Alexej:

Kevin se zvedl k odchodu a mě bylo jasné, že je zle. Šel jsem za ním, i když mě kluci volali zpět, že už donesli jídlo, bylo mi to jedno. Potřeboval jsem být s ním. On byl jediná osoba, na které mi teď záleželo. Volal jsem několikrát na něj, ale neotočil se, nakonec jsem ho dohnal až venku za rohem.
Držel jsem ho za loket a obrátil ho k sobě, aby mi musel pohlédnout do očí.
„Keve... já... omlouvám se, ale nejsem ještě na to připravený a oni..." V tuhle chvíli jsem nevěděl, co mu mám říct.

Kevin:

Nechal jsem ho, aby mě k sobě otočil, ale do očí jsem se mu nepodíval.
„Já vím Alexeji. Vím, že si neměl jinou možnost, ale stejně si nemůžu pomoct a připadám si... no, to je jedno. Pusť mě a běž zpátky za kamarády, jo?"
Řekl jsem bezvýrazně, protože na víc jsem byl příliš unavený. Zasáhla mě jakási melancholie a já se z ní nedokázal vymanit.

Alexej:

„Chci být s tebou! Půjdu s tebou domů a tam si o tom v klidu promluvíme." Nezajímali mě kluci, prostě mi o ně nešlo. Jeho zvláštní pohled se mi vůbec nelíbil. Naháněl mi hrůzu, aniž bych tušil proč. Co se to teď děje? Nechce se mnou po těch slovech už být? Ani se na mě nepodíval a to mě děsilo nejvíc!

Kevin:

Zavrtěl jsem hlavou, nepřítomný pohled upíral na jeho hruď. Co mu mám říct? Že si teď opravdu nepřeju, aby byl se mnou? Že potřebuju chvilku pauzu, být sám?
„Ne Alexeji, já nechci. Vrať se za kamarády. Prostě... mě teď nech." Pokusil jsem se mu vymanit ze sevření, ale jako obvykle, jeho stisk byl pevný. „Pusť mě, Alexeji." Požádal jsem ho a doufal, že mě poslechne. Ale to by nebyl Alexej.

Alexej:

„Nechci tě pustit! Je to kvůli tomu co jsem řekl? To jsem ti tak ublížil? Omlouvám se, nechci, aby to mezi nás vstoupilo. Chci, aby vše bylo v pořádku..." Co víc jsem mu měl říct? Nic mi neříkal a tvářil se tak... tak, že se můj strach zvětšoval každou sekundou. Žádal mě, abych ho pustil, ale já nechtěl. Co mám dělat? Byl jsem bezradný.

Kevin:

Konečně jsem se mu pohlédl do tváře. „Já vím, že si neměl jinou šanci. Nebo možná měl, ale tohle bylo lepší vzhledem k tomu, jakou měli reakci. Ale zkrátka... nemůžu si pomoct a cítím se... trochu zrazeně. A po dnešním ránu, včerejším večeru a teď a po té holce... Prosím tě pusť mě!"
Škubl jsem rukou, ale ničemu to nepomohlo. Stále jsem byl uvězněný.

Alexej:

„Co po tom všem...?" Jeho oči schované za brýlemi byly plné něčeho, čemu jsem nerozuměl. „Kevine, nerozumím tomu!" Byl jsem zmatený, vyděšený a zahnaný do kouta, tvářil se, jako by mě chtěl opustit, jako bych mu byl nepříjemný. Musel jsem se ujistit, že to tak není, že jsme stále spolu a je vše v pořádku, že když ho pustím, neuteče mi... „Nechceš se se mnou rozejít, že ne?" Mé oči musely zračit prosebný výraz.

Kevin:

Znovu jsem uhnul očima a trochu se zachvěl. Svářelo se ve mně tolik různých pocitů, že jsem je téměř nemohl odlišit. Byla tady zrada, trochu zklamání, ale hlavně strach. Ale o co? O to, že mi ublíží? Že mě opustí první? Ne. To nebylo ono. Bál jsem se, abych mu neublížil. Nechtěl jsem mu zničit pověst a už vůbec jsem nechtěl zničit jeho sen. Hraní fotbalu pro něj bylo jako dýchání a kdyby se jeho tým dozvěděl, že spolu ve skutečnosti chodíme... no, jejich reakci jsem viděl. A jak říkali, jejich trenér je homofob a já nechtěl, aby se to na Alexejovi podepsala. Věděl jsem, že škola, na kterou chodí má celkem velkou prestiž a z Alexeje by jednou mohl být profesionální hráč. Určitě jím bude.
A tak by pro něj bylo lepší, kdyby si našel nějakou hodnou, hezkou a milou dívku. Rozhodně ne tamtu! Při pomyšlení, že by měl být Alexej s někým jiným, se ve mně zvedla vlna nevole, ale udržel jsem se a potlačil ji. Co mi taky jiného zbývalo, když jsem se chystal udělat něco, po čem budu brečet. Ale nechtěl jsem mu ublížit a představa, že by to nakonec nevydržel on a pustil mě k vodě... to to raději udělám já sám teď.
S očima přikovanýma ke svým špičkám jsem co nejvyrovnanějším hlasem řekl: „Ano, rozcházím se s tebou."

