Trapné ticho zavládlo, až když usadila Adama u stolu v kuchyni. Buďto byl Thomas jen příliš zdvořilý, či právě naopak, ale posadil se naproti šedookého návštěvníka. Charlotte se nepříliš nadšeně posadila mezi ně a vyloudila na tváři poněkud falešný úsměv. Adam propaloval Thomase pohledem, zatímco se staromladý gentleman jen mírně usmíval a vyzařoval ten svůj obvyklý klid. Charlotte měla sto chutí třísknout svým novým hrníčkem, který kupovala s Adamem, o podlahu a odpochodovat do salónku, zatímco si ti dva měřili hladinu testosteronu v krvi. U Thomase si však nebyla až tak jistá, jestli jen s Adamem soutěží o to, kdo z nich dočůrá dál. 
"Nikdy jsi mi o Thomasovi nevykládala, Char," řekl Adam a věnoval jí krátký úsměv. Kdyby mrkla v tu samou chvíli, ani by o žádném nevěděla.
I kdyby... Musíš vědět vše?! "Opravdu? A já bych byla schopna se hádat, že jsem se o něm alespoň zmínila," usmála se a založila si ruce v klíně. Thomas stále mlčel a čekal, jak se situace vyvine. Charlottin "jednorázový přítel" vypadal vcelku rozrušeně. Očividně sem přijel za jasným cílem, který mu Thomas jaksi překazil. 
"Ne Charlotte, jsem si jistý, že o žádném Thomasovi jsi se ani hláskou nezmínila."
"Pak už ho znáš," odsekla již neuroticky a odolala protočení očí.
"Ale o vás jsem již slyšel," ozval se Thomas a rty roztáhl do úsměvu. Vydechla a zavřela oči. Adam se sarkasticky zasmál.
"A při jaké příležitosti?"
"Jen při těch nejlepších," řekl klidně Thomas. Cítila napětí z Adamovy strany a čekala, že každou chvíli vybouchne. Bylo sice pěkné, že se jí Thomas svým způsobem zastával, ale tím jen Adama vytáčel ještě víc.
"To slyším opravdu rád," pousmál se Adam. Dle všeho přistoupil na Thomasův styl hry či boje. "Zřejmě se o mě Charlotte opravdu zmínila, ale o vás jsem nic neslyšel. Odkud se znáte?" První, co by v tu chvíli po něm štěkla, i kdyby byl Thomas opravdu její přítel, by bylo: Proč se na to k sakru ptáš?! Její tvář hrála několika pocity, vztekem, bezmocí a zoufalstvím, hlubokým sarkasmem a znechucením. Její počáteční okouzlení Adamem bylo to tam.
"Thomas mě doučoval... dějepis," řekla a donutila se k úsměvu. Adam lehce povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu.
"Nejsi tady ty ten expert na historii?" optal se.
"Nejsem expert na všechno," odsekla.
"Takže jste Charlotte doučoval? Upřímně řečeno, spíš jsem čekal, že tahle žena ví všechno. Cos mi to tehdy vyprávěla v té kavárně? Myslím, že jsi se pozastavila nad soškou na krbu, která do stylu staromódního podniku nepasovala."
Má opravdu zapotřebí donutit Thomase žárlit, či co? Zastrčila si uvolněný pramen vlasů do drdolu, přičemž očima nakrátko zabloudila k Thomasovi. "Ano, ta soška obtloustlého andílka patřila zcela jistě do baroka a celá kavárna ladila do empíru... Ještě něco? Mluvím snad já do tvého obkecávání mého domu? Hm?" usmála se naoko mile. A dala si velmi záležet, aby to bylo jasně naoko. Adam byl milý, sympatický, ale před Thomasem se choval jako někdo jiný. Charlotte si připadala jako majetek, což nesnesla a i kdyby měla riskovat "vztah" mezi nimi, dá mu to jasně najevo. Ukázala svou nespokojenost každému muži ve svém životě a nikdy, většinou, se nenechala shazovat a podceňovat. Vzepřela se svému otci a byla schopna se vzepřít každému, ať muži či ženě. Prožila si dost, než aby s ní mohl muž jako on zacházet tak majetnicky a žárlit, aniž by pro to měl důvod. I kdyby mezi ní a Thomasem něco bylo, Adamovi to mohlo být ukradené. Vždyť mezi sebou žádný vztah ani neměli, neměl jediný důvod žárlit. Snad jen že by ji považoval za svou hračku.
A Thomas si všiml jejích zklamaných a střídavě naštvaných výrazů. Chřípí nosu se jí i přes rýmu zvedalo poněkud rychleji, než obvykle, prsty svírala ouško hrníčku, až jí bledly klouby, a v ten moment poznal, že by i pohled byl schopný vraždit. Lhala opravdu bez problémů, čemuž se nakrátko podivil, ale koneckonců to byla jen výhoda pro ně dva. 
