže asi bude nejlepší, když se budu dál chovat, jakoby se nic nestalo. Možná mu tím i ušetřím ty trapné rozpaky, které nejspíš nastanou, až přijde vrátit tu knížku. Tedy pokud ji ovšem vrátí tehdy, když budu mít směnu.
A tím to skončí. Vrátí knížku a dál už se neuvidíme. Když se potkáme na ulici, možná se pozdravíme, ale jinak budeme dva cizí lidé na stejné straně chodníku.

Alexej:

V týdnu mi zavolal nejstarší brácha Alan a ptal se, jestli se nechci sejít. Souhlasil jsem hned, jak mi to navrhl. S kým jiným bych si o svých mohl nejlíp pokecat, než se svým bráchou gayem?
Čekal na mě v jedné restauraci s obědem. Oba jsme si objednali a pak se na mě zkoumavě zahleděl:
„Hele Alexeji, jak dopadl ten kámoš, na kterého ses mě ptal?" bylo mi jasné, že ví, že se mluví o mně, ale i mě bylo milejší mluvit neurčitě.
„Víš, prvně jsme si mysleli, že se chce jen tomu klukovi mstít, protože ho děsně naštval, jenže pak ho políbil a teď na něj nemůže přestat myslet a netuší, co má dělat." Sklopil jsem zrak a čekal, že si do mě zase rýpne.
Tak se však, k mému údivu, nestalo. „Vidím, že do toho spadl. A líbil se mu ten polibek, nebo mu byl odporný?"
„Vůbec mu nebyl nepříjemný, hrozně ho to vyhecovalo... no, víš..." Nedokázal jsem to vyslovit nahlas.
„Takže ho to vzrušilo. Víš, myslím si, že tvůj kamarád asi bude opravdu gay, pokud přemýšlí nad pokračováním, nebo se mu třeba zdají sny..." Byl vážný a věcný, vůbec si mě nedobíral, bylo to moc fajn se svěřit.
„No, on se dokonce vzbudil mokrý... Ale je vyděšený, co má dělat dál?" byl jsem červený jako rajče.
„No tak tohle mě přesvědčilo na 100%, není na to přesný návod, ale pokud našel někoho, kdo ho opravdu přitahuje, nevzdal bych se ho a zkusil ten vztah. Nemusí se zatím k ničemu přiznávat, jde zatím o zkoušku. Také by měl přestat mít předsudky a nepozastavovat se nad hloupostmi."
„Díky, zkusím mu to vyřídit." Pak už jsme se bavili o něm, o jeho práci a naší rodině. Poprvé, za celou tu dobu mi můj starší brácha věnoval plnou pozornost a pomohl mi. Měl jsem velmi povznášející pocit a už jsem tušil, co zítra udělám.
Se šuplíku jsem vytáhl knihu z knihovny a nachystal si ji i s kartičkou na zítřejší vrácení.

Kevin:

Ve čtvrtek jsem měl směnu až od dvou. Ráno jsem měl přednášky a pak jsem honem rychle utíkal na oběd, abych to stihnul. Do knihovny jsem dorazil s desetiminutovým zpožděním a po té, co jsem si uložil věci, jsem zapadl do židle u přepážky.
I přesto, že jsem byl trochu unavený, jsem byl jako na trní. Byl jsem nervózní z toho, že ho dnes možná uvidím. Což byl také důvod mé únavy. Celý víkend jsem nemohl spát.
Povzdechl jsem si a opřel se do opěradla, když tu jsem zaslechl tlumené bouchnutí dveří.

Alexej:

Vcházel jsem do knihovny a vpíjel se do místa za pultem, kde seděl Kevin. Byl jsem hodně nervózní. Ruce se mi potily a trochu třásly. Věděl jsem, že je teď vše trochu jinak, jen jsem se bál, že mě bude spíš nenávidět, než se se mnou sejít někde dobrovolně. Přece jen, jsem na něj do teď nebyl vůbec milej, spíš naopak. Přistoupil jsem k pultu a nespouštěl z něj oči.
„Ahoj, tak jsem ji přišel vrátit..." nevěděl jsem, co víc říct. Byl jsem trochu v koncích. S holkami je to jiné, ty před tím netoužím zmlátit a pak líbat jako o závod. Tohle bude těžší, než se zdálo.

