Kevin:

S úsměvem jsem přikývl, ale pak jsem se škádlivě zamračil. „Jen když slíbíš, že sem zase nevtrhneš jako uragán a nebudeš mi prohledávat byt jako bych měl ve skříni schovaného chlapa."
V autobuse jsem se posadil k oknu a po očku ho sledoval. Vypadal zamyšleně a tak jsem ho nechal.
Když mě na rozloučenou políbil a pohladil mě po stehně, štěstím jsem celý zrůžověl, ale pak jsem se spěšně rozhlédl kolem, jestli nás někdo neviděl.
Naštěstí nikdo. Tedy až na jakousi ženu s blond vlasy a melírem, která se na mě upřeně dívala. Když zachytila můj pohled, mile se usmála a ukázala mi palec. Pokud jsem byl před chvilkou růžový, teď jsem byl rudý jako rak. A to mi vydrželo celou cestu do knihovny.

Alexej:

Velice rychle mi uběhla cesta na kolej, nachystání věcí mi zabralo jen chvíli a pak už zbyla jen očistná sprcha. Když jsem však vstoupil do sprchového koutu a ucítil znovu tu vůni sexu, která se mi linula z těla, ta tendence neumývat se, aby ten pach nevymizel, byla velice silná, ale nešlo to. Umytí mi zabralo jen pár minut a ještě s mokrými vlasy jsem vběhl na hřiště. Tentokrát to pro mě nedopadlo tak špatně, šetřili mě.
Ve škole se pak hodiny vlekly a já už se nemohl dočkat večera, kdy uslyším alespoň Kevinův hlas. Večer, když byla zrovna má pozornost upnutá na jeden referát, mi zazvonil telefon.

Kevin:

Knihovna, škola, knihovna, nakoupit a pak rychle domů naučit se na test a pohrát si s Alim. Tak nějak vypadal můj den.
Když jsem si konečně sedl s kocourem, hrnkem čaje a mobilem na sedačku, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Tedy téměř.
Podíval jsem se na mobil a vytočil Alexejovo číslo.

Alexej:

Rychlým pohledem na displej se potvrdila má domněnka, že mi volá Kevin. Můj šťastný úsměv mohly vidět ale jen zdi kolem mě.
„Ahoj, Keve." Srdce se mi rozeběhlo rychleji a já si připadala jako zamilovaná školačka. Uklidni se! Okřikl mě mozek, ale tělo na to vůbec nedbalo, dělalo si svoje a já byl zkrátka spokojený.
„Jaký si měl den? Stihl si to ráno? Já jen tak tak. Škola byl děs, ale trénink v pohodě."
Snažil jsem si ho představit, co právě dělá. Ale lepší bylo se ho zeptat. „Co teď děláš?"

Kevin:

„Ahoj." usmál jsem se do telefonu. „Hrozná honička. Středy mám vždycky na prd v tom, že pendluju z knihovny do školy a zase zpátky."
Nepřítomně jsem pohladil Aliho po hlavě.
„Teď jsem si konečně sednul. Jsem na pohovce s Alim a koukám na televizi," odpověděl jsem mu. Chvilku jsem uvažoval, jestli se mám taky zeptat a nakonec jsem se rozhodl, že bych mohl přestat být tak hrozně nesmělý.
„Co děláš ty?"

Alexej:

„A co zajímavého dávají v televizi? Já už ji neviděl jak dlouho. Ne, že by mi to nějak zvlášť chybělo."
Napadlo mě, že jezdím hodně málo domů a se svými bratry se skoro nevídám.
„Zrovna teď dělám referát a hrozně by se mi tu šikla malá pomoc někoho děsně chytrého. Neznáš někoho takového?"
Jistě byl slyšet můj posměšný tón. Cožpak jsem si někdy myslel, že budu chodit s takovým chytrolínem? Ne! Nikdy!

Kevin:

Pokrčil jsem rameny. „Vlastně nic moc. Žádný dobrý film, ani dokument."
Po jeho otázce jsem se zašklebil. „Nikdy bych nevěřil, že se budeš učit, natož dělat referát. Víš, když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že na to někoho máš. Nějakého chytrého chudáka, kterého nutíš to dělat za tebe."
Vzdechl jsem si. „Nikdy by mě nenapadlo, že s tebou nakonec budu chodit. Ohledně referátu - zkus internet. Tam najdeš věcí!" poradil jsem mu se smíchem.

