Kevin:

Připravil mě o dech. Jedním jediným slůvkem mě zbavil veškerého vzduchu, který jsem měl v plicích a donutil mě na něj jen bez hlesu zírat.
„Rande?" zopakoval jsem po něm nevěřícně. „Další rande? Tohle... tohle bylo rande?"
Málem jsem se zakoktal, jak překvapený jsem byl. A pak mě ještě dorazil polibkem. Zrudle jsem až po konečky prstů na nohou a rozpačitě zavrtěl hlavou.
„To... přece nejde. Jsme venku, co když..." bázlivě jsem se rozhlédl okolo, zda se na nás někdo nedívá. Pár pohledů se našlo, ale byly spíš starostlivé. No, není se čemu divit. Přece jen jsem malý, uťáplý brejlounek, kterého svírá za ramena namakaný svalovec.
Znovu jsem rychle střelil pohledem k Alexejově tváři. „Nechtěl jsem tě urazit, vážně se mi to líbilo, tak mě prosím pusť."

Alexej:

Pustil jsem ho. Nechápal jsem jeho překvapený výraz, když se dozvěděl, že tohle bylo rande.
„A co jiného by to mělo být? Kamarádská schůzka? Ty se na kamarádských schůzkách normálně líbáš? Já teda rozhodně ne!" když se rozhlížel po lidech, vytáčelo mě to ještě víc.
„Tobě vadí, že by nás viděli se líbat? To ti tak vadím?"
Těžko jsem se ovládal, ale stál jsem nad ním, jako bůh pomsty a ani se ho nedotkl. Už tuhle chybu neudělám. On o to, zdá se, nestojí. Asi jsem tu jediný koho takhle situace takhle zasáhla. Je jasné, že je v tomhle ohledu mnohem zkušenější než já, ale já se rychle učím. Stačilo by, aby mi řekl, co a jak mám dělat, ale on se z toho vždycky nějak vyvléknul.

Kevin:

Ustrašeně jsem se přikrčil, jako bych čekal ránu. A možná jsem ji podvědomě čekal.
„Ne! To ne! Vždyť já ještě nikdy..." znovu jsem zmlkl. A co pak? Řeknu mu, že tohle bylo moje první rande a co bude pak? Vysměje se mi?
Když znovu promluvil, přikrčil jsem se ještě víc a zašeptal jsem: „Já jen mám strach. Nemuselo by to dopadnout dobře a... a..." namáhavě jsem polkl. „Nevadíš mi! Vážně ne! Tedy dřív ano, ale teď jsem byl s tebou rád. Já jen, že... kdyby nás někdo viděl, mohlo by se to pak roznést a já..." už bych něco takového dalšího nesnesl, dopověděl jsem v duchu.

Alexej:

Nerozuměl jsem tomu a tolik jsem po tom toužil! Proč je sakra tak tajemný? Krčil se a já ho prostě chtěl obejmout a uklidnit. Rozhlédl jsem se okolo sebe a hned vedle restaurace byla úzká ulička s kontejnery a za nimi nejspíš vchod pro zaměstnance. Chytil jsem ho za loket a zatáhl ho tam. Nikdo nás nemohl vidět a já ho konečně strhl do své náruče.
„V klidu mi teď vše řekni a hlavně se uklidni, já už ti nikdy neublížím! Slibuju!" tiskl jsem ho něžně k sobě a můj hlas byl chlácholivý a tichý. Po zlosti nebylo ani památky.

Kevin:

Začal jsem panikařit, když mě zatáhl do temné uličky. Už jsem si vážně myslel, že mě chce zbít, ale on mě objal. Zachvěl jsem se a zabořil mu nos do voňavého trička. Chvilku jsem zhluboka dýchal, než jsem se rozhodl promluvit.
„Když jsem ještě chodil na střední, šikanovali mě. V prváku nějakým způsobem zjistili, že jsem gay a pak mě celý rok šikanovali. A... bylo to dost drsné," zachvěl jsem se při té vzpomínce. „Já... mám strach, že kdyby nás někdo viděl, mohlo by se to roznést a já...já už bych to znovu nevydržel. Znovu už ne."
Svoji drzou náturu jsem si vypěstoval proto, abych tomuhle předešel. Byl jsem totiž tak drzý, že jsem nepůsobil jako chudinka na šikanování, ale prostě jen jako kluk, co neumí držet pusu.

