Den šel za dnem, až uběhl týden, kdy si Charlotte zvykala na Thomasovu přítomnost a hledala cokoliv, co by prozradilo, kde Lucille je a co chystá. Napadalo ji, že chce vrátit Thomase, dům, bohatství, které nyní připadlo Charlotte, že se chce pomstít. Silná byla stále, o tom nemohli a ani nesměli pochybovat, ale stále se neukazovala. Každý den trpěli jako na trní a čekali, až se Lucille sama prozradí, ať svou nepozorností, či hůř schválně.

Thomas jednoho dne neodolal návštěvě své staré dílny. Celé ty roky, kdy domem bloudil jako přízrak bez těla, se neodvážil vstoupit do jediné místnosti v celém sídle, kde se cítil jako doma. Charlotte byla celé dny unavená z neustálého stresu a spala dole v salónku, když se rozhodl ten pokoj navštívit. Očekával, že všechno to harampádí bude pryč, vyhozené, ale doufal, že tam zůstalo alespoň něco. Když procházel domem, nemohl se zbavit pocitu volnosti. Cítil zápach starého dřeva, plísní i vůni Charlottina parfému. Užíval si, když rukama přejížděl po lakovaném dřevě zábradlí. Dokonce i vrzání pod každým jeho krokem ho zvláštně uspokojovalo. Když s nostalgickým pocitem vyšel až na půdu a zastavil se před dveřmi své dílny, ohlédl se k malému oknu, u něhož kdysi dávno sedávala jeho matka. Odkašlal si a vstoupil do místnosti. Překvapilo ho, že se koukal na plné stoly zakryté bílými prostěradly a ubrusy, pod nimiž bylo znát jasné obrysy jeho starých věcí. Odolal trpkému úsměvu, jenž se mu dral na rty. Pomalými kroky se rozešel k jednomu stolu nalevo od něj a mimoděk pohledem zabloudil k malovaným plátnům, která patřila Charlottinu dědečkovi. Ten muž kreslil a maloval vše, jemnými tahy dokázal dokonale zachytit krajinu, interiér, květiny i tvář. Thomas se pousmál, načež odhrnul prostěradlo z haraburdí a svůj úsměv rozšířil o to víc, když poznal hrací kolotoč, který tak dlouhé hodiny montoval s chirurgickou přesností. Bříškem ukazováčku opsal malované ornamenty na kuželové stříšce. Natáhl se pro malou stoličku zastrčenou pod stolem, oprášil ji a posadil se, aby mohl takto dál zkoumat a vzpomínat při tom na ty světlejší chvilky strávené v tom domě. Skoro ho udivovalo, kolik malých hraček a hracích strojů dal opětovně do provozu. Vzpomínal, vzpomínal a vzpomínal.

Charlotte spala. Byla ráda, když se položila na měkkou matraci lenošky a zavřela oči. Thomas ohleduplně posedával s jakousi knihou v ruce kousek od ní, i se zavřenýma očima se nemohla zbavit dojmu, že ji hlídá. Normálně by takové chování přivítal i ten velký cynik skrývající se uvnitř ní, ale v hlavě jí neustále zněl hlásek, jenž stále volal, že by mu neměla dovolat být jí tak moc nablízku. Chtěla tomu hlásku věřit, ale nemohla. Řešit taková osobní dilemata už nebyla schopna. Usnula. Netrvalo však dlouho a její zpočátku klidný spánek začala rušit podivná vidina.
Stála kdesi před sídlem, padal sníh a foukal silný vítr. Na louce byla sama, sledovala sníh, jenž nasakoval do sebe jíl a z bílé se jeho barva měnila do krvavě rudé. Ačkoliv vše viděla zřetelně, nebe bylo temné a skrz šedé mraky zahlédla i měsíc v oparu. Chtěla jít jinam, pryč, ale jakmile se pokusila udělat krok, nešlo to. Její nohy se postupně bořily do jílu a vtahoval ji do sebe hlouběji. Čím víc sebou škubala, tím rychleji ji pohlcovala purpurová hlína. Fakt, že utopení, jakožto různých způsobů smrti, se bála nejvíc, zřejmě měl co do činění s její noční můrou. Věděla, že je to sen, ale vše bylo tak opravdové, skoro pociťovala, jak ledové to bahno je. Chladilo už jen na pohled. Zoufale se snažila probudit, v hlavě si opakovala, že nic z toho, co se děje, není opravdové. Cítila tlak na svých nohou, mokré bahno i jeho hustou konzistenci. Zakřičela, když jíl dosáhl jejích prsou. I ve snu se pokoušela najít dno alespoň špičkami prstů, ale nic. Propadala se hlouběji, hlouběji a níž.