Alexej:

„Ani seriál? A proč si nepustíš něco sám? Říkal jsi, že máš celkem velký výběr."
Na minutku jsem se zamyslel a pokračoval: „Napadlo mě, že bychom mohli v pátek zajít do restaurace, co jsem ti o ní říkal na toho tvého oblíbeného lososa, mají ho v pátek jako menu. Co ty na to?"
Mírně jsem se zamračil. „Že bych tu ve skříni držel nějakého chytráka, kterej by mi pomáhal? No dovol! Tak zas blbej a neschopnej nejsem." Prohodil jsem naoko naštvaně. „Nikoho takovýho nepotřebuju. Nemám sice nejlepší známky, ale taky ne nejhorší a všechno si dělám sám. Jednoho chytrolína mám zrovna na drátě a ten mě teď bohatě stačí."
Jeho slova mě donutila se na moment přemýšlet. „Kdo by si pomyslel, že to takhle dopadne? Já teda ne!"

Kevin:

Zasmál jsem se. „Uvědomuješ si doufám, že jsem použil minulý čas? Teď už si to nemyslím."
Uklidnil jsem ho a pak pokrčil rameny. „Sice velký výběr mám, ale všechno už jsem alespoň jednou viděl. Navíc nemám na nějaký film moc náladu."
Když navrhl schůzku v pátek, rozzářil jsem se. „Půjdu moc rád. Ale není to moc blízko tvé školy. Nebojíš se, že by nás mohl někdo z tvých spolužáků vidět?"
Nechtěl jsem, aby měl kvůli mě problémy. Moc dobře jsem věděl, jaké to je, když lidé zjistí, že jste gay. Alexejovi by asi těžko nějak vážně ublížili, ale mohli by s ním přestat mluvit, ignorovat ho, vyčlenit ho z kolektivu. Možná by to mohlo dojít tak daleko, že by nemohl hrát americký fotbal a to jsem opravdu nechtěl. Věděl jsem, že to má moc rád.

Alexej:

„Nemáš na film náladu? A na co máš náladu?"
Celkem hodně mě zajímala jeho odpověď.
Po mém návrhu se jeho reakce úplně změnila. Měl snad tak velkou radost, že mě uvidí?
„Moc blízko? Chodím s tebou, sice nechci, abychom se tam někde spolu vášnivě líbali, ale najíst se můžeme. Celkem rád ochutnám něco nového. A chtěl bych pak s tebou něco probrat, až se uvidíme."

Kevin:

Usmál jsem se. „Asi na nic. Jsem unavený, takže asi půjdu brzy na kutě."
„Tak jo." Potěšilo mě, že se nebojí jít se mnou do restaurace, i když by si někdo mohl myslet něco divného. „Co? Nemůžeš to semnou probrat teď? Teď budu hrozně zvědavý a ukoušu se tím!"
Zaprosil jsem a netrpělivě vyčkával, jestli mi něco řekne. Vážně, co by se mnou mohl chtít probrat? Něco se stalo? Někam odjíždí? Někdo něco zjistil?

Alexej:

„Tak si běž odpočinout. Říkal si, že dnešek byl náročný. A já musím ještě dopsat ten referát, abych měl klid a mohl taky v klidu spát."
Pak mě ale pobavila jeho naléhavost a prosba, zda mu to nechci říct hned. „Ne ne, chci to nechat až na pátek! A určitě se zvědavostí neukoušeš. Není to nic negativního, neboj."
Nechat ho v malé nejistotě byl můj úmysl. Bude to mít se mnou ještě těžké, pousmál jsem se.

Kevin:

Povzdechl jsem si. „Jsi hrozný sadista."
Obvinil jsem ho a pak se zeptal. „Z čeho ten referát píšeš? Možná bych ti přece jenom mohl s něčím pomoct."
Nabídl jsem mu. Nebo jsem mu mohl aspoň poradit dobré stránky, kde hledat informace. Tak nějak jsem nepředpokládal, že by Alexej použil jako zdroj víc, jak jednu knihu. A dokonce i já, knihomol, jsem používal internet k dělání některých úkolů.

