Will doslovně zakázal Charlotte kopat. Sotva se držela na nohou a i pro něj, který byl naprosto zdravý, fit a nevysávaný duchy, byl problém zaseknout list rýče do zmrzlé země. Charlotte se pokoušela zahřívat, mluvit s Willem, zkrátka udržet se na nohách. Občas se chodila projít na Willův rozkaz, aby se zahřála, neboť sedět v domě a poslouchat řádění Lucille také nemohla. Takhle pokaždé, když přišla, byl Will vždy o pár decimetrů níž a o něco víc umazaný od červené hlíny.
"Zítra ti to vyperu," nabídla se lítostivě. Byla neskutečně vděčná za jeho pomoc. Už jen to, že jí věří všechny ty kecy. Koneckonců byla ale ráda, že se Thomas objevil, vše jí ulehčil. Kdyby měla Willovi vše vysvětlovat sama, zřejmě ještě teď by seděli v domě a už by po sobě pravděpodobně křičeli či házeli různými předměty, jež by se jim dostaly pod ruku. Jistě by ji považoval za blázna, dle Lucilliných slov.

"No ale jestli je tady pohřbený Thomas, tak tady bude i Lucille, ne?"
"No dá se to čekat."
"A ty víš, jak poznáme jeho?" Musela si odpustit poznámku o Willově pochybování nad jejími schopnostmi.
"Prostě kopej, až na něco narazíš, řekni," pokrčila rameny Charlotte a dřepla si. Will se přemáhal, ale po chvíli polevil a zasmál se.
"Lituji tvého budoucího chlapa, jestli nějaký bude. Nevyklube-li se z něj těžký podpantoflák, nechám tě nominovat na Nobelovku za mír." Charlotte se pousmála a zavrtěla hlavou. Proč si o ní každý myslel, že je někdy necitelná mrcha se sklony k vedení života toho druhého? Protože ještě nikomu nedokázala opak. Ani k tomu nebyla příležitost, Charlottiny vztahy nikdy nenabraly dostatek vážnosti, aby svým přátelům ukázala, že by pro muže byla ochotna snést modré z nebe... Snad.

Po dalších desítkách minut, když už Will dával velký pozor na to, kam zasekává rýč, narazil na první kosti. Zhoupl se mu žaludek i hlava. Odvrátil se a vrhl k Charlotte nejistý pohled. Ta se zvedla na nohy a nahlédla do díry hluboké necelý metr. Když zahlédla slonovinově bílou kost v rudém jílu, usmála se na Willa.
"No vidíš to, mohl bys okopávat záhonky," zazubila se na něj.
"Nech si tyhle poznámky, jo?!"
"Promiň... Hele tak v tom hledej inspiraci k psaní knih, hm? Komu se kdy zadaří vykopávat ostatky mrtvoly, jejíž duše mi chodí po baráku?"
"Začíná ti být dobře, co?"
"Ani zdaleka..."

