Kevin:

Víkend uběhl jako voda a já se většinu proučil, nebo prospal. Což vlastně byla náplň mých dnů už asi po dva roky, ale což. Byl jsem považován za šprta. Byl jsem malý, brejlatý, ošklivý, drzý a hubatý. To člověk moc kámošů nepobere.
Pondělí přišlo jako blesk z čistého nebe a jak to tak obvykle bývá, zpražilo všechny svou nemilosrdností. Celé dopoledne jsem lítal po přednáškách, pak si skočil na oběd do kantýny a znovu na přednášky. Skončil jsem ve dvě a rovnou jel do knihovny, protože mi začínala směna. V půl třetí. Dorazil jsem tam jen tak tak, a když jsem se celý upocený svalil do židle před počítačem, přál jsem si, aby si lidé dnes dali pokoj a nechodili do knihovny. Jen ať zůstanou zalezlí doma u počítačů!
Z tašky jsem si vyndal knížku, kterou Alexej upustil v autobuse a položil ji na stůl vedle sebe pro případ, že by přišel. Vřele jsem však doufal, že se tak nestane.
K mému údivu se však na něj malinkatá část mého já těšila.

Alexej:

Celou neděli jsem se snažil přijít na to, co budu dělat. Proč se mi takový sen zdál a proč moje tělo reaguje jen na toho knihovníka a na nikoho jiného ne. Přemýšlel jsem, jak se vyhnout dalšímu setkání, ale tomu se zabránit nedalo. Nakonec jsem v pondělí měl na něj takovej vztek, protože jsem si uvědomil, že nebýt jeho ženského parfému a uhrančivých oči, tak by se to jistě nestalo. Hned po tréninku, na kterém jsem dostal dost do těla, dokonce mi roztrhli ret a pořád mi jemně krvácel, protože jsem se nenechal ošetřit. Spěchal jsem si to vyřídit za tím brejlovcem. Ve čtyři jsem rozrazil dveře knihovny s nasraným výrazem.

Kevin:

Zrovna jsem se velice znuděně houpal na židli, když se rozrazily dveře a dovnitř vkráčel sám velký blb s tak naštvaným výrazem, že mě málem provrtal skrz naskrz. Udiveně jsem se díval, jak ke mě rázuje a přemýšlel, co se stalo.
Položil jsem ruku na tu jeho knížku a narovnal se na židli. Když se ke mně přiblížil ještě blíž, všiml jsem si, že má roztrhnutý ret. Ještě trochu krvácel. Navíc vypadal, že je splavený, trochu utahaný a stále hodně naštvaný. To bohužel za tu dobu, co se ke mně blížil, vydrželo.
Povzdechl jsem si. To zase bude rozhovor.

Alexej:

Bylo mi v téhle náladě úplně jedno, že vkračuju tam, kam nemám, ale mířil jsem přímo k němu za pult. Chytil jsem ho a přišpendlil ke zdi.
„Ty jeden malej zmetku! Nejen že jsem mohl už dávno mít napsaný ten debilní referát, ale díky tobě a tvýmu chování se všechno komplikuje! A já komplikace nesnáším. Mám šílenou chuť tě praštit, nebo s tebou aspoň hodit proti zdi! Co si o sobě vůbec myslíš?!"

Kevin:

Ani jsem nestačil protestovat, když obešel stůl, chytil mě za tričko a odvláčel k vedlejší stěně. Dost hrubě mě na ní přirazil, až mi luplo v zádech a začal na mě syčet něco, čemu jsem nerozuměl.
„Tak moment, moment. Kvůli mně? Já nebyl ten, kdo se choval jako úchyl a osahával lidi v autobuse, v důsledku čehož upustil knihu. A už vůbec nevím, jak to souvisí s mým chováním! To ty se tu chováš jako idiot a na tu zeď si mě už hodil, takže mě teď laskavě pusť, seber si tu pitomou knížku a vypadni! A laskavě neprskej! Sem celej od tvý krve a věř, je to nechutný!"
Zavrčel jsem mu do obličeje a zazmítal se v jeho sevření. Koleno jsem se mu znovu pokusil vrazit do rozkroku.