Alexej:

„Já? A sadista? To přece není vůbec pravda!" Naoko jsem se naštval.
„Referát? No takové nezáživné téma, základy první pomoci. Nutí nás do toho trenér, prý abychom byli vždy připraveni. Mě to přijde jako zbytečnost, stejně tam vždycky je nějakej lékař, ale on to vyžaduje, tak musíme. Už jsem naštěstí skoro na konci."
Mírně jsem si povzdychl. Už abych to dopsal. Vůbec mě to nebaví.

Kevin:

Překvapeně jsem zalapal po dechu. „Zbytečnost? Vždyť tím tomu člověku můžeš zachránit život! Někdo tím tobě může zachránit život! A uvědom si, že lékař se nedostaví vždycky včas, takže do té doby je to na tobě. A vezmi si, jak by ses cítil, kdyby si ony základy neuměl, ten člověk ti umíral před očima a ty bys nevěděl, co dělat, protože by ses na to v minulosti vykašlal. Takové výčitky svědomí ti za to nestojí, nebo ne?" zpytoval jsem ho možná až moc horlivě, ale tohle jsem nikdy nebral na lehkou váhu.

Alexej:

Byl jako čertík v krabičce, najednou na mě vyskočil a používal stejná slova jako trenér, ale od něj mi to znělo zkrátka jinak a já se chtě nechtě musel zamyslet. Má pravdu, to že jsem kapitán týmu a nesu za všechny zodpovědnost, mě zavazuje k několika věcem a znalost něčeho takového, zřejmě velmi důležitého je asi automatické. Můj pohled na věc se změnil.
„Máš pravdu, pane učiteli." Pronesl jsem kajícně. „Budu v tomhle důslednější a třeba mi pak na sobě necháš vyzkoušet dýchání z úst do úst. Co ty na to? Ale samozřejmě, jen když budu hodnej..." Neodpustil jsem si mírné škádlení.

Kevin:

Poznámku o učiteli jsem přešel a začervenal se. Děkoval jsem bohu, že tady není a nemůže tak vidět, jak jsem si rukou samovolně přejel po klíně.
„My - myslím, že bychom to někdy vyzkoušet mohli. I když z předchozích zážitků vím, že se moc učit nepotřebuješ. Tedy pokud to dýchání z úst do úst zahrnuje i jazyk. Pak si myslím, že jsi dosáhl mistrovství ve svém oboru."
Byl jsem celý rudý, když jsem mu to říkal, ale telefon mi dodával jistou odvahu díky tomu, že mě nemohl vidět.

Alexej:

Jeho dech se zadrhl a já i ve sluchátku slyšel jeho zastřený hlas. Že by ta má provokace vyvolala u něj stejné představy jako u mě? Dál jsem mluvil svým tlumeným hlasem a skoro šeptal. „Už se nemůžu dočkat, až to budu moct udělat. Pokud jsem mistr, tak si velmi dobrý učedník. Ale můj jazyk by raději jezdil někde jinde. Hádej, kde by to bylo..."
Dostávalo mě to samotného do varu. Můj penis se pomaličku začal s té představy stavět a já to nechtěl nijak zastavit.

Kevin:

Trochu jsem odtáhl telefon od ucha.
„Alexeji prosím, to nedělej. Vážně ne. Jsem hrozně unavený a to, co si myslím, že chceš dělat, bych už nezvládl. Teď jsem zralý leda tak na kutě. Promiň."
Omluvil jsem se mu, ale myslel jsem to vážně. Byl jsem příliš unavený, a i když bych si asi přál někdy zažít sex po telefonu, dnes to rozhodně nebylo.
„Půjdu spát. Dobrou noc, krásně se vyspi a neseď u toho referátu moc dlouho."
Na chvilku jsem se odmlčel a pak dodal. „Mám tě rád."

