Kevin:

Pokrčil jsem rameny. „Děkuju, ale bez nich nic nevidím a z čoček mě pálí oči." Náhle jsem zpozoroval, že se Alexej obléká a přesouvá se ke dveřím.
„Wah! Počkej moment! Jen se na sebe hodím něco jiného. V tomhle nemůžu jít ven!" rychle jsem zaběhl do ložnice a převlékl se do lepších džínů a trička se svetrem. Pak jsem se vrátil zpátky k Alexejovi. Popadl bundy, obul tenisky a usmál se na něj. „Můžeme vyrazit."

Alexej:

Smutně jsem si povzdechl, když zmizel, no jo, ale aspoň ho nikdo neuloví, protože tu svoji krásu skrývá pod brýlemi. Mírně jsem nakrabatil čelo, nad čím to zase uvažuju? Když se Kevin vrátil a obouval se, pozoroval jsem zase jeho pozadí, když v tom jsem si uvědomil zásadní věc!
„Říkal jsem ti, že tyhle džíny, si budeš brát jen, když budeme spolu sami, vrať se a převlíkni se, nebudu se dívat na to, že to tobě bude někdo slintat!" Byl jsem trochu popuzený, protože jsem o to vážně nestál! Ach jo, vidím rudě jen z představy, že ho někdo bude pozorovat... Jde to se mnou vážně rychle z kopce, takhle to kluci poznají jedna dvě, že nejsme jen kamarádi, musím se začít krotit.
Čekal jsem už trochu netrpělivě a uvědomoval jsem si čím dál víc, že bych se nad tím, co ke Kevinovi cítím, měl na chvíli zamyslet, ale teď na to nebyl čas.

Kevin:

Udiveně jsem k Alexejovi zvedl pohled. „Cože? Proč?! To je to tak vidět, že mi ty džíny jsou malé?"
Pokusil jsem se otočit, abych se podíval sám, ale marně. Na tohle není lidské tělo stavěné, leda bych byl sova. „Nebudu se převlékat. Jsou to jenom džíny a navíc jsem to já, kdo by po mně slintal? A navíc už nemáme čas! No tak! Pojď už!"

Z botníku jsem vzal klíče a otevřel dveře, abych vyšel ven.

Alexej:

Když se začal otáčet, pěnil jsem čím dál víc, zatnul jsem pěst, a kdybychom byli v animovaném filmu, asi bych se změnil v lokomotivu, která upouští páru. Věděl jsem, že kdybych něco řekl, bylo by to něco nevybíravého a rozhodně děsivého. A to nemluvím o chuti ho odnést do postele a ukázat mu, jak někdo může nad jeho zadkem slintat a to názorně a pak ho sexuálně poučit, že tohle je jen moje, ale na to nebyl čas, už tak jdeme na čas. Počítal jsem do deseti, nezabíralo to, ale zvládl jsem to po hlubokém výdechu a nádechu, zkrotit.
„Jestli někoho necháš tě očumovat, tak ho vlastnoručně zabiju a tebe ještě večer potrestám! Ještě že mám pod postelí ty pouta a jiné pomůcky, dneska je použiju a to bez odmlouvání!" Už teď jsem se na to těšil, vše jsem totiž myslel absolutně vážně! Musel jsem od něj dál, pořád jsem se moc neovládal, takže jsem vyrazil pár kroků napřed. Musím to rozchodit!

Kevin:

„Cože?!" Vyjekl jsem a rychle ho následoval. „Alexeji, nikdo mě očumovat nebude, nemá proč, ale... hm.. ty jsi na ten druh věcí? Nikdy jsem si toho nevšiml, že by si... no... však víš co..."
Zastavili jsme před výtahem. Stiskl jsem tlačítko pro přivolání a společně jsme počkali, až výtah přijede. Dojeli jsme dolů a pak zamířili rovnou na autobusovou zastávku. Měli jsme to jen tak tak.

