Alexej:

Uklidnilo mě jeho rozhořčení, ale když mi položil telefon, bylo rozhodnuto, vylítl jsem za ním a běžel celou cestu. Nebude mi třískat s telefonem a nebude mě urážet! Je můj a já mám právo se ho zeptat, jestli je sám. Nemůže mě přece jen tak odpálkovat! Adrenalin mi stoupal po těle a já celý zpocený, rozladěný a naštvaný zabušil na jeho dveře. Snažil jsem se ten rychlý sprint vydýchat, protože tohle opravdu musel být můj rekord a já nemohl popadnout dech.

Kevin:

Někdo mi zabušil na dveře, div je nevyrazil. Stále rozrušený jsem k nim došel, a aniž bych se podíval, kdo za nimi je, jsem otevřel. Hned jak jsem to udělal, nevěděl jsem, jestli mám cítit radost, vztek, nebo strach. Protože, i když byl Alexej skloněný s rukama opřenýma o kolena, byl děsivý. Zhluboka oddechoval a mě napadlo, jelikož jsem mu to položil asi před deseti minutami, že možná až sem běžel.
„Co tady děláš?" vydechl jsem nechápavě.

Alexej:

Nemohl jsem stále popadnout dech. Vtlačil jsem Kevina dovnitř a zavřel za námi dveře. Za stálého rozhlížení jsem prošel jeho byt, abych se přesvědčil, že mi nelhal. Chtěl jsem mít jistotu. Ne, já ji nutně potřeboval! Prostě jsem se z toho náhlého strachu nemohl ani dýchat, jak mě to pohltilo.
Našel jsem ho stát naštvaného v obýváku. Došel jsem až k němu a konečně mohl promluvit.
„Tohle už mi nikdy nedělej, rozumíš!?"

Kevin:

Ani mě nepozdravil, jen mi nakráčel do bytu a začal ho celý prohlížet, jestli náhodou neschovávám pod postelí nějakého chlapa. Naštvaně a ublíženě jsem zůstal stát v obýváku.
Tohle mu jen tak neodpustím. Tohle bylo moc i na mě. Vážně mi začal procházet pokoje, jako bych byl nějaká nevěrná ženská, která mu v jednom kuse nasazuje parohy. Jako bych já byl schopný si nabrknout ještě nějakého chlapa.
Konečně zjistil, že tady nikdo kromě mě, jeho a Aliho není a vrátil se ke mně. A pak řekl tu větičku, která pro mě byla jako výbuch granátu. Tak já že už mu to nikdy nemám dělat? Já? A ještě mi to řekne takovým tónem?!
Sežehl jsem ho zuřivým pohledem. „Já? Alexeji, jedinej, kdo už tohle nikdy neudělá, seš ty!" zasyčel jsem a můj krunýř, který jsem před ním shodil, byl zpátky v plné síle a celé své kráse.

Alexej:

Udiveně jsem stál a díval se na něj s otevřenou pusou. Zuřivý pohled mě propaloval a já se snažil ze všech sil uklidnit.
„Uvědomuješ si, jak to v tom telefonu znělo? Jako bych tě právě vyrušil při sexu! Víš jak mi bylo? A ještě tak neosobně! Včera jsme to dělali a jsi můj! Nikdo jinej nemá právo se tě dotýkat!"
Byl jsem pořád podrážděný. Ten strach mě úplně vykolejil, nikdy jsem nic podobného necítil!

Kevin:

„Ale vždyť se mě nikdo nedotýkal!!" zavrčel jsem téměř zoufale. „A jak jsem měl podle tebe znít, nebo co říkat?! Alexeji, Ježíši! Včera jsi mě připravil o panictví, poprvé v životě s někým chodím, já nevím, jak se mám chovat! A ty mi ještě řekneš, že tě podvádím?! Já?! Vážně si myslíš, že bych byl něčeho takovýho schopnej!?"
Do očí mi vstoupily slzy vzteku, zoufalství a ublíženosti. Jak ho mám přesvědčit? Vždyť jsem nic neudělal!

