Ráno druhého dne se Charlotte probudila po zlém snu a nebýt Willa, jenž posedával na gauči vedle ní a spal, myslela by si, že celý nezdařený obřad vzkříšení se nekonal, že to byl jen sen a ona má naději, že se povede. S probuzením však přišlo zklamání. Pomalu se zvedla. Cítila, že bolest hlavy a celková slabost mírně ustoupila, cítila se lépe. Přeci jen to možná nějaký smysl mělo, třeba ještě není vše ztraceno. A nebo si také vše jen naivně namlouvá. Došla do kuchyně a postavila vodu na ranní čaj. V domě panovalo naprosté ticho. Minulou noc se ani neodvážila vejít do své ložnice po tom, co Lucille tak šílela. Kdoví, jak by celý pokoj včetně salónku vypadal. Nachystala snídani z toho mála, co našla v lednici, o pečivě nemluvě. Koukla na svou ruku, jež měla obvázanou jediným sterilním kusem gázy, kterou v domě našli. Nebýt její dědeček kutil a pedant, neměla by se čím ošetřit. Stále jí ale vrtalo hlavou, proč to nevyšlo. Možná udělali něco špatně, možná opravdu bylo zapotřebí víc než jen její krev. Možná jen museli počkat do výročí jejich smrti... cokoliv. Ale i Thomas jí přeci řekl, že jediné, co potřebují ke vzkříšení, je krev právoplatného dědice Allerdale Hall. Mohl se splést... Co si mohla myslet, že to bude tak jednoduché? Vykopat tělo, nechat několik kapek krve stéct na kosti a PUF, děj se zázrak!
"Thomasi?" zavolala tiše do kuchyně. Odpovědí jí bylo jen hluboké ticho vyrušované zvuky domu, jehož dřevo ve vlhku pracovalo více, než obvykle.

"Jsem naivka," zavrtěla nad sebou hlavou a upila z šálku čaje.
"A opravdu to mělo být vše?" optal se Will po snídani. Charlotte unaveně pokrčila rameny. Doufala, že je po všem.
"Nevím o ničem jiném."
"No a nenapadlo tě, že tím vším jsi je třeba poslala... pryč? Prolila jsi svou krev, oni odešli a už se nikdy nevrátí. Možná to Thomas udělal, aby tě ochránil," napadlo Willa. Char k němu vrhla pohled plný naděje. Zorničky se jí rozšířily a její tváře nabraly ztracenou barvu. Chtě nechtě si myslela, že zkrátka bude mít smůlu a s těmi přízraky se bude muset poprat líp. Ale vše nasvědčovalo tomu, že měl William pravdu. Když už tak aspoň z části určitě. Cítila se líp, nikde nikdo, žádné divné zvuky a i ten pocit, že ji neustále někdo stojí za zády. Necítila přítomnosti nikoho dalšího. Dům jí připadal prázdný.
"Možná ano... A myslíš, že by Thomas lhal o tom, že ho tak vypudím pryč?" optala se, přičemž její nálada výrazně poklesla. William svraštil obočí. Vždyť života v Charlotte je očividně dost...
"Hele, kdybych já někde měl trpět zavřený přes sto let, tak bych taky už zřejmě nakecal komukoliv cokoliv, aby mě osvobodil. Navíc, dělala jsi to pro sebe, a proto jsi to udělala co nejrychleji. Myslím, že to tak bylo a Thomas jen hodil špínu na svou sestru, aby je oba dostal... na zasloužený odpočinek. Nic jiného mě nenapadá." Charlotte se usmála a opřela si čelo o dlaně, aby si hlasitě vydechla. Měla chuť se zplna hrdla zasmát. Vypustit všechen strach i starosti. Přála si věřit vlastní pravdě. "Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš," poradil Will. Vrhla k němu pohled plný uvolnění. Nechtěl však dělat unáhlené závěry. Vše se valilo jako lavina...
"Wille, cítím se lépe, všechno to dává smysl. Thomas, Lucille, ten "obřad"... všechno dává smysl, zapadá to do sebe," nemohla se neradovat. Víc než deset zpropadených dní trpěla pod střechou tohoto domu a sama uvěřila věcem, kterým by nikdy normálně nevěřila ani za zlatou krávu. Will měl radost ze Charlottina oddychu, skoro se celá rozzářila, ale stále se o ni bál. Bůhví co se ještě bude dít. Nemusí být ničemu konec a nerad by ji viděl znovu na dně. Ale copak jí mohl kazit takový úsměv.
"Dobře, ale slib mi, že si budeš pořád dávat pozor, hm?" vynutil si její uklidnění a vážnou tvář. Charlotte sama se chtěla udržet co nejvážnější a nepropadat euforii. Pevně semkla rty a přikývla.
"Děkuju, Wille."
"Proboha, není zač. Jen..." Chtěl říct, aby Thomase nepodceňovala a nezapomínala na něj, ale evidentně už nebylo koho házet do šuplíku. Snad... "Nenech ten barák spadnout. Stačí, že ho stále shazuji já. Dej mu šanci. Rád bych si sem jezdil pro inspiraci," usmál se mile.
"Ty můžeš kdykoliv."

Will ještě toho večera opustil Allerdale Hall, ačkoliv ho Charlotte vcelku nerada pouštěla. I za ten den strávený s ním, si odpočinula víc, než když byla sama. Přeci jen cítila od něj větší podporu. Ale i když se zbavila nepřetržitého pocitu, že má stále někoho za zády, nemohla si pomoci a stále si nebyla tak jistá, jestli něco po těch dvou nezůstalo. Obešla všechna patra domu, aby se ujistila, že nikde nenajde jedinou stopu po sourozencích Sharpových. Jediné, co našla, byly fotografie a každém druhém šuplíku v celém domě.
"Ne, Char, jsi tady sama a už máš klid... Už jsi sama," řekla sama sobě rozhodným hlasem a palcem přejela po zažloutlém kraji fotky Thomase a Lucille, načež si prohlédla několik dalších, kde našla tváře zavražděných žen, malého psíka. Snažila se přesvědčit tu malou část uvnitř sebe, že už jí nebezpečí nehrozí. Alespoň to ze strany průzračných postav. Nyní se již bude muset vypořádat pouze s lidmi.