"Adame, nechceš změnit téma?" zeptala se Charlotte na rovinu a zvedla přísně obočí.
"Pročpak? Zajímá mě, jaké pouto je mezi tebou a Thomasem. Neříkala jsi mi, čirou náhodou, že se k lidem příliš nevážeš a jediným blízkým přítelem ti je William? O tady pánovi ses nezmiňovala," podotkl Adam a svůj šedý pohled zabodl do ní. Charlottina trpělivost začala přetékat hrany. Hrníček sevřela ještě těsněji a své zorné pole upnula jen a jen k jeho šedým očím. Thomas cítil, že se schyluje k něčemu nepěknému. Byl ve střehu pomoci jí. Ze všeho nejdříve vyplivla ostrou nadávku ve francouzštině, pak skrz zuby velmi hlasitě řekla: "To, že se s tebou vyspím, neznamená, že si na mě budeš dělat nároky!" Adam se hořce zasmál a zavrtěl hlavou.
"Dělám si nároky?" zopakoval po ní nevěřícně. Charlotte obletěla zrakem strop a znovu se vrátila k němu.
"Ovšemže! Ani si to neuvědomuješ. Jste všichni stejní, všichni zaujatí sami sebou." Její vyčítavý tón hlasu se Adamovi nelíbil. Toto rozhodně nebyla jen krizová hádka mezi přáteli. Charlotte to bylo líto, viděla v něm člověka, se kterým si rozumí, ale spletla se v něm... i když nerada.
"Máš nějakou radu? To ty si v baráku schováváš chlapa!" štěkl už i Adam a prudce se zvedl od stolu. Charlotte pootevřela dotčeně ústa a svraštila obočí. Thomasovo tělo již bylo napjatě připraveno zasáhnout. Chtěla něco říct, ale Adam ji předstihl: "A ještě k tomu všemu mi chceš namlouvat, že je to jen starý přítel?!"
"A co je ti do toho?" zavrčela a zatnula každý sval v těle. "Mezi námi nic není! Náš veškerý vztah končí jen v posteli a pokud vím, cítíš to stejně, takže žádné výčitky mít nemusím. Anebo se pletu, Adame? Cítíš ke mně něco, a proto tak vyšiluješ?" štěkla. Thomas už to nevydržel, otevřel ústa a pokusil se je oba uklidnit. Ani jeden mu však nevěnoval pozornost a definitivně zmlkl, když k němu Charlotte máchla volnou rukou, zatímco druhou stále svírala šálek čaje.
"Mezi námi není víc, než přátelství s výhodami?" Zeptal se tak samozřejmým tónem, jakoby se ujišťoval.
"Tak proč takhle vyvádíš?!"
"Já nevím!"
"Víš, jen to neřekneš. Tvoje ego ti nedovoluje ustoupit, není v tom nic jiného. Jsi jen další sebestředný idiot, který myslí jen na sebe. Hm? Kolik opravdových vztahů jsi měl? Jeden dva?"
"Z toho se ti zpovídat nemusím," řekl potichu, o to více zuřivěji a sebral se od stolu. Thomas se zvedl hbitě na nohy a otočil se za Adamem, jehož postava zmizela za rohem.
"Tím mi jenom potvrzuješ má slova!" zavolala ještě za ním a opřela si čelo o dlaň.
"A kolik vztahů jsi prožila ty?!" ozval se jí nazpátek Adamův hlas doprovázený dlouhou hlasitou ránou třísknutím dveří. Ani sebou při tom zvuku necukla.
"V pořádku?" zeptal se Thomas a se starostí skrytou v hluboké vrásce mezi jeho obočím se podíval na Charlotte.
"Kdo si myslí, že je? Jak ho mohlo napadnout, že bych..." Zuřila. O tom nebylo pochyb.
"Charlotte," oslovil ji, aby zastavil proud slov z jejích úst. Byla rozrušená, naštvaná. "Charlotte," zvýšil hlas, když si všiml hrníčku v jejích rukách. Nereagovala, dál mluvila a nadávala, stále sedíc na židli. "Charlotte!" zakřičel už. Cukla sebou, načež keramika pod její dlaní povolila a s křupnutím se rozpadla na střepy. Bolestně vykřikla, když jí pokožku nejdříve opařil horký čaj a pak se jí do dlaně zařezalo pár střepů. Hrníček rozbila vlastním stiskem vyvolaným vztekem na člověka, se kterým si ho koupila... Paradox?
Thomas ze všeho nejdřív její poranění opláchl studenou vodou, za což si od ní v afektu sklidil pár ostrých slov, za která se mu následně omlouvala. Na straně dlaně stále měla zabodnutý malý střípek. Z očí jí mimoděk steklo pár bolestných slz.