Zrovna vstával od maleb, které si s úctou i obdivem prohlížel a zvláště nad povedenou malbou Charlotte se pozastavil, krásná, pomyslel si, když ale zaslechl výkřik. S tušením nejhoršího, a to návštěvy Lucille, sebíhal schody po dvou po třech, aby se dostal jen co nejrychleji dolů do salónku, odkud se výkřik nesl. Slíbil si, že se té dívce, ženě, nic nestane. Nemohl dopustit, aby Lucille ublížila dalšímu člověku. Srdce mu divoce tlouklo v hrudi, až si myslel, že naráží o jeho žebra. Když však prudce zastavil v salónku a rozhlížel se po nezvané návštěvě, téměř si oddychl, když Lucille ani nikoho jiného neviděl. Jen Charlotte ležela na pohovce a krčila nohy i paže k sobě, rukama si kryla hlavu a mezi prsty svírala zlaté prameny jejích vlasů. Klidně došel k ní, chytil Charlotte za ramena a jemně s ní zatřásl. Viděl v její tváři snažení vymanit se svému snu, ale očividně to bylo náročné.
"Charlotte," oslovil ji a znovu s ní zatřásl. "Charlotte!" zvýšil hlas. To už otevřela oči a snažila se popadnout dech, přičemž ho popadla za paže a pevně jej stiskla. Vyděšeně se mu dívala od očí a zjevně se snažila uklidnit. Málem ho její stisk bolel, ale byl tak ochromen její vyděšenou tváří, že ani necekl. Trhaně se zhluboka nadechla a zabloudila očima ke svým rukám, jimiž svírala jeho ramena. Polkla a povolila svůj stisk.
"Promiň, já... Děkuju," vypravila ze sebe téměř plačtivě. Rukou si přejela po tváři. "Bylo to tak živé, já jsem začala panikařit, nemohla jsem se probudit, nešlo to."
"Charlotte, v pořádku, nic se nestalo, byl to jen sen. Nic víc. Jsi v pořádku," opakoval jí klidně do doby, než se její dech i srdce zklidnili úplně.
"Thomasi," oslovila ho tiše a posadila se vedle něj. "Myslíš, že s tím měla něco společného Lucille?"
"Zřejmě ne, nemá již takovou moc. Jen na to všechno myslíš příliš často a tvá fantazie si s tebou začíná hrát," řekl Thomas a soucitně se na Charlotte usmál. Úsměv mu s obtížemi oplatila a ukazováčky si protřela oči. Skoro litovala své bujné obrazotvornosti a představivosti.
"Thomasi, ještě jsme si spolu pořádně nepopovídali. Já se přiznávám, vyhýbám se ti." Omluvně avšak krátce pohlédla do jeho očí. Nebyla na dlouhé oční kontakty, a když už nějaký vydržela, vždy se musela velmi přemáhat.
"Chápu to." Přepadlo ji nutkání křiknout po něm, proč musí vše brát tak jednoduše, proč vše chápe, proč vždy jen přikývne a nechá její omluvu plavat. Nesetkávala se s muži, kteří by se chovali jako on. Buď to bylo tím, že prostě nepochází z její doby, nebo je jednoduše jiný.
"Neměla bych zavolat Willovi? Nic neví a..."
"William je ten tvůj přítel z Londýna?"
"Ano." Thomas nakrčil čelo a nadechl se. "Neměla bych mu nic říkat, hm?" odtušila Charlotte za něj a pomalu naklonila hlavu nazad.
"Nebylo by dobré, aby to věděl. Čistě kvůli jeho bezpečí."
Kousla se do tváře. "Potřebuju myslet na něco jiného. Potřebuju se rozptýlit, cokoliv." Thomas velmi dobře věděl, že tím nejlepším, co pro Charlotte může udělat, je naslouchat jí a povídat si s ní, aby zapomněla aspoň na moment.
"Jde-li ti o rozptýlení, jež ti poskytl ten tvůj přítel, pak ti jako velmi starý gentleman musím říct, že ti bohužel takové rozptýlení nenaskytnu," zašklebil se usměvavě, za což od Charlotte sklidil ironický úsměv.
"Hm, tak nic," pokračovala v jeho hře a skrčila nohy do tureckého sedu. "No ale vážně. Ty o mně víš skoro vše, já o tobě celkem málo, tedy co se osobního života týče. Pověz mi něco?"
"Konkretizuj otázku, nerad bych tě zatěžoval svými osobními výlevy citů," pousmál se a pohodlněji se opřel o opěradlo pohovky. Povytáhla jedno upravované obočí a našpulila rty.
"Co rád děláš?"
"Téměř vše," odpověděl prostě a pousmál se. Charlotte svraštila obočí a poposedla. Připadala mu jako rozverné dítě, možná to způsoboval tak velký věkový rozdíl mezi nimi. On v podstatě žil od dob průmyslové revoluce, zatímco ona se narodila až v době, kdy pro něj byla zázrakem malá placatá krabička, do níž mohla mluvit a někdo na druhé straně vlastnící stejnou krabičku ji slyšel a mohl odpovídat. Jen tak, jakoby se nechumelilo. Přesto naoko si nebyli věkově vzdálení téměř vůbec, jen co je mezi mužem a ženou přístojné.
"To není odpověď," zamračila se.
"Dobře, tak zbožňuji svou dílnu a rád čtu." V mžiku oka protočila oči.
"Fajn, lepší. Co čteš?"
"Není nic, co bych si rád nepřečetl. Od pohádek, k románům, klasice, poezii, přes historii, dramatům, novelám, až po válečné příběhy, povídky a paradoxně duchařiny. Ty čteš?"
"Ráda." Na jeho popichující úsměv pokračovala, "Čtu klasiku, historické romány, jistý žánr zvaný fantasy. Jsou to v podstatě pohádky. Někdy ti dám přečíst mistra Tolkiena... Co ženy? Dočetla jsem se pár peprností z deníčku mojí prababičky na entou, že jsi ji měl rád," nadhodila a nevinně se usmála. Nechtěla Thomase v tomto ohledu nějak dráždit, přec jen s ním chtěla vycházet, ale neodolala.
"Ano, Edith. S ženami jsem toho poslední století moc neměl... bože, je normální se takto s tebou bavit?" optal se a nechápavě zavrtěl hlavou nad absurdností dnešní doby. Charlotte se tiše zasmála.
"No jsou chvíle, kdy se mezi sebou lidé baví mnohem otevřeněji."

