Stála ve dveřích, za jejími zády zapadalo slunce, a tak trojice v domě mohla jen zahlédnout siluetu ženy. Charlotte instinktivně popadla Thomase za předloktí a pohled upřela na Willa, který beze slov sešel zbývající schody a postavil se na Charlottinu stranu. Zdálo se jí nekonečně dlouho, když ticho mezi nimi houstlo. Dobře věděla, že oním návštěvníkem je Lucille. Nikdy by neřekla, že by se tak moc mohla děsit jedné ženy. Ale když se jí vrátila všechna ta slova nenávisti, Lucillin vztek, když rozhazovala všechny věci a nábytek, když jí poprvé za zády proletěla váza... Pohltil ji upřímný strach. Žena ve dveřích  beze slov vstoupila do domu a zabouchla za sebou dveře. Konečně ji pořádně viděla na vlastní oči. Byla jako panenka, krásná. Až se nechtělo věřit, jak moc zlé jsou její úmysly. Charlotte sevřela Thomasovu paži a stáhla se k jeho boku. 
Pozoroval svou sestru, opatrně a obezřetně. Hleděl zpříma do jejích očí plných hlubokého smutku, který již dávno zastínila nenávist a chamtivost. Krom krve neměli společného již nic víc. V ruce držela starý svazek klíčů. 
"Lucille," oslovil ji pevným neústupným hlasem. Nenacházel však další vhodná slova, jimiž by mohl vyjádřit vše, co měl na srdci. Byl v koutě, ale to nemohl dát najevo.
"Doufala jsem, že změníš názor," řekla a pomalým ladným krokem začala obcházet halou. Její pohled sem tam upoutal pedantsky ošetřovaný nábytek. "A upřímně jsem čekala, že povolíš... jako vždy, a uvědomíš si, co bys udělat měl. Mýlila jsem se."
"Jdi," šeptl směrem k Charlotte. Nemusel na ni ani koukat, aby vycítil, jak moc vyděšená je. Ač jeho paži svírala až bolestivě, chvěly se jí ruce. "Jdi," zopakoval hlasitěji. Lucillina tvář se zkřivila v odporném znechuceném úšklebku, když ta plavovlasá McMichalova dcerka stiskla rameno jejího bratra, načež ji popadl její kamarád a tlačil ji k zadnímu vchodu. "Co chceš?" vytrhl ji z přemítání nad smrtí slečny McMichael Thomas svým hlasem. 
"Víš to moc dobře." 

"Charlotte, pojď," řekl rázným hlasem Will, zatímco svou kamarádku táhl za předloktí směrem ke svému autu. 
"Stůj, Wille!" oplatila stejně ona a pokoušela se jeho ruce vytrhnout. Neměl však v plánu pouštět ji a nechávat v Allerdale Hall na pospas sourozencům Sharpovým. 
"Char, ta ženská je šílená už od prvního pohledu. A dle všeho chce hlavně tebe, aby jí tenhle zpropadený barák připadl zpět!" Byl nervózní a své vážné obavy se ani nepokoušel skrývat. 
"Musíme se tam vrátit, nebo alespoň počkat... Wille!" zakřičela a popadla ho za rameno, čímž ho donutila zastavit a otočit čelem k sobě. "Nenechám ho tam," řekla s jasnou bolestí v hlase. Will téměř trpěl pod jejím naléhavým, prosícím pohledem. Byl si zcela jist, že takovou bezradnost v jejích očích nikdy neviděl. Měl ji rád, hodně, chtěl ji uchránit, ale nemohl jí dovolit vrátit se.
"Charlotte, měli bychom odejít," pokoušel se dál o protesty a lehce ji zatahal za ruku. Doufal, že povolí. Ona však jen zavrtěla hlavou. Všiml si, jak se jí do očí vytlačily velké slzy. Bodlo ho u srdce.
"Zabije ho, Wille. Prosím," šeptla. Charlotte se v minulosti častokrát pokoušela hrát na city, přesto se jednalo pouze o srandu. William zalitoval, že se nenachází ve zcela neškodné situaci, jako tomu bylo povětšinou. Krom toho byl znepokojený tím, jak moc Charlotte na Thomasovi záleží. Ale mockrát mezi nimi postřehl jakousi jiskru, jejich zvláštní citů plné pohledy. Možná se zamilovala...
"Ale počkáme tady," rozhodl Will. 