Alexej:

Pokud mě někdo uráží a ještě k tomu chce poranit mé citlivé místo, musí za to pikat! Jeho koleno jsem tím svým zatlačil na stranu,takže mi byl vydán na milost. Zlost se ve mě vařila a adrenalin nechával mé racionální uvažování někde mimo tento svět.
„Šmejde! Nech už můj rozkrok konečně na pokoji! Nebo to tak moc chceš? Chceš, abych si taky pohrál? Tak jo!" sáhl jsem mu rukou na jeho penis. A třel ho.
„Tohle chceš? A nemám ti prskat do obličeje? Chceš být opravdu celej od mý krve?"
Přejížděl jsem rty po jeho tváři a zanechával za sebou jemnou rudou stopu, prvně po čele a pak po tváři, nakonec jsem sjel na jeho bradu. V úrovni mých očí se objevily jeho rty. Zkoumal jsem je a přemýšlel nad polibkem. Nemohl jsem tu chuť popřít! Sakra! Abych si stoupající frustraci víc vybil, rozepnul jsem mu trochu kalhoty a rukou tam zajel. Byl tak horký, když jsem ho uchopil. Okamžitě jsem i já reagoval a v tu chvíli jsem věděl, že jsem překročil mez. S jeho mužstvím ve své ruce jsem se na něj obořil.
„Tak co, tohle bys chtěl? Seš snad ty teplej? Já teda rozhodně nejsem!"

Kevin:

„Ty kreténe! Co to děláš?!" vyjekl jsem, když jsem ucítil jeho ruku na svém údu.
Začal jsem se škubat a zmítat v jeho sevření. „Okamžitě mě pusť, ty debile! No tak!" pokusil jsem se uvolnit si nohy, ale neměl jsem ten správný úhel k tomu, abych ho kopnul.
Cítil jsem jeho horký dech a vlhká cestička, kterou mi kreslil na kůži, mi přišla nechutná.
Odklonil jsem hlavu, abych se tak dostal z jeho dosahu, ale byl příliš blízko. Při té příležitosti jsem se rozhlédl, jestli nás nikdo nevidí. Naštěstí ne. Nevím, jak bych tohle vysvětloval vedení. Asi jako sexuální útok, ale vzhledem k tomu, že já byl chlap a on taky, by to asi vyvolalo nemilé otázky a dříve či později by to prasklo. A z vlastní zkušenosti jsem věděl, že ne všichni lidé homosexualitu tolerují.
A já jsem, právě teď, rozhodně nemínil tolerovat to, co mi dělal. Když mi vjel rukou pod kalhoty a dotknul se tenké kůže na mém penisu, začal jsem panikařit.
Znovu jsem se začal cukat a to mnohem vehementněji, než doposud.
„Zbláznil ses! Pusť mě ty hajzle! Kreténe, debile! Sakra! Pusť mě!"
Snažil jsem se si uvolnit ruce, ale hravě mě držel jednou svou velkou rukou a odmítal pustit.
A pak z jeho úst vyšla ta slova. Zalila mě vlna zuřivosti a proto jsem se proti němu prudce vyklenul a zavrčel mu do obličeje.
„Jo jsem! Spokojenej?!! A teď mě, kurva, pusť!"

Alexej:

Slyšel jsem dobře? Řekl mi právě, že je gay? Jako bych se spálil, tak rychle jsem pustil jeho rozkrok, ale na zdi jsem ho prišpendleného nechal pořád.
„Já teda rozhodně nejsem a už se nepokoušej sahat mi do rozkroku! Nebo ti vážně ublížím!" Ten kluk mě tak strašně štval, ale když už jsem ho měl tahle bezbranného, nemohl jsem se donutit mu ublížit. Proč? Bylo to snad kvůli jeho očím? Nebo té květnové vůni?
„Děsně mě štveš a vědomí toho, že sem budu muset ještě jednou jít a vidět tě mě nasírá tak moc, že si nepřej to ještě zhoršovat!"
Jeho rty byly tak blízko a chuť ochutnat zakázané mnou opravdu cloumala. Sakra vzpamatuj se! Nejsi žádná buzna!
„A až se příště uvidíme, raději mě neprovokuj, nebo by si mohl jít domu po čtyřech! Musím se ti fakt líbit, když ses o mě včera tak otíral a vzdychal!" nemohl jsem si pomoct, abych si nerýpl. Ale pravda byla spíš v tom, ze mě to sebralo tak, ze jsem byl v koncích. Mokrý sen jsem nikdy kvůli holce neměl! A teď se stal kvůli klukovi! Jak se vlastně vůbec jmenuje?
„A tvoje jméno je jaký? Moje sis jistě vyčmuchal z těch blbejch papíru..." odsekl jsem pohrdavě.