Alexej:

Trochu zklamaně jsem si povzdechl. Asi má pravdu, měli bychom jít spát. „To je v pohodě, už dopíšu jen závěr a budu to mít hotové. Ty se taky hezky vyspi."
Když mi řekl, že mě má rád, vyvolalo to u mě hřejivý pocit na hrudi. „Taky tě mám rád. Dobrou."
Nezbylo nic jiného než zavěsit a dopsat posledních pár vět. Mé vzrušení díky soustředění na dokončení referátu se naštěstí vytratilo. Chvílemi jsem si připadal, jako bych musel neustále myslet na sex s Kevinem a vše kolem něj. Tak moc mě přitahoval. Ale čím to bylo? Snad těmi úžasnými pocity, co jsem s ním zažíval. Nakonec jsem zcela zničený padl do postele a usnul.

Kevin:

"Dobrou," usmál jsem se do telefonu a zavěsil. Pak jsem se odebral do sprchy, převlékl se do pyžama a lehl si do postele. Ali se mi uvelebil na hrudi a já něžně čechral jeho hebký kožíšek. Nakonec jsem to nevydržel a zašeptal pro jeho kočičí uši.
„Ali, já se zamiloval."
Usmál jsem se na jeho tmavou siluetu a jakoby mi Ali rozuměl, otřel se mi hlavičkou o bradu. „Já vím kámo, taky jsem rád. Nikdy bych nevěřil, že se mi to stane."
Ali se protáhl, zvedl se a přešel k mé hlavě, kde se uvelebil mezi mým krkem a polštářem. Jeho ocas mi jakoby shodou okolností dopadl na ústa.
„No jo, no jo. Už mlčím!" odehnal jsem tu chlupatou věc ze svých rtů a zavřel oči. „Dobrou Ali," zamumlal jsem, než jsem se propadl do říše snů.

Alexej:

Další den mi uběhl jako voda. Škola i trénink byl za mnou a já se rozhodl, že se půjdu pořádně dorazit během. V uších sluchátka, na sobě sportovní oblečení a odhodlání doběhnout co nejdál. Při běhu byla má mysl nevyužitá a tak se zaměstnávala přemýšlením.
Přestat se jako malé dítě těšit na zítřek prostě nešlo. Chvílemi ve škole byla má mysl zatoulaná bůh ví kde a těžko se soustředila na probíranou látku. Na ten oběd jsem se opravdu těšil, být tak dlouho bez něj mi nevyhovovalo. Stával se ze mě závislák. A mé předsevzetí, že mu představím kluky s týmu, se stále více upevňoval.
Doběhl jsem až kolem sedmé úplně splavený, zazvonil mi telefon zrovna ve chvíli, kdy mé tělo bylo opět úplně nahé.

Kevin:

Ráno jsem se konečně probudil odpočatý a tak mohla začít moje denní rutina. Myšlenkami jsem byl stále u Alexeje, takže jsem se musel hodně nutit, abych vůbec dával pozor. Konečně jsem se dostal domů, udělal sobě i Alimu něco k jídlu, jako menší svačinku a s knížkou v ruce se svalil do křesla.
Nakonec už jsem to nevydržel a chmátnul pro mobil. Chtěl jsem slyšet Alexejův hlas.
Vytočil jsem jeho číslo a čekal.

Alexej:

Byl to Kevin a tak jsem už na nic nečekal a vzal hovor a telefon si přiložil k uchu. Mé spokojené: „Ahoj," mu muselo prozradit, jak moc rád jsem, že mi opět volá.
„Jak ses měl celý den? Já si byl teď zaběhat. A tak mě napadá, že padám hlady." Sedl jsem si na postel a v klíně se zakryl ručníkem, co kdyby náhodou mi někdo vrazil do pokoje?

Kevin:

Usmál jsem se. „Ahoj," odpověděl jsem mu a poslouchal, copak mi říká.
„Já už jsem po jídle a měl jsem se dobře. Zkrátka jako vždy, nemůžu si stěžovat." Usmál jsem se a pak se na chvilku odmlčel.
„Myslel jsem na tebe," řekl jsem po chvíli téměř šeptem a stydlivě se usmál. Chtěl jsem mu to říct, aby věděl, že mi na něm záleží a teď, když to bylo venku, jsem se styděl. Ano, moje „logika" neznala hranic.