Alexej:

Zklidnil jsem se, jeho slzy mě donutily okamžitě jednat. Sevřel jsem ho v náruči a hladil po vlasech.
„Promiň, já tohle nikdy nezažil, je to všechno pro mě nové a nejspíš i pro tebe. Teď už jsem klidný, ale zabil bych kohokoliv, kdo by se tě jen dotkl! Doufal jsem, že se mýlím! Tak moc jsem si přál mýlit se."
Zvedl jsem jeho obličej k sobě do výšky a slíbával jeho slzy. „Omlouvám se, vím, že jsem ti slíbil, že ti nikdy neublížím a teď jsem to udělal, prosím odpusť mi!"

Kevin:

„Prvně jsi vůbec neměl doufat, že se mýlíš!" zabručel jsem, ale nechal jsem se objímat a potom i líbat.
„Ještě mi dej chvilku, chci být ještě trochu naštvaný, než ti odpustím." Řekl jsem a zavrtal jsem mu nos do hrudi. „Proč sis to vůbec myslel? Vždyť já bych ti to neudělal. Ani bych nemohl. Jak bych si já našel kluka? Už jenom ty jsi malý zázrak."
Věnoval jsem mu uslzený škleb.

Alexej:

„Ještě chvilku ti dám, máš na ni nárok." Konstatoval jsem vážně,
„Nevím proč, jen vím, že to bolelo a to, že jsem zázrak, neříkej, jistě by po tobě toužil každej, kdyby tě poznal jako já. A to pomyšlení mě fakt hrozně štve."
Když zvedl hlavu a zašklebil se, musel jsem ho políbit. Jemně a prosíc o odpuštění.

Kevin:

Nakonec jsem to už nevydržel a s povzdechem ho objal kolem pasu. „Odpouštím ti."
Zamumlal jsem mu do trička a vzdechl si. „Nikdy bych netušil, že budeš tak příšerně žárlivej a panovačnej."
Podíval jsem se na něj s úsměvem. „Neboj. Vážně. Nejedou po mně ani holky, ani kluci. Nemáš se čeho bát."

Alexej:

„Jsem rád, že mi odpouštíš. A já nejsem žárlivej! Možná trochu panovačnej..."
Nepřipouštěl jsem si, že bych žárlil, to by pak znamenalo, že by mi na něm záleželo víc, než bych byl v tento okamžik schopný přiznat.
V okamžiku, kdy se na mě usmála řekl, že se nemám, čeho bát už jsem se s ním nechtěl vůbec hádat.
Mé paže ho obejmuly a tiskly ho na mé tělo. K ukazovákem pozvednutému obličeji se přibližoval ten můj a mé rty si vzaly jeho sladká ústa.

Kevin:

Pozvedl jsem obočí. „Jenom trochu? Já bych řekl, že jsi vlastně celkem despota."
Popíchl jsem ho s úsměvem a přijal jeho polibek. Jemně, váhavě, jsem po jeho rtech přejel jazykem, než jsem se znovu odtáhl.
„Jen, ty jsi celou cestu ke mně běžel?" zeptal jsem se, protože mi jinak nedávalo smysl, proč by byl tak uřícený. A kdyby opravdu ano, musel bych se sklonit před jeho fyzičkou.

Alexej:

„Despota? To rozhodně né! Ale nebude to se mnou tak jednoduché."
Přejížděl mi jazykem po rtech a já se od něj nechtěl odtrhnout, ale na jeho otázku jsem odpovědět musel.
„Hned, jak jsi mi zavěsil, jsem vyběhl, myslím si, že jsem zaběhl svůj nový rekord."
Sledoval jsem jeho mírně zarudlé oči od pláče a naběhlé rty.

Kevin:

Vyvalil jsem na něj oči. Ne, že bych to nečekal, ale stejně...
„Páni!" vydechl jsem. „Ty si v těch sportech vážně dobrej!" pokýval jsem hlavou, jako bych si to sám odsouhlasil.
Náhle se mi něco otřelo o nohy a o chvilku později jsem uslyšel kočičí mňouknutí. Podíval jsem se dolů a spatřil Aliho, jak k nám zvědavě vzhlíží. S úsměvem jsem se sklonil a vzal ho do náruče. „Pojď k nám. Promiň, páníček se jen trochu pohádal."
Zabořil jsem mu obličej do hebké srsti a nasál jeho vůni. Přes hromady chlupů jsem se podíval na Alexeje a usmál se na něj.

