Alexej:

„Asi jo." Stihl jsem říct, než se na mě něco vrhlo po šíleném jekotu, prvně jsem si myslel, že je to Kevin, ale podle té hnusné vůně kolem mě jsem se začal dusit. Snažil jsem se po pár nekonečných chvílích to něco odstrčit, ale jemně to nešlo, zkusil jsem přidat více síly, ale pořád nic.
„Mám naraženou ruku, nemůžu dýchat a děsně to bolí!" Až pak se objetí povolilo a já koukal asi z centimetru do obličeje Stelly. Úplně Kevina odstrčila a naměstnala se hned vedle mě na lavičku. Vzala mou zraněnou ruku, hladila ji a foukala, bylo to trapné a ještě k tomu to její švitoření: „Axi," tak mi nevím proč říkala a mě to lezlo krkem, „já ti to pofoukám a jestli jdeš na oběd s klukama, tak tě i nakrmím, udělám cokoliv si budeš přát..." Tiskla se ke mně, za prvé mi to bylo neskutečně nepříjemné a za druhé tlačila tak na tu bolavou ruku, takže mi ještě bolest přidělávala. Už jsem to nevydržel a opatrně se postavil a pokukoval nešťastně po Kevinovi. Snad mi pomůže se z toho dostat...

Kevin:

Naštvaně jsem se díval na tu holku, která oblézala Alexeje. Ale nejhorší na tom bylo, že ji Alexej neodstrčil. Nevěděl jsem, jestli na to neměl dost síly, nebo prostě nechtěl. Viděl jsem, že jí něco říká, ale neslyšel jsem co, protože byl v šatně hrozný hluk, jak se dívky začaly družit s hráči.
Sledoval jsem, jak se tak holka posadila vedle Alexeje, ale pořád se k němu tiskla a hladila mu zraněnou ruku. Nedíval jsem se na Alexeje, jen jsem provrtával pohledem tu holku. Každým okamžikem jsem ji nenáviděl víc a víc a mé rozjitřené srdce krvácelo.
Cítil jsem, jak mi do očí vstupují slzy bezmocného vzteku a lítosti. Nemohl jsem tam jen tak přijít a odtrhnout ji od něj. Bylo by to moc okaté a jistě by to způsobilo otázky. A já Alexejovi opravdu nechtěl zničit reputaci.
Náhle se narovnal a připadalo mi, jako by mě hledal pohledem. Prosmýkl jsem se davem, až k němu vzal ho za zdravou ruku. „Volal tě trenér!" Vyhrkl jsem a téměř ho vyrval ze spárů té fůrie. Rychle jsem ho začal táhnout pryč, zatímco to ve mě pořád vřelo.

Alexej:

Stella nebyla naštěstí tak rychlá a prorvat se tím davem byla fakt fuška. Nevnímal jsem už její výkřiky, ať počkám, chtěl jsem být s Kevinem. V jeho očích jsem zahlédl slzy a potřeboval jsem ho sevřít v náručí. Procházeli jsme kolem kumbálu na úklid a já tam Kevina zatáhl. Zavřel jsem dveře a opřel jsem se o ně. Vzal jsem jeho obličej do dlaní a pozvedl ho. Nespletl jsem se, byly tam. Slzy se tam třpytily.
„Keve, co se děje? Za Stellu se omlouvám, nesnáším ji... Doufám, že to není kvůli ní..." Olíbával jsem jeho obličej a nepouštěl ho.

Kevin:

Naštvaně a trochu ublíženě zároveň jsem se na něj zamračil. „Už nikdy! Už nikdy nikoho nenechej, aby se na tebe takhle tisknul!" Zavrčel jsem a hřbetem ruky si otřel slzy. „Tedy dokud si se mnou." Dodal jsem a pak ho opatrně objal. Dával jsem si pozor, abych se příliš nedotýkal zraněné ruky a abych byl něžný k jeho tělu. Vsadil bych se, že bude mít pár pěkných modřin.
„Gratuluju k vítězství." Zamumlal jsem mu do zpoceného trička.

Alexej:

Na jednu stranu, mě u srdce hřál pocit, že žárlí. Ale na druhou stranu jsem za žádnou cenu nechtěl, aby takhle trpěl. Co to do té Stelly vjelo, poslední dobou se chová, jako bychom spolu chodili a uhání mě kdykoli mě potká. Leze mi to příšerně na nervy. „Slibuji, že se budu snažit ze všech sil, nechci, aby ses trápil a nejen, když tu budeš, ale i když tu nebudeš, chodíme spolu přece a od tebe chci to stejné! Ona pro mě na rozdíl od tebe nic neznamená!"
Kevin mě něžně objal, byl tak opatrný a jemný, že mě ihned napadlo, že tohle je člověk, který mě má opravdu rád a dbá na mě, tohohle člověka chci po svém boku! Ještě jsem mu poděkoval za gratulaci a pevněji ho sevřel, jak mi to dovolila ruka, namožené svaly a nové modřiny. Potřeboval jsem ho líbat. Zmocnil jsem se nekompromisně jeho rtů a vášnivě si je přivlastňoval. Bylo mi jasné, že jsem cítit potem a mé tričko je zcela propocené, ale potřeboval jsem ten kontakt a chtěl Kevina odměnit za to všechno...