Alexej:

„Nemůžeš si stěžovat? Tak to já můžu! Už chci zítřek!" Trochu nakvašeným hlasem promlouval. Bylo pro mě až otravné, jak moc jsem si to přál a nemohl jsem se ho dočkat. Vědomí, že se mezi námi stejně nic nestane, pokud by mě tedy nepozval k sobě domů, mi neubíralo na touze ho alespoň vidět.
Slyšet, že na mě myslel, mi vlilo do žil novou krev. „Já na tebe taky, celý den..."

Kevin:

Zasmál jsem se, ale v duchu jsem s ním cítil. „Já taky. Což mi připomíná, kde se sejdeme a v kolik? Asi by to bylo dobré vědět."
Trochu jsem ho poškádlil.
„Co vůbec děláš? Tedy kromě toho, že máš hlad." Znovu jsem se usmál a trochu se v křesle zavrtěl. „Jen zítra... no... bude v pořádku, když pak půjdeme... no... ke mně?" optal jsem se trochu nesměle.

Alexej:

„Mohli bychom před restaurací a čas nechám na tobě, já končím ve tři." Adresu restaurace jsem mu nadiktoval a přemýšlel nad jeho otázkou, co dělám.
„No když si zavolal, zrovna jsem byl nachystaný a svlečený do sprchy, protože jsem se z toho běhu dost zapotil. A co ty?"
Ztišil jsem hlas na minimum, aby vynikl můj hluboký hlas, který se teď roztíral jako máslo.
Jestli bude v pořádku jít k němu domů? „Jistě že to bude v pořádku, jen... ty už jsi v pořádku? Jak se cítíš?"
Představa, jak držím Kevina opět v náručí, ve mě probudila opět vzrušení.

Kevin:

„Dobře, takže co třeba v pět?" navrhl jsem.
Když mi řekl, co dělal, těžce jsem polkl. To nejspíš znamená, že je nahý. Došlo mi.
„No já," odkašlal jsem si, „já si zrovna četl. A cítím se... jsem v pořádku, nic mě nebolí."
Zachvěl jsem se, když jsem uslyšel jeho hluboký hlas a představa, jak mě svírá v náruči, mě dokonale vzrušila. Dech se mi zadrhl v hrdle.
Bože, ať už je pátek!

Alexej:

„V pět se mi to určitě hodí." Budu odpočítávat minuty, dokud ho nesevřu v náručí.
Opět jsem nahodil svůj svůdný tón a zašeptal. „Jsem hrozně rád, že jsi v pořádku. A zkoušel jsi to ověřit? Pokud ne. Co kdyby si to zkusil teď?"
Moje ovládání bylo na bodu mrazu, opět se přese mě převalila ta známá vlna chtíče. Pohled mi padl na ručník, který nyní pomalu, ale jistě připomínal stan.

Kevin:

Zalapal jsem po dechu. „Ty chceš, abych..." zajíknul jsem se. Ne, že bych dřív nemasturboval, ale sex po telefonu?! Celý jsem zrudl.
„Já nevím Alexeji. Je to hrozně... no, trapné." Řekl jsem potichounku, jako bych se bál, že mě někdo uslyší.
Mé rozpaky však byly úplně jedno mému kamarádovi dole, který se začal stavět do pozoru.

Alexej:

„Keve," skoro jsem zasténal jeho jméno, „chci, aby si dělal to, co ti řeknu."
Mluvil tichým hlasem a mě to ještě víc rozpalovalo. Bude odvážný a zkusí to? Doufal jsem, že ano protože má osuška sjela k zemi a já nyní koukal na mé vztyčené mužství.
„Řekni mi, co ten dole? Chce si hrát? Nebo je mu to trapné, jako tobě... Prosím, řekni..." Naléhal jsem na něj mírně.

Kevin:

Těžce jsem polkl a pokýval hlavou, jako by mě mohl vidět. „Jo...ch-chce si h-hrát."
Bylo mi tak neuvěřitelně trapně, když jsem to říkal, že jsem byl velice překvapen, že se ze mě nestal kečup.
„Ty... to vážně chceš udělat?" optal jsem se pro jistotu, abych věděl, zda mě jen neškádlí.