Kevin:

Zalapal jsem po dechu.
„Ty kréténský hovado!! Myslíš si, že já tě chtěl osahávat?! Já tě chtěl kopnout a víš ty co? Teď tě chci vykastrovat, narvat ti to do krku a zadusit tě tím! Ty, ty..." zalykal jsem se vzteky a pomalu jsem nebyl schopný slova. A pak přišla další slova, po kterých jsem málem vybuchl.
„Tak já tě štvu?! JÁ TĚ ŠTVU?!!! Nevím, kdo je tady na mě věčně hnusnej, nasranej a já že jsem tě oblejzal! Pokud si pamatuju, byl si to ty, komu se postavil jako prvnímu a pak mi v autobuse, narvaným lidma, vrazil stehno mezi nohy!" zařval jsem na něj a bylo mi už úplně jedno, jestli nás někdo uslyší, nebo uvidí.
„I kdyby si byl na světě jedinej chlap, v životě by ses mi nelíbil ty egoistckej hajzle! Běž do háje!"
Znovu jsem se mu pokusil vysmeknout, ale valný úspěch to nebylo. Nejspíš sem byl vzteky rudý jako rak. Brýle se mi svezly na stranu, a každým okamžikem se chystaly spadnout.
Jak já tohohle burana za to ponížení nenáviděl!
Když se mě zeptal na jeho jméno, jen jsem prsknul: „Bivoj! Zjisti si to sám, burane! A pokud jde o tvý jméno, ovšem že ho vím! Debil! Máš to napsaný na čele!"

Alexej:

„Já? Já, že jsem byl první, komu se postavil? To si asi děláš srandu? To vůbec není pravda! To odvoláš, nebo se tvoje spodní prádlo ocitne přetažené přes tvoji hlavu."
Chytil jsem ho pod krkem a můj dech byl blízko jeho obličeje. Natiskl jsem se na něj hrudníkem, abych ho tak víc přimáčkl ke zdi. Snažil jsem si dávat pozor, ale na svůj rozbouřený rozkrok, ten jsem udržoval dál od jeho těla, aby nezjistil, jak na to všechno reaguji. Proč se mi tahle nadvláda tak líbí? Proč se mi najednou v hlavě míhají představy o tom, jak ho otáčím čelem ke zdi, sundávám mu kalhoty.
Do prdele!!! Tohle musí okamžitě přestat! Jsem nemocnej, ale hlavně nadrženej a to je zlé! A tenhle brejloun mě tím svým vzdorem ještě víc vyprovokovává!
„Debil? Tohle, že je mý jméno? Tak to si hošánku přehnal!" vzal jsem tyzatracený brejle, který měl už tak na bok, že hrozily spadnout a hodil jimi o zem.

Kevin:

"Ani mě nehne! Nemůžeš to popřít, víš to líp než já! A já jasně cejtil, že mě něco tlačí do zadku a promiň, ale mobil to rozhodně nebyl!" zaprskal jsem na něj.

Zasípal jsem, když mě chytnul pod krkem a kdybych mohl, asi bych ho roztrhal na malinkaté kousíčky. Jenže to jsem nemohl a jeho sevření na mém krku mi zabraňovala dýchat. Zachroptěl jsem, přičemž jsem na něj upřel oči plné zuřivosti.
Nesnášel jsem ho, ale i přes to všechno mě vzrušoval. Když jsem cítil jeho tvrdou svalnatou hruď na své a jeho ruku na mém útlém krku, nemohl jsem si pomoct. Jeho nadvláda, moc, kterou nade mnou teď měl, mě nutily zrychleně dýchat, červenat se a moje srdce splašeně bušit.
A pak mi strhl brýle a odhodil je na zem. Ozvalo se řachnutí jak brýle dopadly na zem a mě bylo jasné, že mi je zničil. A taky, že ano. Na jednom sklíčku se táhla pavučina prasklinek a druhé úplně chybělo. Zůstaly po něm střípky roztroušené kolem.
Chvilku jsem na to mlčky hleděla pak se roztřásl. Tenhle čin mi připomněl ty léta, kdy mě šikanovali. Pokaždé mi vzaly brýle a nějak se je pokusili zničit. Někdy uspěli, někdy ne. Pak mě zmlátili, nebo dovlekli na záchodky. A spoustu jiných tipů mučení. Tolik, kolik jim jejich kreativita dovolila.
Smutně a zároveň naštvaně jsem se mu zadíval do očí.
„Pusť mě," zavrčel jsem.

Alexej:

„A proč bych to jako měl udělat? Pliveš tady na mě jednu urážku za druhou? Myslíš si jaký nejsi studovaný frajer, ale učení není všechno! Já zase vynikám v síle no a co? Nikdo mi nebude nařizovat, co mám dělat!"
Nyní jsem viděl přímo do jeho očí. Vábily mě a přitahovaly, ta jejich hloubka a city, které se v nich odrážely, ať to byl smutek, vztek, vzdor či vzrušení, dostávaly mě do kolen. Začal jsem si okusovat ret, abych zahnal tu šílenou chuť na polibek, ale v tu chvíli jsem si neuvědomil, že je roztržený a já si ho ještě víc poranil. Začala z něj nekontrolovatelně odkapávat krev. Pár kapek dopadlo na jeho oblečení, než jsem ho pustil a zakryl si rukou pusu.
„Sakra!Doprčic! To je taky tvoje vina!" rozzuřeně jsem se na něj podíval a očima hledal něco, čím bych to krvácení zastavil. Měl jsem ale na paměti, že k němu musím stát bokem, aby nezahlídl mé nechtěné reakce na naši výměnu názorů.

