Když se ráno probrala a s potěšením zjistila, že Adam ještě téže noci nezvedl nohy na ramena, pomalu se z něj zvedla a oblékla si župan. Byla náležitě hrdá na svůj úlovek, a tak se spokojeně usmála a vydala se do kuchyně. Dokonce pozapomněla na rozflákanou vázu, Sharpovi. Chystala míchaná vajíčka až s překvapivě minimální starostí. U plotny si přešlapovala v čemsi, co připomínalo tanec, míchala vejce v pánvi a tiše si broukala. Skoro ani nechtěla věřit, jak se včera v noci uvolnila a odreagovala. Sic takové akce neprovozovala často, občas prostě musela. Koneckonců byla stále svobodná. V domě bylo naprosté ticho narušované jen praskáním dřeva v krbu, jejím broukáním, ale ačkoliv ve většině krbů plál oheň a plotna hřála také dost, Charlotte cítila chlad. Naráz ji přepadl pocit, že ji někdo sleduje. Zpočátku se ten pocit i zimu snažila ignorovat, ale se sílícím přesvědčením položila vařečku a otočila se do kuchyně. Doufala, že někde zahlédne Adama, ale nepostřehla nic, co by ji na první pohled zaujalo. Při delším zkoumání však její pohled upoutal temný kout. Nechtěla si to přiznávat, ale v tom místě byla mnohem větší tma než kdekoliv jinde. Stiskla ruce v pěst a uklidnila tak třes.
"Halo?" špitla. Myslela si, že její hlas bude znít mnohem hlasitěji, ale spíš nebyl daleko od šepotu.
"Už si nepomůžeš..." ozvalo se z koutu tiché šepotání, ženský hlas. "Skončíš jako ostatní tvého rodu. Sama, vystrašená, poblázněná. Nikdo ti nepomůže, budou tě považovat za blázna." Charlotte rozklepanou rukou nahmatala nůž a o krok přistoupila k temné mlze.
"Kdo jsi?!" štěkla písklavým hlasem a napřáhla ruku před sebou. Modlila se, aby to byl jen další hloupý sen, halucinace, cokoliv, ale v hloubi svého přemýšlení věděla, že je to jen další neplánované setkání.
"Drahá Charlotte, to ty ale přeci víš."
"Co po mně chceš?" Chtěla znít výhružně, ale vědomí, že má co do činění s přes sto let mrtvou šílenou ženou, jež se svým bratrem zabila několik žen, včetně své matky. Mlha, v níž šla zřetelně rozpoznat tvář ženy, se začala měnit spolu s obličejem. Místo Lucille zabral její bratr a Charlotte o krok ustoupila. Mlha ztratila tak tmavý odstín a jemně zesvětlala, i jeho tvář byla ještě ostřejší a pomalu se tak formovalo i tělo. Chartlotte se přitiskla k lince a vyděšeně sledovala zvláštní výjev před sebou.
"Slečna McMichael?" oslovil ji Thomas Sharpe s naléhavým výrazem a rukama mírně před sebou. Jakoby se jí snažil naznačit, že on jí ubližovat nechce.
"Co po mně chcete?" zaúpěla a nůž natáhla víc před sebe. "Sakra tohle mi je k ničemu..."
"Lucille se chce vrátit," promluvil Thomas rozrušeně.
"Jak? Co s tím mám dělat já?" Charlotte nemohla uvěřit, že se vybavuje s duchem, že ho před sebou vidí, že se proti němu brání nožem...
"Lucille potřebuje energii, s jejíž pomocí se vrátí mezi živé. Potřebuje své tělo, aby mohla nabýt podoby."
"K tomu potřebuje mě?! Jak můžu věřit tobě? Kdo po mně mrštil tou vázou? Zmizte, oba dva!" Odvážila se k mlze a Thomasovi přistoupit blíž, stále však byla připravená bránit se, sic tušila, že nůž jí bude k ničemu. Mohla ale zavolat Adama...
"Tu energii nabírá skrz tebe, proto ty bolesti hlavy a vše. Věř mi, chci ti pomoc."
"Abys odčinil všechny ty věci, které jsi napáchal? Právě proto ti nechci věřit. Jste vrazi, nic víc. A já jsem blázen, duchové nejsou, nic takového se dít nemůže! Neexistuješ, mám to z toho čtení, nejsi ty ani tvá sestra. A i kdyby jsi opravdu byl... vraždili jste spolu!" Thomas k sobě bolestivě svraštil obočí a přidal na naléhavosti ve svém výrazu. Nevěřila mu, ale měla by.
"Charlotte, chceš-li si pomoci, věř mi, prosím. Lucille tě zničí, vzpomeň si na svého dědečka, na jeho příběhy i na to poslední, co ti řekl." Charlotte se zarazila a spustila ruku ke svému boku. Pootevřela ústa a zvedla obočí. Nesmíš se bát, to je přesně to, co od něj slyšela naposled. Narážel tím její dědeček na sourozenecký pár duchů? Jak to ale věděl Thomas? Chtěl stejně pomoci i panu McMichaelovi? Zavrtěla hlavou, aby si urovnala myšlenky, a podívala se zpříma do modrých očí zjevení před sebou.
"Co se stane, když se Lucille vrátí? Tedy pokud se vrátí..."