Alexej:

Když vykoktal odpověď, v mém vzrušení zacukalo. Cožpak jsou dva dny bez něj tak hrozné? Odpověď se mi rýsovala před očima. Ale chybělo mi vše, jeho úsměv, jeho červenání nebo ta vůně. Tělo se mi zachvělo. Ano, ta zatraceně dráždivá vůně....
„Nikdy jsem to nedělal a hrozně po tom s tebou toužím. Myslíš, že by ses mohl svléct a pohodlně se usadit, nebo si lehnout?"

Kevin:

Vstal jsem a během toho, co jsem přecházel do ložnice, jsem vykoktal: „J-jo. Jen mi dej chvilku."
Posadil jsem se na postel, brýle položil na noční stolek a svlékl se do naha. Pak jsem zapnul mobil na hlasitý odposlech.
„Alexeji? Ty... ty už jsi nahý?" musel jsem se zeptat. Potřeboval jsem vědět, jestli představa jeho dokonalého těla v mé mysli není mylná.

Alexej:

„Dám ti tak dlouho jak jen si budeš přát." Pokud tu vzrušením nezešílím.
Ve sluchátku bylo slyšet šustění a pak klapnutí, jeho hlas zněl z dálky.
„Ano, jsem. Víš celou dobu a čekám jen na tebe... Jestli už ses uvelebil... Pokrč jednu nohu a rukou si sjeď na vnitřní stranu stehen, jemně se tam dotýkej a hlaď."
Má drobná pauza sloužila k tomu abych si lehl do postele a dělal to stejné.
„Pak si na druhé ruce olízni ukazováček a prostředníček a po zvlhčení jimi obkroužil svou bradavku... Jaké to je? Líbí se ti to?" Nedočkavě jsem potřeboval znát odpověď.

Kevin:

Slyšet jeho hluboký, chraplavý hlas bylo jako afrodiziakum. Udělal jsem přesně to, co mi řekl a dech se mi zrychlil. Nasliněnými prsty jsem si kroužil kolem bradavky a tichoučce zasténal.
Ležel jsem, mobil jsem měl vedle tváře, aby mě dobře slyšel a představoval si jeho velké ruce, jak nahrazují ty mé.
„Alexeji? Ty to taky děláš?"

Alexej:

Zasténal do mikrofonu a já se roztřásl. Musel jsem ten zvuk slyšet ještě jednou a pak znovu a znovu... Bože! Mám pocit, jako bych se zbláznil. Ale úplně!
Musel slyšet mé odkašlání, protože mi hlas vypověděl službu. „Ano, dělám to stejné, ale kdyby si chtěl, abych dělal něco jinak, tak řekni. Splním ti to." Zajímalo by mě, co by mi řekl, kdyby se nestyděl.
„Teď si vem do ruky penis a dělej si to tak, jak se ti to líbí... Popiš mi co děláš..."

Kevin:

Těžce jsem polkl a sjel si rukou ke vztyčenému údu.
„P-pomalu se hladím. Palcem si přejíždím po špičce. Stáhnul jsem si kůžičku a teď jsem si palcem zatlačil na," zasténal jsem, "na žalud."
Znovu jsem polkl. Moje nitro se svíralo touhou. „Alexeji? Můžu si sjet dolů? Až k d-dírce? Prosím."

Alexej:

Po jeho slovech musel slyšet mé hlasité zasténání, ta představa a jeho reakce, mě dostaly. Moje vzrušení myslelo, že praskne. Těžko to vydržím, ještě pod tímhle náporem jeho sténání.
Jeho vyslovená prosba mi ihned vehnala do hlavy živou představu toho úchvatného otvůrku, který teď patřil jenom mě.
„Udělej to, ale napřed si navlhči prsty. Nepřestávej mi říkat, co děláš." Neodolal jsem a už si své vzrušení mnul ve dlani při představě, že dělám, to co on. Ze rtů mi uniklo další hlasité sténání.

Kevin:

Po jeho zasténaní mi přeběhl mráz po zádech. Udělal jsem, co mi řekl a za chvilku už jsem se prsty dotýkal dírky.
„Kroužím si prstem kolem vstupu a jemně na něj tlačím. Teď jsem zajel...ah!... dovnitř. Trochu se roztahuju a pohybuju prsty dovnitř a ven. Snažím se najít to místečko." Zasténal jsem. Našel jsem ho. Celý jsem se roztřásl a trochu nadzvedl pánev.
„Líbí se ti to? Co děláš ty?"
Toužil jsem cítit jeho jazyk, ale to jsem mu říkat nechtěl.