Kevin:

Začal mě vášnivě líbat a já nestačil s dechem. Bál jsem se ho pevně obejmout, proto jsem jen sevřel jeho tričko do svých dlaní a mačkal ho, abych se uhlídal. Když jsem se od něj konečně odtrhl, byl jsem celý zadýchaný, ale moje žárlivost už doplula kamsi do neznáma. Jen jsem opravdu doufal, že s tou holkou nic nemá. Byla by to rozhodně lepší partie než já.
Usmál jsem se na Alexeje a řekl: „Asi by ses měl vrátit. Počkám venku, dobře?"

Alexej:

Odtrhl se ode mě a já si uvědomil, že mi ještě doktor musí říct co z rukou.
„Asi jo. Počkej před vchodem, musím ještě za doktorem a do sprchy a pak půjdeme na ten oběd." Mrkl jsem na něj a ještě ho něžně políbil, než jsem vystrčil hlavu ze dveří, abych zkontroloval, že mě nikdo neuvidí vycházet. Nikde nebylo ani živáčka a tak jsem to prubnul. Namířil jsem si to přímo do sprch a pak za doktorem, který mi ruku vyšetřil a dal do šátku, že ji nemám namáhat a týden aspoň nehrát. No, tak to je teda průšvih a já zrovna dneska chtěl s Kevinem vyzkoušet něco nového, snad mi na to bude stačit jen jedna moje ruka.
Všichni už byli nachystaní a čekali jen na mě, kluci mi blahopřáli a plácali mě po zádech až ven.

Kevin:

Potom, co Alexej odešel, jsem chvilku zůstal v kumbále a pak vyšel ven. Zamířil jsem před hřiště, abych na něj i na kluky počkal. Byl jsem hodně nervózní z představy, že mě jim bude představovat. Matně jsem si některé pamatoval z knihovny, ale něco jiného je se jim pošklebovat, než je brát jako kamarády svého přítele. Navíc jsem věděl, že o mě a Alexejovi ještě nevědí, takže jsem se bál, abych se nějak nepodřekl.
Čekal jsem asi půl hodiny, když jsem je konečně uviděl, jak vychází ven z budovy. Všichni byli seskupení kolem Alexeje a všichni brebentili a vesele pokřikovali. Udělal jsem k nim několik nesmělých kroků.

Alexej:

Když jsem spatřil Kevina, jak k nám nesměle míří, měl jsem nepřekonatelnou chuť ho obejmout, nebo alespoň povzbudivě sevřít ruku. Trochu jsem mu vyšel vstříc.
„Kluci, někteří ho už znáte, ale tohle je Kevin, je z knihovny a jsme teď kámoši, takže se k němu chovejte slušně! Chci, aby Vás poznal a poobědval s námi." Co víc bych jim řekl? Nejraději všechno, to že s ním chodím, že je jen můj... Ale nešlo to, ještě ne...
Z davu se ozvali kluci, co byli se mnou v knihovně. „Jo, to je ten, co tě tenkrát tak setřel... No měls odvahu... Čím to, že jste vyvěsily bílé vlajky?" Otázka byla mířená na Kevina a já se do toho nechtěl míchat, chtěl jsem, aby se vzmužil a postavil se jim, má mě po boku a klidně je zmlátím, pokud mu ublíží, ale konverzace ještě nikomu nikdy neublížila.

Kevin:

Maličko jsem se schoval za Alexeje a pokusil se najít svoje drzé já. Už dlouho jsem nevystrčil růžky a teď jsem nevěděl, jak na to. Zhluboka jsem se nadechl a usmál se na ně. Co by bylo podobné Alexejovi, který se ke mně nejdřív choval jako největší hulvát a co by ho donutilo k tomu, aby se ke mně začal chovat mile?
„No, když mi přišel vrátit knížku, tak jsme tak nějak dali do řeči. Pak jsme se párkrát potkali a teď... jsme kamarádi." Pokrčil jsem rameny a doufal, že to je dostatečně věrohodné.