Alexej:

Jeho zjištění, že jsem ve sportech dobrý mě celkem pobavilo. Nedělal bych je, kdyby mi nešly.
Ali se nám otíral o nohy a Kevin si ho vzal do náruče. Díval se na mě a mě se zmocňovala opět touha. Rozhodně nebyl dobrý nápad sem teď vpadnout a být s ním o samotě.
Hladit Aliho a několikrát přejet přes jeho ruku, abych se ho mohl alespoň takto dotknout. Už jsem vztahoval ruku k jeho brýlím, abych mu je sundal, když mě zarazil fakt, že kdybych viděl tu nádhernou barvu, asi bych se v nich opět ztratil. Nepatrně jsem od nich odstoupil.
„Asi už půjdu zpátky, slíbil jsem ti pár dní pro sebe, tak to chci dodržet."

Kevin:

Překvapeně jsem zamrkal a trochu se zamračil. „Ty tu nezůstaneš? Víš, mohl by si tady prostě jen být, nemuseli bychom to zrovna, no víš... dělat..."
Nadhodil jsem a sklopil pohled. Možná, že když semnou nemůže mít sex, tak nevidí důvod, proč tu zůstat. Že by to dělal jen proto, že se semnou chtěl vyspat? To ne...vždyť by mně hned neběžel, jako před chvilkou a navíc já nejsem kluk, se kterým by někdo chtěl chodit, natož se s ním vyspat. Ale co když...

Alexej:

Jen když to řekl, začalo mé srdce tlouct rychleji. Jak jen to dělal? Přemýšlel jsem nad jeho nabídkou. Ano, chtěl jsem s ním být! Ale když on mě neustále pokoušel a provokoval.
„Dobře, budu tu, ale nesmíš mě provokovat! Pak to bude v pořádku. Můžeme si třeba pustit film, objednat jídlo a nebo hrát nějakou tu tvoji hru..."
Rozhodně bych nechtěl, aby si myslel, že jsem s ním jen kvůli sexu, ale já byl díky němu tak nabytý a nedočkavý, že ta přitažlivost prostě nešla ignorovat.

Kevin:

Šťastně jsem se usmál. „To jsem rád. Ale nevím, čím bych tě měl provokovat, vždyť ani nemám čím."
Zamyslel jsem se, kdy jsem ho naposledy provokoval a nakonec nad tím pokrčil rameny. Stále držíc Aliho jsem zamířil do kuchyně.
„Jídlo si objednávat nemusíme, něco uvařím. Může být rizoto? A pak bychom se teda mohli koukat na nějaký film." Usmál jsem se a položil Aliho na kuchyňskou linku.
„Jak dlouho se tu budeš chtít zdržet?" optal jsem se ještě. Chtěl jsem, aby tu přespal, protože jsem se chtěl tulit a usínat v jeho náruči bylo tak příjemné, ale chápal bych, když nebude chtít. Já jsem měl od devíti přednášky a pak jsem musel do knihovny, takže bych se ráno moc nezdržel, ale na druhou stranu... probudil bych se vedle něj.

Alexej:

„Ty, že nemáš čím?" kdyby jen věděl, co se mnou dělal! Pak jsem ho sledoval do kuchyně a jeho nabídku jsem rozhodně přijal. „Rizoto je moc fajn, a když budeš hodný, tak i do rána." Představa, že spolu usínáme a vstáváme, byla neodbytná. Tak moc jsem toužil po jakémkoliv fyzickém kontaktu. „Budeš chtít pomoct?"

Kevin:

Celý jsem se zatetelil blahem. „Budu moc rád, když tu přespíš."
Usmál jsem se na něj přes rameno. „No, pokud chceš. Jinak třeba můžeš vybrat nějaký film, nebo něco jiného. Co budeš chtít."
Pokrčil jsem rameny a začal vyndávat všechno, co budu potřebovat. „Nebude ti vadit, když to bude rizoto s kari a houbami?" optal jsem se ještě pro případ, že by mu něco z toho nechutnalo, nebo byl na něco alergický.