"Nevím, jestli chci zjišťovat všechny podrobnosti dnešního světa."
"Klidně mluv dál, zajímá mě první opravdová láska mojí praprapraprababičky." Táhle vydechla a dal se do vyprávění. Jejich příběh, včetně těch nepěkných událostí, byl opravdu jako z románu. Obsahoval vše, byl krásný, pravdivý, upřímný a, což všemu dodávalo své kouzlo, smutný a tragický. Jen z vyprávění se přesvědčila, že Thomas Edith skutečně miloval, ačkoliv jeho city po jisté době ztratily na síle, až zmizely úplně. Z Thomasova pohledu to bylo však jen dobře, Charlotte mu tento fakt odkývala.
"Sice jsi byl idiot, ale miloval jsi ji. Trápil by ses ještě víc," šeptla a lítostivě se usmála. Thomas skoro nechápavě shlížel k její tváři. Chápala ho jako nikdy jiný. "Jaké to bylo umřít?" Čekal, kdy položí takovou otázku.
"Rychlé a méně bolestné, než bych čekal. Nejde to jen tak popsat."

"Bál ses?" zeptala se opatrně. Hořce se pousmál.
"V ten moment jsem jen myslel na Lucille, nemohl jsem pochopit, jak to mohla udělat."
"A bojíš se teď, když víš, co tě čeká?" Zavrtěl hlavou.
"Byl jsem zde dost dlouho, než abych si odpíral dopřát si klid... Pokud se mi ho tedy dostane. Víš, že mi připomínáš Edith? Stejně zvídavá, chytrá, nebojácná, nebojíš se projevit svůj názor... dokonce se jí podobáš i vzhledem." Překvapeně zamrkala a uculila se.
"No má-li to být kompliment, pak děkuji," zasmála se. Když ztichla a podívala se do jeho tváře, byl vážný a jeho modré oči se zařezávaly hluboko do ní. Jakoby sledoval dění uvnitř ní, jakoby ho zajímalo, co se v ní děje, co se jí honí hlavou. Pohled to byl tak silný, až všechny myšlenky opustily její tělo a jen odevzdaně hleděla do jeho očí. Bylo mezi nimi jakési pouto, jež je svazovalo k sobě jako její krev s domem. Měla z něj strach a zároveň cítila, něco jí říkalo, že mu může věřit. Jakoby jí nějaká dávná intuice našeptávala, že v něj svou důvěru vkládat může. Nebyla si však jistá, jestli může věřit i sama sobě.