Alexej:

„Do řeči? Spíš se divím, že ti jednu neubalil, za to před tím. Alexej je horká hlava a nezapomíná... Myslím si, že nás oba vodíte za nos..." Ty významné a zkoumavé pohledy neznamenaly nic hezkého, Pomalu se ke Kevinovi blížili a já už musel zasáhnout.
„Hele, no dobře, přiznám se...vyhrožoval jsem mu a musel mi pomáhat s referáty do školy a po nějaké době už mě ta šikana přestala bavit a zjistil jsem, že není až takový šprt, jak vypadá, začala s ním být i sranda a teď už jdeme na to jídlo jinak umřu hlady. Myslím si, že šampión si to zaslouží." Nakonec všichni svoji pozornost obrátili na mě, a když bylo na pořadu dne jídlo, bylo rozhodnuto a my se přemisťovali do bufetu. Po cestě jsem Kevinovi nenápadně šeptl. „Jde ti to dobře, jen se jich neboj, jsou to jen kluci a máš tu pořád mě..." Mrkl jsem nenápadně na něj a šel těsně vedle něj.

Kevin:

Nejistě jsem se na něj usmál a šel za halasící skupinkou. Nemyslel jsem si, že mi to jde dobře, ale aspoň mě zachránil Alexej, když strhl pozornost na sebe. Došli jsme do bufetu. Každý se někam usadil a vybrali jednoho, aby všem objednal jídlo. Ten se chtě nechtě zvedl a šel splnit požadavky.
Posadil jsem se vedle Alexeje, ale nedovoloval jsem si k němu sednout moc blízko, aby to nebylo podezřelé. Všichni se vesele bavili, ale já nevěděl, co říct a tak jsem raději mlčel. Byl bych nejraději, kdyby si mě nevšímali.

Alexej:

Když jsme dorazili do bufetu, rozhodlo se, že vyšleme Freda, aby nám objednal. S Kevinem jsme si sedli vedle sebe a já měl přímo nutkavou potřebu se ho aspoň dotknout. Nemohl jsem tomu zabránit a tak jsem rukou přejel po jeho koleně, když se nikdo nedíval. V té chvíli se ale opět ozval ten nepříjemný hlas a já skoro nadskočil, protože jsem se bál, že to uvidí. Stella si to šinula přímo ke mě a protože nikde nebylo místo, sedla si mi na klín a dala mi ruce kolem krku.
„Axi, tady jsi, tak jsem tu, abych tě nakrmila!" To už mě vážně rozlítilo. Vždycky jsem se snažil na ni být milý, ale čeho je moc, toho je příliš. Hned, jak to udělala, jsem jí ruce oddělal se slovy: „Přestaň na mě sahat a sápat se na mě! S někým teď chodím a o tebe nemám sebemenší zájem! Takže ze mě slez, nebo tě sám shodím!" Nakrabatila nos v nevěřícím gestu. „To není pravda, kdyby si někoho opravdu měl, byla by na zápase a povzbuzovala by tě, jen se snažíš, ze sebe udělat nedostupného..."
Co si to ta káča pitomá vůbec dovoluje? Ruka mě bolela jako čert, protože jak mě tiskla, nebrala na ni vůbec ohled.
Kluci od stolu, ale spustili na mojí obhajobu: „Vážně Stello s někým chodí, pořád je někde pryč a často u ní přespává a hádej co, mají tak skvělej sex, že je dost často hodně unavenej..." Pustili se do ní, protože jí po tom, co odkopla právě Freda, nikdo neměl moc v lásce. Zmateně těkala pohledem z jednoho na druhého a pak se na mě otočila. „Je to pravda, Axi?"
Posměšně jsem se uchechtl, konečně jí to došlo. „Musím dát klukům za pravdu, tak úžasnej sex jsem v životě nezažil a je to ta nejkrásnější a nejúžasnější osoba na světě. Viď Kevine?"
Všichni ztuhli. „Kevin ví, kdo to je?" Kulili oči všichni kluci. Jen jsem přikývl. „Kevin ji zná velmi dobře."

Kevin:

Cítil jsem Alexejovu ruku na koleni a bylo mi to tak příjemné, že jsem si přál, aby ji tam nechal. Jeho dotek konejšil moje pocuchané nervy. Bohužel, v momentě, kdy jsem za námi znovu uslyšel kvokání slepice, Alexej ruku sundal. Vyděšeně jsem se na Stellu podíval, jestli něco nezahlédla, ale ta nána si všímala jen Alexeje. Naneštěstí.
V momentě, kdy dosedla na Alexejův klín a obmotala mu ty ošklivé pařáty s dlouhými nehty kolem krku, jsem ji nenáviděl víc než kontaktní čočky. A to je co říct!
Naštěstí se Alexej nedal a já spokojeně sledoval, jak se do ní všichni opřeli. Alexej neměl špatné kamarády, podrželi, když bylo třeba. Když se však ke mně Alexej otočil a strhl tak na mě pozornost, vykulil jsem na něj oči. Co na to mám říct, abych nás neprozradil! Vždyť teď se budou vyptávat, kdo to je a já... co jim mam sakra říct?
„J-j-jo... znám jí. Celkem... dobře..." vykoktal jsem.