"Sedni si," nařídil ji jemně a odsunul židli u kuchyňského stolu. Beze slov tak udělala a raději uhnula pohledem před rozšklebenou ránou pod zabodnutým střepem.
"Nesnesu pohled na krev," špitla. "Mám chuť se opít."
"Trocha alkoholu by se hodila," přitakal Thomas, avšak ze zcela jiných úmyslů.
"Myslím, že tady někde je dezinfekce... K čertu s tím, v salónku ve skříni vedle okna je zamčená skříňka. Dědeček si tam schovával skotskou."
Když se Thomas opětovně usadil vedle a odložil při tom lahev alkoholu v křišťálové lahvi, obrátila Charlotte svou tvář k němu.
"A nemysli si... Já nepiju," dodala poněkud úsměvně a hned si vydatně lokla. Thomas pobaveně povytáhl jedno obočí.
"Vůbec nic se neděje... Charlotte, chceš si promluvit?" optal se. Sotva zaklapl ústa, dala svým emocím průchod již podruhé toho odpoledne.
"Je něco špatně se mnou? Každý muž, kterého potkám, je..." Vyjmenovala snad pár desítek přívlastků, které ani nestihl pořádně pochytit. Mezi jejími výlevy bez optání začal čistit její dlaň. Vyjekla, hlas jí vyskočil o několik oktáv, ale pokračovala dál. "Jo, asi je chyba ve mně. Neumím milovat, jsem bezcitná mrcha, což mi naznačilo již několik chlapů."
"Charlotte, jsi cokoliv jen ne bezcitná... mrcha," zastavil ji Thomas a přesunul svou pozornost k jejím očím.
"No nevím. Asi jsi jediný, který si to nemyslí."
"No tak, to nemůžu. Co ten tvůj kamarád, William, hm?" pousmál se Thomas. Hned na to se zamračil na onen střep, který stále trčel z dlaně. Charlotte se dívala jinam.
"Will... Musím se mu ozvat. S Willem to bylo zpočátku složité. Přišla jsem do jeho kavárny kousek od univerzity, která byla a je vyhlášená mezi studenty, a prosila jsem o práci. Tu jsem taky nakonec díkybohu dostala. Můj otec ze mě chtěl mít něco jiného, a tak jsem od něj odešla na vlastní pěst. Will mi pomáhal, strašně moc. První měsíce jsem se vecpala na koleje k jednomu... studentíkovi. Byl o ročník výš..." Táhle vydechla a téměř s ironickým hořkým úsměvem si prohrábla vlasy. "Teď si o mě myslíš, že jsem..."
"Protože se chováš stejně, jako spousta mužů v této době?" raději ji přerušil a pro změnu se zamračil na ni. Uchopil pinzetu a s vážnou tváří se zaměřil na střep. "Zabolí to." Ne, nebolelo to... myslela si, že jí upadne ruka.
"Víš, jak se chovají muži v dnešní době?" Na to, že jí vytahoval střep z ruky a lil jí do ran skotskou, měla až podivně velký postřeh a čisté myšlení. Její schizofrenická povaha by ho vyděsila, jen kdyby si ji nepamatoval jako ještě zcela nevinné, veselé děcko.
"Nejsi první, kdo v tomto domě bydlí, a velká většina před tebou byli muži. A ani nejsi první, která si sem někoho přivedla. Ale jsi jednou z mála, která si přivedla jen jednoho. Řekl bych, že údělem tvého rodu, krom správcovství tohoto domu, je věnovat se rodině co nejpozději. Nemáte na vztahy náladu, kdo by ji také v přítomnosti mě a Lucille měl. Nemáš si co vyčítat, jsi taková, jaká jsi. A já nemám právo tě soudit. Chceš-li pokračovat, prosím, mluv," vybídl ji a cukl očima k její tváři. Charlotte vyzařovala dojmem dítěte, jako už tolikrát předtím. Její ublížený pohled, smutné oči plné nepochopení. Nadechla se.
"Když jsem byla na dně, Will mi pomohl, nastěhoval mě k sobě a od té doby jsme to spolu tak nějak táhli." Thomas utáhl obvaz a na hřbetu dlaně jí uvázal mašličku. "Děkuju," špitla.
"Není zač," opětoval a lehce se pousmál.
"Ehm... bude vadit, když si půjdu lehnout? Potřebuji se z toho vyspat."
"Klidně jdi. Pohlídám krby," řekl a zvedl se od stolu, jelikož Charlotte už byla na půl odchodu z kuchyně. Poslední, co potřebovala, byla hádka s Adamem. Byla to její vina? Proč si u všech čertů musela vše tak dlouho a úmorně vyčítat, jako by na jednom muži stál celý její svět. Otočila se k Thomasovi a zahleděla se na něj, když uklízel odstřižky obvazů a náplastí ze stolů i se střepy. Hlavou jí prolétla myšlenka, že její svět právě na jednom muži stojí.