"Lucille, jí se nedotkneš," zasyčel Thomas a přistoupil ke své sestře. "Tenhle dům nedostaneš..."
"A co mi uděláš, Thomasi? Chceš mě zabít? Já se nezastavím," vysmála se mu. Její hlas zněl jako skřípání starých pantů. Až tak se mu protivila. 
"Když budu muset," zašeptal. Lucillina tvář se zkroutila do zlého úšklebku tak opovrhujícího, až se mu nechtělo věřit, že jsou stejné krve. Nyní nepochopil, jak se v někom může brát tolik nenávisti. 
"Nedokázal bys to. Jsi až příliš dokonalý, než abys mne zabil vlastníma rukama." 
"Dělal jsem to. Zabíjel jsem stejně, jako ty." Ačkoliv vyslovit to nahlas bylo pro Thomase velmi těžké, musel. Byla to pravda. Na mysl mu vyvstalo drobounké, pokroucené tělíčko novorozeněte.
"Ne, Thomasi. Vše jsem udělala já. Tys byl jen návnadou. Která by ti byla schopna odolat? Sliboval jsi, že se nezamiluješ, že budeme jen spolu, zklamal jsi." 
"Nevracej se k tomu. Dlouhý čas jsme strávili zde. A měli jsme pykat dál." 
"Nemusel ses vracet..." 
"A nechat tě zabíjet další? Ne, Lucille, už neublížíš nikomu a Charlotte už vůbec ne." 
"Záleží ti na ní až příliš. Snad mi nechceš vykládat, že se historie opakuje. I když... je až příliš podobná sladké Edith, než abych se pokoušela namlouvat si pravý opak... Ty ses zase zamiloval, Thomasi." Každé slovo vyšlo z jejích úst s nechutí, doslova svá slova plivala jemu do tváře. Bylo až zvrácené, jak krutě zněl fakt o jeho citech v jejím podání. Zamiloval se do Charlotte a právě to z úst jeho sestry vyznělo jako ten nejhorší zločin. Když před svou smrtí usoudil, že srdce jeho sestry je jen plné nenávisti a zvrhlého smutku, nyní zelo prázdnotou. Nezbyla v ní jediná kapička emoci. A ačkoliv chtěl Lucille zastavit, kdesi hluboko v myšlenkách se ozýval tichounký hlásek, jenž mu připomínal, že ji kdysi miloval, že je stále jeho krve, že kdysi bývalo vše jinak, že právě ona ho chránila před zlobou rodičů. Přesto byl odhodlaný pomoci své milované Charlotte. 

"Wille, jdu tam," prohlásila z ničeho nic a vykročila k domu. Než stihl zareagovat, vyklouzla jeho ruce. 
"Char, stůj!" 
"Nemůžu tady jen tak stát. Třeba... třeba se s ní domluvím, nechám jí ten dům, jen ať je klid!" Už netušila, co má dělat. Má-li bojovat a nedávat Lucille, co chce. Má se vzdát, odejít a zapomenout... Byla zmatená, zoufalá a bezradná. Jistá si však byla tím, že Thomase tam jen tak nechat samotného nemůže. Vběhla do domu a zamkla za sebou zadní dveře. O moment později na ně bušil Will. 
"Charlotte, pusť mě!" volal. "Pomůžu ti! Zastav se!" Zanechala ho bez odpovědi a pomalu kráčela chodbou k hale. Sama si svými činy nebyla jistá...