Alexej:

Silněji jsem ho objal a zlost mou opět cloumala. Tentokrát to však bylo kvůli tomu, že někdo ubližoval Kevinovi. Při posledních slovech jsem se otřásl vztekem.
„Už ti nikdo neublíží! Slibuju! O to se postarám! A pokud by někdo chtěl, musíš mi to říct a já se o to postarám!" políbil jsem ho do vlasů a stále držel. Jako bych i já nyní potřeboval oporu a útěchu, protože jsem měl chuť ublížit všem, co ublížili Kevinovi.
„Nebudu tě do ničeho nutit, prostě to nechám na tobě, jak budeš chtít. Takže se prosím už nestrachuj..." šeptal jsem ho jeho vlasů a hladil ho přitom po zádech.

Kevin:

Jeho ruce na mých zádech, jeho tichý, hluboký hlas, jeho dech ve vlasech, to všechno na mě mělo dokonale uklidňující účinky. Přitiskl jsem tvář na jeho hruď a nasál jeho vůni. Jeho slova mě překvapila, ale v jeho objetí jsem se cítil v bezpečí. Takový pocit jsem měl naposledy tehdy, když mě objímala máma.
Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. „Děkuju." Špitl jsem. Pak jsem se postavil na špičky a pokusil se k němu dosáhnout. Bohužel, byl stále příliš vysoko.

Alexej:

Poděkoval mi a pak mě překvapil, když se ke mně natahoval. Chtěl mě políbit? Bůh ví. Slíbil jsem mu, že vše nechám na něm, aby se už nebál, a chci to i dodržet, takže jsem se k němu slonil a jen vyčkával, co udělá. Při pomyšlení na to, že mě sám od sebe poprvé políbí, se mě zmocňovalo vzrušení. Něžně jsem si ho natisknul ještě více na své, pořád ještě rozbouřené tělo. Potřeboval jsem cítit to teplo, když se ke mně choulil, ta jeho bezbrannost mě odzbrojovala a vyvolávala ochranitelské pudy. Byl jako malé bezbranné ptáčátko, které vypadlo z hnízda, a když ho tam někdo nevrátí, těžko přežije samo.

Kevin:

Sklonil se tak, abych na něj dosáhl, ale ani o milimetr navíc. Přitáhl jsem se k němu a rty přiložil na ty jeho.
Byl to cudný polibek. Bez jazyka nebo jakékoli jiné výměny tělních tekutin. Na víc, než na dotek našich rtů, jsem totiž nesebral odvahu.
Po chvilce jsem se od něj oddálil a vymanil se mu z náruče.
Neodvážil jsem se mu podívat do očí, na to jsem se moc styděl, proto jsem úpěnlivě zíral na špičky svých bot. „No, takže... ehm..." nevěděl jsem, co říct.

Alexej:

Opravdu mě políbil! Nezáleželo na tom, že to nebyl žádný vášnivý polibek, ale udělal to sám! Nenutil jsem ho pokračovat. I když jsem se musel držet zuby nehty. Proč mám pořád chuť se na něj vrhat při každé možné příležitosti? Vždyť ho znám pouze malou chvíli a polovinu doby jsem ho nesnášel...
Vymanil se z mé náruče a koukal jen na svoje boty. Jeho koktání mi vykouzlilo úsměv na rtech. Stále jsem si v duchu opakoval, že ho nesmím do ničeho nutit, tak jsem mu jen pozvedl bradu tak, aby se mi musel podívat do očí.
„Takže... Polibek jsem dostal, takže teď domluvíme termín dalšího rande. Co zítra? Je neděle a já mám čas..."

Kevin:

„Já..." v duchu jsem si projel, zda za někoho nezaskakuju, zda něco nemusím dohánět, nebo jiného nepříjemného. „Já mám taky volno. Asi."
Řekl jsem a přitom se silou vůle snažil neuhnout očima a nerudnout. To první se mi celkem dařilo, to druhé nikoli.
Povzdechl jsem si. „Nevím, kam bychom měli jít. Ani v kolik. Co navrhuješ?"
Zeptal jsem se a doufal, že se mi nebude smát. Možná už mu došlo, že jsem nikdy na žádném rande nebyl a všichni, se kterými bych na to rande šel, mu vzhledově nesahali ani po kotníky.
Jak je vůbec možné, že se mnou tenhle kluk chce jít na rande? Zapřemýšlel jsem.