Alexej:

„Nemůžu ani mluvit, jak moc se mi to líbí... Najdi to místečko, honem, už to dlouho nevydržím. Chci tě líbat a místo tvých prstů být já a zasunout se do tebe... až po kořen. Chci tě! Představa, jak do tebe pronikám... Asi se z toho...uh..." Hlas se mi zlomil a já už jen naslouchal, co dělá. Mé tělo se neovladatelně třáslo a vlny přicházejícího orgasmu se začaly vynořovat a ovládat mě.

Kevin:

Dráždil jsem si prostatu, když mi začal popisovat, co se mnou chce dělat. Hlasitě jsem zasténal a celý se napnul. Chtěl jsem ho, jako nic na světě. Představa jeho penisu, jak do mě zajíždí, mě přivedla k orgasmu.
Vyvrcholení přišlo náhle a přehnalo se přese mě se silou tsunami. Celý jsem se chvěl a naslouchal jeho zběsilému dechu.
„Alexeji? Ty si se taky... ty si taky vyvrcholil?"

Alexej:

Mé sperma se rozstříklo na mém břiše a hrudi. Tělo jsem měl jako v horečce a v ústech sucho. Už jen představa mi způsobí tohle? No tak to jsem pěkně v háji...
„A...An... Ano." Několik mých polknutí přerušilo má slova. „Uvědomuješ si vůbec, co se mnou děláš? Tohle je vážně šílený!" Dech se mi zklidňoval a já se vracel do normálu.

Kevin:

Nevěděl jsem, co na to říct, proto jsem ze sebe vypravil jen tiché: „Promiň."
Kdyby tak věděl, co se mnou dělá on. Nikdy jsem tohle nezažil, s nikým jsem nechodil a najednou mám sex po telefonu.
„Hrozně se těším, až tě uvidím," vzdechl jsem.

Alexej:

Proč se mi omlouval? Za co? „Neomlouvej se! To je v pořádku, já jen, že tě pořád chci."
Těší se na mě? Opravdu? Ach! „Já na tebe ještě víc! A jak se ti to líbilo?"
Ještě pár hodin a budu s ním sedět u jednoho stolu, opravdu se pokusím mu nic neprovést, ale čím déle jsem od sebe, tím je to horší...

Kevin:

Zrudl jsem. „No, líbilo. Ale," chvilku jsem se odmlčel, "nebylo to úplně ono. Kdyby si tu byl ty, bylo by to jiné. Lepší."
Řekl jsem mu popravdě a pak se vrátil k tomu, co mi řekl předtím.
„Vážně mě pořád chceš? Jako myslím pořád."
Ani jsem nevěděl, proč se ptám, zkrátka jsem to chtěl vědět.

Alexej:

Co bych mu měl odpovědět? Pro mě by to taky bylo mnohem hezčí a lepší, ale i tohle bylo nezapomenutelné. „Jsem rád, že se ti to se mnou líbí víc než v představách. Já to cítím stejně."
Jak mu to popsat a nevyděsit ho? Je těžké se vyjadřovat o citech, tohle bylo víc otevřené než s kteroukoliv holkou, ale na druhou stranu, tady jsem se nějak nestyděl a nepřišlo mi to divné, spíš naopak uvolněné.
„Víš, já...pořád se tě toužím dotýkat a tvá vůně mě dráždí tak, že se z toho míním zbláznit a to že vím, že jsem tvůj první a jediný, kdo tě měl... Vše z toho mě absolutně zbavuje sebeovládání. Jen se prosím nevyděs."

Kevin:

Zalila mě vlna uspokojení a radosti. Moc mě těšilo, že po mně tak touží. Cítil jsem se chtěný a možná, ale nechtěl jsem si dělat velké naděje, milovaný.
Trochu jsem se zachichotal. Zkrátka jsem se nemohl udržet.
„Já... to jsem moc rád. Víš, jsem rád, že si bylo můj první. Nemohl to být nikdo lepší, než ty."
Přiznal jsem mu a opravdu to tak cítil.