Alexej:

„Sakra chlape! Tak povídej! Co o ní víš? Alexej nám nic říct nechce. Musíte být teda dobrý kámoši, když ti o ní řekl, nebos mu ji dokonce dohodil?" Kevin v záplavě všech otázek vypadal ztraceně a vykolejeně, takže jsem opět zasáhl.
„Tak to by stačilo, Kevin Vám nic říct nesmí, slíbil mi to a tak Vám pár detailů řeknu já: Má krásné zelené oči, doma má kocoura a má ráda knížky. Víc vědět nepotřebujete..." Zakončil jsem s vítězoslavným úsměvem, a jelikož na začátku výčtu Kevinových předností se Stella odebrala k východu, mohl jsem Kevina zase pohladit po koleni, aby se uklidnil.
V tu chvíli se z hloučku ozvalo. „Ty vole koukejte! No to je hnus!" Všichni se zajímali, co se venku odehrává a tak se nahrnuli k oknům, musím uznat, že i já se mrknul, co tam bylo, a zamrzl jsem v pohybu.

Kevin:

Znovu mě zachránil, díky bohu. Jaká je? Kdybych se měl popsat, jak se vidím, asi by se divili, jak to, že se mnou Alexej chodí. Tedy s tou holkou...
S úsměvem jsem sledoval, jak se Stella uraženě zvedla z jeho klína a odkráčela ke dveřím. Začal jsem být celkem spokojený, když tu náhle jsem uslyšel ta sprostá slůvka a také se otočil, abych viděl, co je vyvolalo.
Krev mi ztuhla v žilách. Spatřil jsem totiž, za okny dva kluky. A bezpochyby tvořili pár. Drželi se za ruce, usmívali se na sebe, jednou se lehounce políbili. S obavami jsem se podíval na Alexeje a potom na jeho kamarády. Tak nějak jsem věděl, že salva sprostých slov a posměšků je rozhodně nemine. Ale tohle já poslouchat nechtěl. Prosebně jsem se podíval na Alexeje doufaje, že to zarazí.

Alexej:

Jen jsem poslouchal ty věty, co kolem mě létaly: „Nechutní teplouši, mít tak jednoho v týmu tak ho vykastruju nebo mu ještě lépe uříznu koule." Nebo další: „To by si trenér zgustnul, nenávidí je, a kdyby něco takovýho viděl, rozhodně by to těm dvoum spočítal!" Či: „Asi na ně vlítnu a rozbiju jim huby, nejlepší je to z nich vymlátit! Je to nechutný a nepřirozený! Jsou to úchylové zasraní! Co myslíš ty Alexeji? Seš kapitán, musíš na to mít svůj názor."
Ocitl jsem se v pasti, když budu bránit homosexuály, kluci mě úplně vyřadí, viděl jsem ten jejich odpor v očích a všechny se teď upíraly na mě. Nezbylo než říct: „Souhlasím, je to nechutný..." Nemohl jsem se na Kevina ani podívat, vím, co jsem řekl a s čím souhlasil, ale snad pochopí, proč jsem to udělal.

Kevin:

Snažil jsem se neslyšet, co ostatní říkali. Tak moc mi to připomínalo léta, kdy jsem byl šikanován, že jsem se raději rozhodl to nevnímat. Pak ale vyzvali Alexeje, aby k tomu něco řekl. Prudce jsem k němu zvedl hlavu a téměř bez dechu čekal, co odpoví. A on s nimi souhlasil.
Věděl jsem, že neměl jinou možnost. Kdyby nesouhlasil, ukamenovali by ho zaživa, ale nemohl jsem si pomoct, abych se necítil zrazeně. Události dnešního rána, Stella a teď ještě jeho kamarádi. Neustálý strach z toho, že to na mě jenom hraje, protože proč by chtěl být někdo jako on, s někým, jako jsem já. Strach z toho, že mě odkopne a vysměje se mi. Věděl, že ho miluju, řekl jsem mu to tolikrát a teď to mohl použít proti mně.
A pak také strach o Alexeje. Strach o to, že kvůli mě přijde o kamarády, o své sny, o svojí pověst. Nechtěl jsem, aby jím někdo opovrhoval, to si on nezasloužil. Nechtěl jsem, aby mu nadávali stejně, jako teď těm dvěma, jako mě, když jsem byl na střední.
Všechny tyhle pocity mě donutily se prudce zvednout a bez jediného slova opustit místnost. Hlouček kluků stále stojící u okna, trousící rádoby vtipné hlášky o gayích, si mě ani nevšiml.