Alexej:

Zmateně se mě ptal a já ještě trošičku naštvaně odvětil: „Nejsem, ale na potrestání to bude stačit, bude záležet, jestli se nám to bude líbit, ale já mám raději klasický sex."
Po cestě jsem se začal uklidňovat. Před kolejí už to bylo dobré. Vedl jsem Kevina ke svému pokoji a po cestě jsem se zdravil s kluky, kteří už s výstrojí mířili na zápas. Po všech jsem se zlověstně otáčel, zda si Kevina neprohlížejí, ale za mými zády skoro nebyl vidět a když si ho někdo všiml, jen nechápavě zvedl obočí, ale víc nic. Měl v tu chvíli štěstí, když jsem za námi zavřel můj pokoj, vytáhl jsem tašku s věcmi ze skříně a asi sekundu si prohlížel Kevina. Hlavou mi problesklo: Chce tu vůbec být? Vůbec jsem se ho nezeptal. Jak se cítí?
V pokoji jsem měl nepořádek a najednou jsem si všiml zmuchlaných kapesníčků u postele na zemi. Ty tam byly od toho osudného telefonátu... Snad si jich nevšimne.
„Vítej v mém království, nečekal jsem hosty a tak je tu nepořádek, půjdeme?"

Kevin:

Prohlížel jsem si jeho pokoj a nemohl se neusmát, když řekl, že návštěvu nečekal. "Evidentně," poznamenal jsem a otočil se zpět na Alexeje, který na mě čekal s taškou s věcmi v ruce. Přikývl jsem na znamení souhlasu a už se chystal vykročit za ním, když mě v tom nepořádku upoutala hromádka čehosi bílého u postele.
Zaostřil jsem na to a došlo mi, co to je. Takových hromádek jsem taky několik nadělal. Nechtěl jsem se o tom zmiňovat, ale nakonec jsem se neudržel. Viděl jsem, zcela jasně, že Alexej zrovna pro pořádkumil není, ale tohle by si uklidit mohl. Vždyť proboha! Včera tady nejspíš nebyl, takže kdo ví, jak dlouho se tady ty kapesníky a hlavně to, co v nich je, povalují.
„Ehm, Alexeji? Jen... ja vím, že úklid asi zrovna nemusíš, ale... no... ty kapesníky by stály za to vyhodit, ne?" Trochu pobaveně jsem se na něj podíval. Kdo ví, třeba už se staly zárodkem nové civilizace, která by se zcela jistě jmenovala Alexejovci.

Alexej:

Po jeho slovech jsem se mírně začervenal. Nikdy jsem to nedělal, ale jeho poznámka... Sakra, co jen to malé pískle se mnou dokáže udělat. Bleskově jsem je sebral a hodil do koše. No počkej, večer si to všechno vypiješ...
Odkašlal jsem si, abych získal svoji stabilitu a sebevědomí zpět. Povedlo se. „Tak už pojď, pořádkumile..." Zase jsem za námi pokoje zavřel a spěšně společně mířili na stadion. Kevin poklusával vedle mě a já ho protáhl přes pokladny, za kterými se naše cesty musely rozdělit, já šel do šaten a on na lavičku pro fanoušky. Chystal jsem se ho políbit, když kousek od nás zahlaholilo několik děvčat moje jméno, a když jsem zvedl pohled, vehementně mi mávaly. Jen jsem jim na oplátku kývl, vůbec mě nezajímaly.
Než jsem vyrazil od Kevina pryč, mrkl jsem na něj se slovy: „Sleduj jen mě!"

Kevin:

Usmál jsem se a přikývl. „Budu. Hodně štěstí, budu držet palce." Sledoval jsem jeho široká záda, jak se ode mně vzdalují a znovu se sám sebe ptal, co na mě tenhle úžasný kluk vidí. Tedy pokud si se mnou přeci jenom nehraje.
Zamračeným pohledem jsem přejel ty holky, které očima viseli na Alexejovi, a otočil se, abych zabral své místo na tribuně. Usadil jsem se a o několik minut později začal zápas.

Alexej:

Jen tak tak jsem doběhl do šaten a trenér už na mě hned spustil, za pozdní příchod. Bleskově jsem se oblékl a vyrazili jsme ze šaten. Ihned jsem hledal Kevina, kam si sedl. Nenápadně jsem na něj kývl, ale to jsem zřejmě neměl dělat, protože se za ním zažehnul křik. Ten hlouček dívek si sedl těsně za něj a mylně si mé kývnutí vysvětlily, prostě blbky. Doufal jsem, že nebudou Kevina moc otravovat, ale když jsem viděl, že Stella, bývalá přítelkyně od mého spoluhráče, za ním sestupuje a sedá si vedle něj, naštval jsem se.
Do přestávky ho pořád otravovala a já se nemohl soustředit na hru, válcovali nás a já věděl, že na tom mám asi největší podíl, stále jsem se po Kevinovi díval. Naštěstí si od něj pak odsedla a já se zcela ponořil do hry, abych zkusil zachránit, co se dalo.