Kevin:

Jakmile jsem ho spatřil, urychleně jsem sklonil hlavu a najednou se velice zajímal o desku stolu. Nikdy jsem si nevšiml, kolik je na ní vroubků!
Spíš jsem cítil, než viděl, že přistoupil ke stolu. Když promluvil, trochu jsem sebou trhl a zvedl hlavu.
„Dobře. Tak..." výmluvně jsem natáhl ruku, aby mi podal knížku. Při tom jsem ho rychle přejel pohledem a znovu jím uhnul. Připadal mi trochu unavený a nevím, jiný?
„Dlouhý týden, co?" nedokázal jsem si to odpustit, ale... Ježíši Kriste! Vždyť jsme se líbali! Ukradl mi můj první polibek a já si hned otevřu pusu. Zčervenal jsem až na zadku a možná ještě dál.

Alexej:

Jeho skloněná hlava mi v rozhodování moc nepomáhala, spíš mi přišlo, že mě chce ignorovat. Podával jsem mu knihu tak, aby se naše prsty dotkly. Věděl jsem, že mi z toho místa doteku budou proudit drobné elektrické výboje do celého těla. Možná i cítil, jak se mé tělo zachvělo.
Jeho nenápadná otázka ve mě rozproudila trochu naděje.
„Jo, bylo to dlouhý, moc jsem toho nenaspal a navíc dostáváme zabrat, protože nás čeká první zápas." Doufal jsem, že na to nějakým způsobem zareaguje, aby byla šance, abych se ho zeptal, jestli by se mnou někam nešel.

Kevin:

Vzal jsem si knížku, a když se naše prsty dotkly, rychle jsem ucukl s rukou.
Začal mluvit, ale já samými rozpaky nevěděl, co na to odpovědět. Proto jsem jen pokýval hlavou na znamení toho, že jsem rozuměl.
„Hmm, to máte smůlu." Dostal jsem ze sebe a přišel si, jako bych právě vyhrál Nobellovu cenu za používání jazyka.
Rychle jsem knížku zavedl do systému pod kolonku "k vypůjčení" a váhavě na něj pohlédl.
„Budeš... hm ehm," odkašlal jsem si, protože můj hlas zněl vážně divně, „budeš si ještě něco půjčovat?"

Alexej:

A mé naděje byly rázem fuč! Nevypadal z komunikace nějak nadšeně a jeho neurčitá reakce, mi potvrdila jedině to, že jsem bláhově doufal v něco jiného.
Nejistě na mě pohlédl a já měl pocit, že čeká, že se na něj vrhnu a zase mu ublížím, ale to já v plánu rozhodně neměl. Ale on to vědět taky nemohl.
Na jeho otázku, zda si budu něco půjčovat, jsem jen jednoduše odvětil. „Ne, díky."
Vzal jsem si od něj kartičku. Naposledy se na něj podíval a jeho pohled mi prostě nedovolil něco dalšího říct. Otočil jsem se zklamaně k odchodu. Šoural jsem se pryč a už téměř u dveří jsem si vzpomněl na bráchova slova. Prostě teď nebo nikdy. Nejsem srab!
„Sakra!" naštvaně jsem zaklel a obrátil se na místě znovu směrem ke Kevinovi. Jeho pohled, který na mě upíral mi dodal odvahu.
„Pokud chceš, v sobotu ve tři máme zápas na školním hřišti, mohl bys přijít..."

Kevin:

Sklesle jsem sledoval, jak odchází a smutně si povzdechl. Takže konec? I když jsem měl jistá předsevzetí, stejně mě to mrzelo.
Náhle se otočil a pozval mě, jestli bych se nechtěl na jeho zápas. Ač jsem se snažil ze všech sil se udržet, stejně se mi po tváři rozlil šťastný úsměv. Pokusil jsem se opanovat a pak, stále ještě s úsměvem, jsem kývl a zavolal: „Přijdu!"
Pak jsem popadl knihu a červený jako rajče s ní odběhl, abych ji vrátil do regálu. Jistě, jeho pozvání nejspíš nic neznamenalo, ale stejně jsem se nemohl ubránit pocitu radosti, který se mi rozhořel uvnitř. Kam se podělo to, že mu nikdy neodpustím?

Alexej:

Slíbil mi právě, že přijde? A usmíval se při tom? Rychle jsem se otočil, aby neviděl ten nejbláznivější úsměv. Když jsem vyšel před knihovnu, ještě jsem zatnul pěst a párkrát ji přitáhl k tělu a zase zpět v gestu, že se něco fakt povedlo.
V té chvíli jsem si uvědomil, že mi na tom všem začíná až nezdravě moc záležet, ale chtěl jsem se řídit bráchovou radou a zkusit to. Jak mi říkal, nesmím mít předsudky a tak jsem to hodil za hlavu a přemýšlel, jak si zkrátím čas do soboty.
Dny se mi neobvykle táhly a já si nemohl pomoct od stoupající nervozity. Nebylo to ani tak tím, že jsme před sebou měli hodně náročný a důležitý zápas, ale tím, že ho uvidím.