Kevin:

„A kdo je tady na mě od začátku hnusnej?! Že jsem učenej frajer?! Máš pravdu, oproti tobě je i slepice Einstein! A svaly taky nejsou všechno!"
Zaprskal jsem na něj jako kočka a znovu se mu pokusil vymanit. Neúspěšně - znovu.
Rozkousal si ret a na mě tak dopadlo pár kapek, než mě pustil. Trochu roztřeseně jsem se postavil na nohy a upravil si zmuchlané tričko. Sebral jsem zbytky brýlí ze země a aniž bych na něj pohlédnul, došel ke stolu s počítačem. Ze šuplíku jsem vytáhl vlhčené kapesníčky a utřel si obličej od krve a následně i papírové kapesníčky, které jsem mu.
„Ať tady nenaděláš ještě víc bordelu, než tady je."
Řekl jsem mu, a jak jsem se tak díval do země, padl mi do očí jeho rozkrok. Překvapeně jsem rozevřel oči a zvedl k němu hlavu.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.
„Ty..."

Alexej:

Podal mi kapesníky a já si je hned přiložil k postiženému místu. Cítil jsem, jak se do toho jemného papíru vsakuje moje krev. Nevšímal jsem si toho ňoumy do té doby dokud nezalapal po dechu a nezačal mluvit. Sledoval jsem jeho pohled a bylo mi jasné, že můj velký problém byl prozrazen. Je to v prdeli! Sakra... Proč při téhle nadávce myslím na tu jeho...?
Tu vybouleninu by přehlédl snad jen slepej, byl jsem tak moc vzrušený, že látka mínila prasknout a mě to až bolelo. A jak tohle vysvětlit a neříct: Jo, jsem z tebe nadrženej, jako stepní koza, nejraději bych ti ho tam hned strčil.
Je to se mnou fakt zlé! Moc zlé! Čím déle jsem s ním, tím víc do toho padám! Musím se mu začít vyhýbat a už jsem jít jen vrátit knížku a nikdy se sem nevracet! Chci být zase normální!
„Nečum tak na mě!" okřikl jsem ho a otočil se k němu zády.

Kevin:

Odvrátil se ode mně a já tak musel svůj nechápaví pohled upírat do jeho zad.
Vážně mu stál? Z toho, jak mě ponižoval? Jak mě násilím držel, když jsem se mu vzpíral, ale nemohl se pohnout?
Otřásl jsem. Bohužel jsem nevěděl, jestli to bylo nechutí, nebo vzrušením.
Odvrátil jsem tedy pohled a přešel ke stolku. Vzal jsem z něj knížku, obešel ho a vrazil mu ji do ruky.
„Úchyle!" prskl jsem a vyrazil pryč. Bez brýlí jsem sice neviděl moc dobře, ale úplný krtek jsem nebyl, proto jsem mohl normálně fungovat.

Alexej:

Chňapl jsem po něm, když chtěl odejít.
„Kdo je tu u tebe úchyl? Víš co je úchylný? Vonět jako holka!" kapesníky jsem hodil někam za sebe, dopadly asi na jeho stůl. Ze rtu už mi moc neteklo, ale mluvení nebylo moc příjemné, což jsem ale v tuhle chvíli nevnímal.
„Už mám fakt plný zuby tvýho nazývání debilem, úchylem a tak podobně! Musíš mít aspoň slovní převahu? Proč? Protože by se pak zjistilo, že se ti líbím? Víš, co se říká. Co se škádlívá to se rádo mívá, a ty seš do toho škádlení fakt zažranej!"

Kevin:

„Možná si mě před tím neslyšel, ale ani kdyby si byl poslední chlap na světě, tak bych po tobě nejel!" zavrčel jsem na něj a už si opravdu připadal, jako naježený kocour. V jednom kuse jsem po něm prskal, vrčel, a kdyby mohl, klidně bych ho i poškrábal!
„A co uděláš, když budu muset mít slovní převahu, no? Těžko mi zabráníš mluvit!" vysunul jsem bojovně bradičku.

Alexej:

„Takže nepopíráš, že mě škádlíš, protože mě máš rád. A zajímal by tě způsob, jak ti zabráním mluvit? Je to zaručený a zcela jednoduchý způsob! Stačí si tě jen takhle znovu opřít o zeď," to, co jsem popisoval slovně jsem zároveň i prováděl, „pak tě k ní přimáčknout, aby ses nemohl bránit a nakonec se k tobě přiblížit a..."
Má slova se ztratila při rozražení vchodových dveří. Odskočil jsem od knihovníčka tak rychle jak to jen šlo.