Kevin:

Když na mě Alexej při nástupu kývl, usmál jsem se na něj. Když jsem však za sebou uslyšel dívčí pískot, musel jsem si trochu poposednout. Ty slepičí kvokání bylo nesnesitelné.
Náhle jsem zaregistroval, že si vedle mě kdosi sedl. Podíval jsem se, kdo to je a spatřil krásnou dívku. Musela patřit k těm slepicím za mnou, protože jsem ji viděl v jejich hloučku.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?" Zeptal jsem se zdvořile.
„Proč na tebe Alexej mával?" Vypálila na mě bez pozdravu. Pokrčil jsem rameny. Nebudu jí říkat, že je to můj přítel, akorát bych Alexejovi zničil reputaci.
„Jsme přátelé."
Dívka pochybovačně zvedla obočí. „Alexej se většinou nekamarádí s takovými, jako seš ty."
Trochu popuzeně jsem zavrčel. „No, se mnou se kamarádí."
Pak mě ta slepice otravovala, seč mohla. Neustále se vyptával na Alexeje a mě to pomalu, ale jistě, začínalo lézt na nervy. A ještě víc, když jsem viděl, že Alexejův tým prohrává.
Nakonec se ta nána konečně zvedla a odešla si sednout ke svým kamarádkám. Já jsem jen v duchu pěnil. Pokud chce s Alexejem chodit, má smůlu! Je jen můj! Z těchto úvah mě vytrhl až první gól, který šel ve prospěch Alexejovi a tak jsem se začal věnovat hře. Karty se obrátily.

Alexej:

Hrál jsem ze všech sil a konec byl opravdu napínavý. Při nejhorších momentech jsem se vždy pohledem vracel ke Kevinovi, dodával mi sílu a odvahu, i když mě ke konci dost zapeklitě zranily do ruky, zařekl jsem se, že ten zápas vyhraju pro něj! Když jsem dal poslední chybějící bod, zhroutil jsem se vypětím a do šaten mě odvlekli s pomocí mí spoluhráči. Byl jsem opravdu rád, že jsme to zvládli. Ale bylo toho na mě moc.

Kevin:

Byl jsem šťastný, že vyhráli, ale když jsem viděl, jak Alexeje odnáší, měl jsem opravdu strach. Na nic jsem nečekal a hned zamířil za Alexejem do šaten. Vběhl jsem tam celý zadýchaný a očima hledal Alexeje. Spatřil jsem ho sedět na lavičce, jak do sebe lije modrý iontový nápoj. Rychle jsem k němu udělal několik kroků, ostatních jsem si nevšímal. „Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se starostlivě.

Alexej:

Má únava se přidala k dezorientovanosti. Dotáhli mě na lavičku v šatně a dali mi cosi pít. Najednou se přede mnou objevil Kevin a já na něj zmateně koukal, jak se za mnou dostal. Ptal se mě, jestli jsem v pořádku a já napřed jen nejistě přikývl. „Jo... jen mám asi naraženou ruku." Koukal jsem nepřítomně před sebe a pak, jako bych se probral ze snu, jsem se na něj usmál a ostatní nebral v potaz. „Viděl jsi, jak jsem jim to natřel?"

Kevin:

Usmál jsem se. „Jo, viděl. Vážně jsi v pořádku?" Za sebou jsem uslyšel jakýsi dupot tak jsem se otočil, abych se podíval, co že to způsobuje tolik hluku. Ani jsem nestačil zalapat překvapeně po dechu a byl jsem smeten lavinou pištících dívek. Evidentně fanynky, které se stejně jako já, dostali do šatny. Když spatřili polonahé svalovce, kteří zde byli všude, dali se do příšerného pištění, ze kterého zaléhaly uši. Jedna dívka se vrhla Alexejovi do náruče a já v ní poznal tu, která se na něj tolik vyptávala.