Bylo až překvapením, jak dobře byla těla zachovalá. Na některých kostech ještě našli kousky masa a vazy a šlachy ještě drželi většinu kostí pohromadě. Kostry nebyly uloženy ani v rakvích, nad čímž se oba shodli, že takový počin obyvatel Cumberlandu byl velmi nelidský. Kosti poskládali na dvě kupky vedle sebe a Charlotte se postavila mezi ně. Cítila se zvláštně, roztěkaně, nejistě a svým způsobem i znechuceně.
"Fajn, tohle je na mě moc," oznámil Will a poodešel od dvou hromádek kostí. Charlotte sama potlačovala nutkání vrhnout u nejbližšího zrezivělého stroje. "Jak je tedy poznáš?"
"Poslouchej dobře, drahý příteli," řekla a přidřepla si ke kostem. "Muži mají užší pánev, výraznější nadočnicové oblouky, ostřejší bradu a výraznější přechod mezi čelem a nosem. Čelisti jsou taky u muže mnohem mohutnější... A taky máte větší mozkovnu, což nijak nesouvisí s obsahem." Will mírně vykulil oči a vydechl skrz zaťaté čelisti.
"Začínám se tě bát." Charlotte protočila oči a špičkou prstu šťouchla do větší z lebek, přičemž porovnávala rozdíly.
"O bože, ať se trefím," zaúpěla.
"Víš, co se stane, když "probudíš" Lucille?" ujistil se Will a otřel si pot z čela. Otočila k němu svůj bezradný pohled.
"Musím to risknout." Jen přikývl. Charlotte ze své kapsy vytáhla švýcarský nožík, který vyhrabala v jednom ze šuplíků na půdě, kupodivu jeho čepel byla ostrá, čistá a lesklá jako zrcadlo. Až děsivě neopotřebovaná. Neochotně si sundala rukavici a pootočila se celým tělem ke kostem na své pravé straně, jimiž si nebyla tak vcelku jistá, že jsou to kosti Thomasovy. Pevně semkla čelisti a přiložila chladnou čepel ke své dlani. Will svraštil obočí a s napětím očekával, co se stane. Myslel na blesk, jenž protne oblohu, na záblesk světla, jenž vyšlehne z kostry, na rozpadnutí v prach. Očekával mnoho nevysvětlitelných věcí. Charlotte na čepel zatlačila, až se pod ní objevila velká kaňka temně rudé krve. Skoro připomínala jíl... Obličej zkřivila bolestí a nechala kapku stéct na kost. I když byly špinavé od jílu, jejich slonovinová barvy místy prosvítala. Kaňka dopadla na čelo lebky a roztřískla se na jednu velkou skvrnu a několik malinkých kolem ní. Nechala tak skanout ještě pár kapek, pak se zvedla na nohy a ruku si překryla látkovým kapesníkem. Se zděšením sledovala kosti, očekávala jejich formování, cokoliv. Nic se ale nedělo. Zamračila se a podívala se na Willa, který jí oplácel stejně nechápavý pohled. Nic se nedělo. Vůbec nic.
"Tahle nekromancie trochu selhává, ne? Jsi si jistá, že se to mělo udát takhle? Není třeba úplňku, slunovratu, nebo tak něco?"
"Možná víc krve," špitla a odkryla kapesník, jenž upustila na zem, aby lebku potřísnila svou krví o něco víc. Muselo to fungovat, co se stalo špatně? Nemělo to být nic těžkého, složitého, či náročného. Prostě trocha krve... Nic víc. Stále se nedělo nic nezvyklého, a tak se odhodlala položit svou dlaň na čelní kost. "No ták..." popoháněla jakýsi rituál. Začala zmatkovat, musela vzkřísit Thomase. Jen on jí dokáže pomoci a pokud ho neprobere, vysaje ji Lucille úplně. Will sledoval její ruku, jak tiskne kost, její zoufalou tvář plnou nechápání, smutku i naděje. Ale pořád nic. Zavrtěl hlavou a chytil ji za ramena.
"Nefunguje to, Char," zašeptal a s námahou ji vytáhl na nohy. Po tvářích jí stékaly slzy.
"Ale musí, Wille. Musí to zabírat, nevím, co se stalo. Možná to není jeho tělo, možná..." Zavrtěl hlavou a objal ji. Ramena se Charlotte cukala, klepala se zimou, strachy. Co se bude dít? "Wille..." přerývavě dýchala. Nechtěl si to přiznat, ale i on začal panikařit. "Já... já umřu?" Stiskl její ramena těsněji k sobě a zavrtěl hlavou.
"Na něco přijdeme," zašeptal jí do vlasů. Tak moc se klepala. Nikdy se necítila tak bezmocná. I když byla na svém dně, dokázala si vždy poradit i bez pomoci ostatních. Dokázala vždy vymyslet něco, čím se z dané situace vyhrabala, vždy se postarala sama o sebe. Takový pocit bezmoci zažívala poprvé a hned věděla, že už nikdy ho nechce cítit znovu. Jestli tu šanci necítit ho, nebo jakýkoliv jiný cit, dostane.
"A co? Mám volat exorcistu? Wille, já nevím, neví to ani Thomas... Jestli to potrvá ještě pár týdnů, nebudu mít sílu na nic. Postupně mě zabije," vzlykla. Měla toho tolik před sebou... Cestování, opravdová láska, spousty míst, která chtěla navštívit, ochutnat neznámé chutě. Nic z toho už nebude mít šanci udělat? Kvůli někomu, kdo je sto let po smrti?
"Půjdeme dovnitř, vyspíš se a zítra něco vymyslíme. Hlavně klid." Charlotte k němu zvedla pohled, cítila, jak jí z levé dlaně skapává krev, ale to ji v tu chvíli přišlo nicotné asi jako smítko za nehtem malíčku její pravé ruky. Potlačila veškeré slzy a pevně semkla ruce v pěsti, přičemž ucítila, jak se ranka na dlani otevřela, a tak se z ní dostalo ještě více krve.
"Tak pojď," špitla a rozešla se i s Willem pryč.

Za sebou nechali jen dvě kostry patřící muži a ženě, Thomasovi a Lucille Sharpovým. Jejich lebky směřovaly své prázdné oční důlky k domu, k jejich sídlu. Všechny ty špinavé kosti od purpurového jílu, jen místy prosvítající světlá barva. Krev na kostech zanikala mezi hlínou. Krev, kterou oni sami prolili. Několik kapek Charlottiny krve, krve člena rodiny McMichaelů, krve právoplatného majitele půdy, pozemku, domu i tajemství. Krve, jež smáčela kosti sourozenců Sharpových.