Alexej:

„Tak mi navrhni svůj oblíbený film. Rád bych se na něj podíval." Chtěl bych si jen tak sednout, jeho nechat opírat se o mé rameno a dívat se. Pevně jsem se rozhodl, že se o nic nepokusím. Maximálně ho jemně pohladím po tváři či noze, ale nic víc!
„Klidně takové být může, nemám nic proti! Rád ti pomůžu, pokud mi zase řekneš, co mám dělat, víš, že já se v kuchyni vůbec nevyznám." Čím dřív bude uvařeno, tím dřív se budeme moct věnovat sobě navzájem.

Kevin:

Podíval jsem se na něj a zavrtěl hlavou. „Ne, to radši ne. Jsem si jistý, že ten by se ti určitě nelíbil. Zkrátka něco vyber."
Usmál jsem se, když se mi tak hezky nabídnul, že mi pomůže, sdělil jsem mu tajemství kari rizota. Nebylo to nic těžkého zkrátka normální rizoto, jen se do toho přimíchalo kari a houby, nejlépe jedlé.
„Ty a v kuchyni nemožný? To těžko, jde ti to."

Alexej:

„Proč by se mi nelíbil? Je to snad nějaký romantický film? Nebo něco psychologického?" byl jsem rozhodnutý ho zjistit za každou cenu, vždyť mi to o něm alespoň něco málo řekne...
„Třeba můj oblíbený film, jsou Náhradníci o americkém fotbale."

Když mi sdělil tajemství receptu, pomohl jsem mu vše nachystat a už se na talířích nesly dvě kouřící se porce rizota. Bylo to velmi jednoduché, a co jsem měl možnost ochutnat, tak i dobré.
„Mě a v kuchyni něco jít? Nemám s tím žádné zkušenosti."

Kevin:

Zčervenal jsem. „Ne, nic takového. Jen... je to film pro malé děti."
Věnoval jsem mu váhavý úsměv. „Nemyslím si, že by si se při něm bavil." Pokrčil jsem rameny a dal jsem se do jídla.
„Ale prosím tě, v kuchyni si vedeš celkem obstojně. Myslím, že při troše tréninku by se dalo i jíst," zašklebil jsem se na něj uličnicky. Trochu legrace jsem si z něj snad mohl dělat, no ne?

Alexej:

Film pro malé děti? Jaký by to mohl být? „No, tak moje zvědavost stoupá čím dál víc! Tak jak se ten film jmenuje?"
I já pomalu ujídal ze své porce a přemýšlel, jestli se mám na oko naštvat, nebo se zasmát, Kevin byl tak hrozně roztomilý, bylo mi s ním moc dobře. Pohodlněji jsem se posadil a dojídal zbytek jídla, bylo to opravdu dobré!
„Tak když mě pořádně zaučíš, abych byl použitelný a uspokojil tvé chutě, budu se učit velmi rád." Spiklenecky jsem na něj mrkl. Když si mě chce dobírat, tak já přece můžu taky.

Kevin:

„Dobře, ale nebudeš se smát! Možná to ani nebudeš znát. No, je to Není král jako král, od Disney," zčervenal jsem, zašoupal nohama a bázlivě se na něj podíval. Jestli se mi bude smát, tak po něm hodím tu vidličku!
Svojí porci rizota jsem měl už téměř snědenou a teď jsem jen honil poslední zrníčka rýže. Při jeho slovech mi málem zaskočilo. Neznělo to, jako kdyby mluvil ovaření. Zkoumavě jsem se na něj podíval, a když jsem spatřil jiskřičky veselí v jeho očích, musel jsem se usmát taky. Myslí on někdy na něco jiného?
„Zaučit bych tě mohl, ale nemysli si, že pro tebe budu pořád vařit!" usmál jsem se.