Alexej:

To, co mi řekl, mě nechalo mírně ochromeného. To přiznání mě převálcovalo a nesmírně potěšilo.
„Tohle, co si řekl, bylo lepší než vyhrát nějaký pohár. Jsem hrozně rád, že toho nelituješ. Pro mě to bylo vlastně taky poprvé..." Mé city k němu rostly, nemohl jsem si to moc připouštět, ale bylo to tak, s každým takovým rozhovorem pro mě byl důležitější.

Kevin:

Trochu plaše jsem se zasmál. „No to doufám!"
Pak jsem chvilku mlčel a jen naslouchal jeho dechu. „Chceš si ještě povídat, nebo chceš jít už spát?"
Zeptal jsem se ho nakonec. Mě nebylo proti srsti ani jedno a tak jsem čekal, co odpoví.

Alexej:

„Chtěl bych si povídat, ale na druhou stranu, když půjdeme spát, uteče to rychleji a navíc, budeme mít na zítřek víc energie... No víš, jak to myslím..." Mírně jsem se pousmál. Jsem hroznej! Ale nemůžu si pomoct. V hlavě se mi vynořila představa, jak s ním usínám v náručí a srdce mi poskočilo. To je přesně co chci!

Kevin:

Zvážil jsem všechna pro a proti a nakonec jsem usoudil, že bude nejlepší jít spát.
„Asi bychom měli jít spát. Pokud chceš zítra dělat to, co naznačuješ, bylo by to asi nejlepší."
S rudými tvářemi jsem se usmál. "Takže, asi dobrou noc?"

Alexej:

„No, sice naznačuju, ale hlavně se těším na tebe. Je to osvěžující mluvit s někým, kdo mě dokáže setřít a nebojí se mě... Tohle mě na tobě zaráželo hned od začátku." No jo, to naše první setkání stálo za to, i to druhé, vlastně i třetí... Snad asi každé.
Rozloučili jsme se a já rychle vletěl do sprchy, abych mohl také ulehnout a spát. Ráno přišlo velmi brzy a mé myšlenky hned po probuzení patřily tomu nezbednému brejlounkovi. Nedočkavost a očekávání mě sužovaly celý den, ale když se konečně přiblížila pátá hodina, nestíhal jsem a měl dokonce zpoždění.

Kevin:

Nechápal jsem, jak ho to na mě mohlo zarážet. Vždyť pokud jsem si vzpomínal, spíš než cokoli jiného jsem poslední dobou připomínal rajče.
Rozloučil jsem se s ním, a jelikož jsem byl hrozně unavený, hned jsem zalehl. Ani jsem se nenamáhal osprchovat, jen jsem se přikryl peřinou a usnul.
Druhý den byl klasický rutina. Přednášky, knihovna a tak pořád dokola. Konečně jsem mohl jít domů a v pět hodin už jsem stál nachystaný před restaurací. Alexej se nejspíš zpozdil a tak jsem se opřel o zeď a čekal na něj.
Zavřel jsem oči a zaklonil hlavou. Náhle do něj někdo prudce vrazil, až zavrávoral a málem spadnul na zem.
Narovnal jsem si brýle na nose, abych se podíval, kdo je ten nemotora a málem se mi zatmělo před očima.
Shlížely na mě dvě kruté oči, které si mě měřily, jako bych byl ta největší špína ze všech. Strnul jsem strachy a téměř se nemohl pohnout. Za ním stáli dva jeho kumpáni. Nic se nezměnilo. Pořád měl za sebou bandu nějakých přívrženců.
„Ale, ale, ale... kohopak to tu máme? No jestli to není ten teplej skrček! Nazdar Kevine! Jak se máš?"
Na rameno mi dopadla jedna jeho hnusná pracka a sevřela mě v drtivém sevření.
„Tak co buzno? Už si konečně začal šlapat chodník, jak jsme ti radili? Pamatuješ se vůbec na mě? Ale určitě, zažili jsme spolu tak hezké chvíle..."
Otřásl jsem se odporem. „Nech mě být!" zaprosil jsem chabě a pokusil se mu nějak vykroutit.