Alexej:

Když souhlasil, že by se mnou zítra šel, sice trochu nejistě, ale souhlasil. V hlavě jsem přemítal možnosti. Kdy bylo vhodné jít na rande? A kam bych měl kluka pozvat?
Bylo ale zvláštní, že ani on nevěděl. Bylo to nejspíš tím, že se toho teď tolik stalo a tak se mu nad možnostmi nechtělo uvažovat.
„Tak co by jsi řekl třeba zajít do kina, třeba v pět?"

Kevin:

Pokrčil jsem rameny. „No, dobře, ale na jaký film?" zamyslel jsem se. Neměl jsem ponětí, jaké filmy má rád. Možná nějaké akční? Horory? Thrillery?
Zkoumavě jsem se na něj zadíval. Nepřišel mi jako fanoušek fantasy, ani romantiky, ale kdo ví. Jestli jsem se v knihovně něco naučil tak nesoudit knihu podle obalu. V tomto případě člověka podle vzhledu. Tedy, i když někdy dokáže říct vzhled tisíc slov, ani ten člověk nemusí kváknout.
„Máš rád akční filmy? Když se dohodneme na žánru, můžu doma pak něco vybrat," navrhl jsem.

Alexej:

„Já můžu skoro všechno, i když velký slaďárny mě moc neberou. Nejvíc asi sportovní a komedie i akční může být. Co máš rád za filmy ty?"
Pustil jsem jeho bradu a doufal, že se na mě bude dívat, aniž bych to po něm vyžadoval. Nerad jsem s někým mluvil, když se mi nedíval do očí. Pak jsem netušil, co si myslí, nebo co cítí a člověk v takové situaci snadno udělá nebo řekne něco špatně.

Kevin:

Trochu jsem se začervenal. „Já mám rád hlavně akční, sci-fi a fantasy. Ale nevadí mi ani komedie, takže klidně můžeme na nějakou jít." Usmál jsem se na něj, přičemž jsem mu stále hleděl do očí. Měl bych si zatleskat.
„Takže já vyberu film a pak ti dám vědět? Což mě přivádí k tomu, že... no... dal by si mi prosím svoje číslo?" požádal jsem téměř šeptem a zrudl ještě mnohem víc.

Alexej:

On si právě teď řekl o moje číslo? Nevěřícně jsem na něj koukal. Vytáhl jsem ze zadní kapsy mobil a naťukal si nový kontakt.
„Nadiktuj mi svoje a já tě prozvoním, nemám tu žádnou tužku, abych ti to napsal, a takhle to bude nejrychlejší." Čekal jsem, až dostanu potřebná čísla a ještě uvažoval nahlas.
„Takže se mrkneš na internet, co dávají, a napíšeš mi nějaké možnosti? Mohl bych ti večer zavolat a domluvili bychom se na detailech."

Kevin:

Nadiktoval jsem mu svoje číslo a pokýval hlavou. „Dobře. Něco vyberu a pak ti," trochu jsem se zadrhl, „pak, pak ti napíšu." Dostal jsem ze sebe a plaše se na něj usmál.
Nevěděl jsem, jak mám popsat svoje pocity. Nejspíš jako směs strachu, nadšení a radostného očekávání. Vždyť si právě s někým domlouvám rande! A navíc s takovýmhle hřebcem, o tom se mi nikdy nesnilo! Třebaže jsem si ze začátku myslel, že je to ten největší idiot pod sluncem.

Alexej:

Jakmile jsem měl jeho číslo, uložil ho a zapnul vytáčení. Dokud se z jeho kalhot neozvalo zvonění, pak jsem hovor vypnul. Byl jsem spokojený.
„Dobře, tak budu čekat, až se mi ozveš. A běda ti, jestli ne!" řekl jsem naoko výhružně, ale přitom jsem na něj mrkl.
Nemohl jsem si to odpustit a tak jsem vzal mezi dva prsty jeho bradu, abych jeho rty měl v té správné poloze, sklonil jsem se a dal mu něžný, ale delší polibek. Jen jsem naše rty rozpojil a zašeptal. „Tak se zatím měj a ozvi se..." Pustil jsem ho, zkontroloval svoje vzezření a pomalu vyšel z naší skrýše a mířil na kolej.