Alexej:

Má ruka se uvolnila v šoku. Jen jsem otevřel ústa a zalapal po dechu. „COŽE?" Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Cože to řekl? On se se mnou rozchází? Kvůli větě, které jsem řekl? Co mám dělat? Bylo mi tak hrozně, jako by mě cupoval na milion kousíčků.
„Jen kvůli dnešku? Proč? To přece nemůžeš udělat! Miluješ mě!" Nedávalo to smysl a já se bál, co to všechno znamená... Nemůžu být bez něj! To přece nejde!

Kevin:

„To není jen kvůli dnešku! Ale Alexeji... bože... já už takhle dál nemůžu! Pořád čekám, kdy mě opustíš. Kdy ti dojde, že nejsem to pravé ořechové pro tvojí kariéru, pro tvůj život, pro tebe. Pořád čekám, kdy mě pustíš k vodě a půjdeš za nějakou holkou. Za někým lepším. A to mě ubíjí! Byl jsem s tebou šťastný, vážně tě miluju, ale ty mě ne. Ty mě ne! A po dnešku jsem si uvědomil, že tohle by dřív nebo později skončilo. Nemůžeme být spolu. Dřív nebo později by se na nás stejně přišlo a ty bys mě nejspíš... a tak to raději udělám já sám hned. Takže mě pusť, protože je opravdu konec!"
Hlas se mi i přes všechnu mou snahu třásl. Neodvažoval jsem se na něj podívat, protože jsem věděl, že bych se rozbrečel. Už tak jsem měl namále.

Alexej:

„Ale... ale, já tě neopustím! Chci s tebou být, nějak to zvládneme! Nechci být s nikým jiným! Nemůžeš mě jen tak opustit... to přece nejde..." Po tom všem, co se stalo... co jsme spolu prožili a zvládli, vždyť nám bylo tak dobře! Byl jsem zmatený a nic nechápal. Mé oči začaly vlhnout bezmocí. Co mám udělat?
„Mám jít za klukama a říct, že jsme spolu? Chceš, abych tohle udělal? Zůstaneš pak se mnou?" Bylo mi to už jedno, jsem ochotný udělat všechno, aby mě neopustil.

Kevin:

Trhaně jsem se zasmál a zavrtěl hlavou. Slzy mi začaly kanout po tvářích a já si musel sundat brýle, abych si je otřel. Pak jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. „Ne Alexeji, nezůstanu. Bylo nám spolu dobře, ale já už to dál nechci. Nebo snad můžeš říct, že mě miluješ?"
Položil jsem mu otázku a svitla ve mě naděje. Kdyby to řekl, možná... možná bych zůstal. A nebo taky ne. Nechci být neustále v nejistotě a nechci, aby se mu přátelé posmívali kvůli tomu, že chodil s klukem, posmívali.

Alexej:

„Já nevím, možná... Neměl jsem možnost se nad tím chvíli zamyslet, ale vím, že bez tebe nemůžu být!" Plakal a já ho chtěl obejmout, přitisknout jeho drobné tělíčko k tomu svému a cítit jeho srdce. Ale chtěl by to teď? Nebo by mě odstrčil? Proč mi tohle dělá? Proč nám tolik ubližuje. To, že měl v některých věcech pravdu, jsem si nepřipouštěl. Já chtěl nějak společně vyřešit.
„Proč nám oběma tak ubližuješ?" Mé tělo se začalo chvět a mě bylo jasné, že přichází ta reakce na šok.

Kevin:

„Vidíš? Nemůžeš to říct. Tak toho necháme, dobře?" popotáhl jsem a smutně se na něj usmál. „Možná ti to teď přijde, jako že ti ubližuju, ale jednou... jednou mi budeš děkovat." Poodstoupil jsem od něj několik kroků a znovu si nasadil brýle. Naposledy jsem si ho prohlédl. Vypadal otřeseně, leskly se mu oči a ve tváři měl nevěřícně výraz, ale stejně byl nádherný. Majestátní, silný a já byl rád, že byl na chvilku můj. Na jednu malou chvilku, kdy mě naučil všechno, co jsem neznal po celých dvacet let.
„Takže... měj se dobře, Alexeji." S posledním prchavým úsměvem jsem se otočil a rychlou chůzí odešel pryč. A nechal jsem ho tam stát v uličce. Samotného.