Alexej:

Zamyslel jsem se. Ten film jsem nikdy neviděl a rozhodně bych se rád podíval na to, co se Kevinovi tak líbí!
„Chci ten film vidět!" na oko umanutě jsem si sedl na sedačku se zkříženýma rukama na hrudi a čekal, dokud ho nepustí.
V hlavě mi šrotovala jeho poznámka o tom, že mi nebude stále vařit. Je pravda, že bych asi měl něco zase donést, ale copak jsem věděl, že to dneska takhle skončí? Bál jsem se spíš, že už žádné my dneska nebude a naštěstí se to ukázalo jako omyl.

Kevin:

Sklidil jsem ze stolu, a když jsem vešel do obýváku, našel jsem ho sedět na sedačce s umanutým výrazem ve tváři. Povzdechl jsem si.
„Tak dobře. Ale vážně! Nesmíš se mi smát!"
Přešel jsem k televizi a do videopřehrávače vložil DVD s filmem. Pustil jsem film a pak si přelezl k Alexejovi na sedačku. Teď už bez rozpaků jsem se k němu přitulil a spokojeně se opřel o jeho pevnou hruď.

Alexej:

„Proč se pořád bojíš, že se ti budu smát? Zajímá mě to!" Zařekl jsem se, že i kdyby se mi to nelíbilo, či mi to přišlo dětinské, nebudu se mu smát, byl to jeho oblíbený film a to je na každém, co si vybere.
Zadíval jsem se na kreslenou grafiku, když jsem ucítil Kevina na své hrudi. Objal jsem ho a vychutnával si naši blízkost. Dneska jsem ho mohl ztratit, při tom pomyšlení ve mě zamrazilo. Tohle drobné stvoření u mě dokáže vyvolat tolik neznámých pocitů a já byl vůči tomu bezbranný. Shlédl jsem dolů na jeho upřený výraz na televizi a pevněji ho objal. Nechci, aby nás cokoliv rozdělilo!

Kevin:

Spokojeně jsem zavrněl, když mě pevně objal a položil mu hlavu na rameno. Za chvilku už jsem zapomněl na strach z toho, že se mi bude Alexej smát a hihňal jsem se jako malý kluk. Tenhle film mě dokázal rozesmát pořád, i po tolika letech a tolika zhlédnutích. Zkrátka jsem ho miloval.
Rozesmátě jsem se podíval na Alexeje, jestli ho to alespoň trošičku baví. Nebyl to zrovna film, který byl pro naši věkovou kategorii. Spíš pro dětičky pod deset let, ale, ach... jak já se při něm nasmál!

Alexej:

Dívali jsme se a já se někdy opravdu bavil, ale to co mě vždy dostalo, bylo to roztomilé hihňání vedle mě. Pokaždé jsem přesunul svůj pohled z obrazovky ke Kevinovi a jen ho pozoroval. Tyhle chvíle a tenhle zážitek bych nevyměnil za nic, snad ani za sex, pokud by nebyl s ním.
Ten uvolněný výraz, mírně zrůžovělé tváře a k tomu ten nezapomenutelný smích. Když na mě pohlédl, zrovna jsem ho už nějakou chvíli pozoroval. Kdyby se mě někdo zeptal, co bylo v posledních deseti minutách, odpověděl bych, že Kevinův obličej. Pohladil jsem ho po tváři, přiblížil naše rty k cudnému polibku.
„Jsi hrozně roztomilej," zašeptal jsem nakonec.

Kevin:

Přistihl jsem ho, jak se na mě upřeně dívá. Úsměv mi zmrzl na rtech. V jeho očích bylo tolik něhy, že jsem se téměř nedokázal nadechnout. Bylo tam ještě něco, ale to jsem nedokázal identifikovat. A pak mi řekl, že jsem roztomilý. Celý jsem zrudnul a sklonil hlavu.
Trochu víc jsem se k němu přitiskl, ale stále jsem se k němu neodvažoval zvednout pohled. Tváře mi hořely a já nevěděl, kam s očima. Ale dostal jsem tak neodolatelnou chuť ho políbit, že jsem tu hlavu nakonec zvednout musel.
Stejně jako před chvilkou on, jsem mu dal rychlý cudný polibek. A pak druhý. A pak ještě třetí, ale ten už jsem malinko prodloužil.