"Udělá cokoliv, aby se jí Allerdale vrátilo zpět."
"Nebála se vraždit a ani se bát nebude," řekla si potichu pro sebe a podívala se do strany.
"Přesně tak."
"A ty? Řekni mi jediný důvod, proč bych měla věřit tobě?!"
"Chci ti pomoci a pokud ti nepomůžu, tak zůstaneš na svědomí Lucille," řekl Thomas. A tímto také byla zahnána do rohu. Buďto Thomasovi věřit nebude a bude tak riskovat, že Lucille udělá něco jí, a nebo Thomasovi uvěří a riskne pro změnu to, že možná neříká tak úplně pravdu.
"A jak bych si od tebe měla nechat pomoci?" zeptala se podezřívavě a přimhouřila oči. Thomasova tvář krátce nabyla úlevného úsměvu, ale vzápětí se opět vrátil k vážnosti.
"Vrátím-li se do své podoby dříve než ona, můžu ji zastavit." Charlotte se hystericky zasmála.
"Ano, takže tady je ten háček. Pokud ožiješ dříve než Lucille, pomůžeš mi. POKUD je tím jedním velkým ALE. Jasně, Thomasi, určitě tě nechám vstát z mrtvých..."
"Věř mi." Thomas byl odhodlaný naléhat dále, protože pokud by Charlotte nepřesvědčil, tak...
"A proč tě neoživil už někdo přede mnou?" zeptala se a triumfálně si založila ruce na prsou i s nožem sevřeným v prstech.
"Neměl jsem dost síly spojit se s jinými, stejně jako Lucille. V tomto ohledu je ona více... agresivní. Bere si spoustu energie a síly z tebe, aby mohla najít někoho, kdo jí pomůže. Teď ale zjistila, že jí zřejmě nikdo nepomůže, a tak se rozhodla neobracet se na nikoho. Já ale nejsem tak silný jako ona a nechci ti ublížit." Chvíli mlčky přemýšlela, vše dávalo smysl. Život vysávající mrtvá mrcha a její bratr. Vzpomněla si na deníky a vztah mezi Thomasem a Edith pečlivě popsaný. Pokud by mohla spoléhat na slova svého předka, byla ochotna něco s Edith provést.
"Zbývá mi něco jiného?" optala se sama sebe. "Co mám tedy udělat?"
"Musíš najít mé tělo," řekl. Dobře věděl, že bude Charlotte v šoku, ale tento fakt přijala až překvapivě hladce. Ostatně bavila se s ním, tudíž už jí asi nic nepřekvapovalo. Byla z toho ale rozrušená víc, než ukazovala. Představa, že se bude muset hrabat někde v tom odporném jílu a hledat kosti Thomase Sharpa, ji děsila velmi. Možná by jí Will byl schopen pomoci. Jak mu ale vysvětlit, že musí vykopat Thomase dřív, než jeho sestra vstane z mrtvých a zabije ji?
"Dobře, ale pokud mi s Lucille nepomůžeš, zabiji tě znovu a tentokrát budeš umírat mnohem déle. Studovala jsem historii a mučící praktiky byly mou velkou oblibou, tudíž ti radím..."
"Charlotte! Máš tam někoho?!" ozvalo se ze schodiště. Cukla sebou a mrskla pohledem po Thomasovi.
"Ani si mě nepřej, zmiz!" hrkla po něm. Thomas se mile usmál a rozplynul se. Hned na to do kuchyně vešel Adam v kalhotách a tričku s rozespalým výrazem.
"Proč držíš ten nůž? Jestli každého, s kým se vyspíš, pak vykucháš, mělas mě varovat dřív," pousmál se udiveně a sjel pohledem k noži, jenž se nebezpečně leskl ve světle žárovky nad ní. Charlotte se omluvně usmála.
"No slyšela jsem nějaký hluk, asi jsi to byl ty. To víš, pokud znáš dějiny tohohle domu, je ti jasné, že sama tady zrovna v klidu nejsem," zalhala a odložila nůž, načež začichala. "Sakra, pálí se mi snídaně!" Než však stihla cokoliv udělat, byla vajíčka v tahu i s pánví.
"No upřímně se divím, že tady vůbec sama jsi. Podle všech těch událostí... Nevím, nevím. Já bych asi tolik odvahy neměl," pousmál se Adam a přistoupil k Charlotte. Skoro se rozplynula jako Thomas před chvílí, když jí Adam položil ruce na boky a svou pánví jí přirazil zadek k lince. Laškovně se zaculila a zajela mu rukama do světle hnědých vlasů.
"Jsem dost hloupá na to, abych věřila všem těm pohádkám, jež se o tomto místě vypráví?" optala se ho.
"Myslím, že jsi dost chytrá na to, abys věděla, že není tak docela vhodné je házet za hlavu."
"Věříš tomu, co se povídá?" optala se s vážností ve tváři i hlase. Na chvíli ji napadlo požádat o pomoc jej, ale jen by přiživila Lucilliny výhrůžky o tom, jak spoustu majitelů před ní považovali za blázny.
"Narodil jsem se v kraji, kde lidé věří kdečemu. Na druhou stranu neříkám, že bych zase u sebe nosil svěcenou vodu, hlávku česneku a stříbrný meč, ale jeden nikdy neví," zazubil se Adam a posadil Charlotte na stůl.