Alexej:

Děkovat? Stál jsem a jen zíral na jeho záda. Z očí mi skanula jedna neposlušná mrcha a já v návalu nekontrolovatelného vzteku kopl do popelnice, až se celá vysypala. Tohle nemůže být pravda! Tohle se prostě stát nemohlo! Chtělo se mi rukou vší silou praštit do zdi, ale to už bych měl nepoužitelné obě a já alespoň jednu potřeboval. Automaticky jsem se vracel na kolej, má mysl zahalená v oblaku prachu, na který bylo rozmetáno mé srdce a vše ostatní mě nezajímalo. Byl jsem sám. Ztratil jsem to, co jsem tak dlouho hledal. Osobu, kterou jsem měl rád a ona milovala mě. Slabost teď nebyla na místě, potřeboval jsem přemýšlet, teď jsem měl času habaděj.

Kevin:

Procházel jsem ulicemi města, aniž bych věděl, kam vůbec jdu. Domů jsem nemohl, tam by mi ho všechno připomínalo a já teď ze všeho nejvíc potřeboval zapomenout. S očí se mi řinuly slzy a já se je ani nesnažil zastavit. Proč taky. Stále jsem musel přemýšlet o tom, co jsem udělal. Byla to celkem ironie, že jsem se rozešel já s ním, když jsem celou dobu čekal, že to udělá on. No dobře... celou dobu ne... dával mi na to zapomenout. Dost často.
V hlavě se mi promítaly ty chvíle, které jsme spolu strávili, a to mi ještě víc ubližovalo. Asi jsem byl nakonec masochista. Hořce jsem se uchechtl, když tu jsem do někoho vrazil. Ten člověk byl rozhodně vyšší než já, a když jsem k němu zvedl pohled, srdce se mi zastavilo. To ne!
„Carle?"

Alexej:

Došel jsem na kolej a pak na svůj pokoj. Zavřel jsem se, a když jsem si sezul boty a lehl si na postel. Mé myšlenky začaly dostávat nějaký směr. Proč si Kevin myslel, že se s ním rozejdu? Vždyť jsem mu nikdy nedal žádný důvod. A kariéra ve fotbale je pro mě důležitá, ale nějak bychom to spolu přece zvládli! Utekl přede mnou a já si myslel, že on je ten statečný a bude o mě bojovat. Prvně to vypadalo, že ano, když chtěl, abych to tulení Stelle zatrhl, ale pak se v něm něco zlomilo...Bylo toho na něj moc? Za jeden den se toho stalo celkem hodně a já mu nemohl vyčítat, že se z toho trochu sesypal, ale rozejít se? Proč?

Kevin:

„Kevine?!" Zamrkal na mě překvapeně Carl a já ustoupil o několik kroků dozadu. Bohužel, už bylo pozdě. Za Carlem se vynořili jeho kumpáni, se kterými se vždy tahal, a obestoupili mě, takže nebylo úniku.
„Ale, ale Kevinku. Copak? Ty si plakal? Ale to snad ne. Proč pak? Stalo se snad něco s mezi tebou a tím přitepleným nabušencem? Kde ho vůbec máš?" začal Carl přehnaně sladce a mě přeběhl mráz po zádech.
„Nic, nech mě být Carle!" pokusil jsem se na něj zavrčet, ale znělo to spíš jako pípání kuřete.
„Nic se nestalo? Tak proč potom brečíš?"
Z očí mi vytryskla nová várka slz. „Nic se nestalo! Ani se mnou, ani s Alexejem, tak mě prosím nech jít!"
„Takže ty pláčeš pro nic? Tak to bychom ti měli dát důvod, že jo kluci!" Za mnou se ozvali souhlasné úsměšky a pak mě Carl chytil za límec trička a začal táhnout směrem k opuštěné uličce. Už zase.
Snažil jsem se mu vyškubnout, ale nešlo to. Držel mě pevně. „Carle, prosím tě, pusť mě!"
„Ani náhodou, nejdřív ti musíme dát důvod brečet!"
Mrštil se mnou proti špinavé stěně a hrozivě se nade mnou naklonil. „Víš Keve, všichni teplouši by měli chcípnout. A když to neudělaj sami, tak jim aspoň pomůžeme. Stejně jako tobě."
První rána šla do břicha, druhá hned potom do obličeje. Zhroutil jsem se na zem a vyzvracel všechen obsah, co jsem měl v žaludku. A pak do mě koply. Jednou, dvakrát, třikrát. Chránil jsem si hlavu rukama a stočil se do klubíčka, abych se co nejvíc ochránil. Bili do mě pěstmi, smáli se, nadávali, křičeli. A já jenom plakal. A pak už byla jenom bolest.