Celou noc spala neklidně. Házela sebou pod peřinou, málem spadla z postele, budila se snad každou zpropadenou hodinu a pokaždé, když otevřela oči, sledovala tmu kolem sebe a čekala, jestli se z ní náhodou někdo nevynoří, aby jí ublížil. Když skrz závěsy uviděla narůžovělý proužek slunce vycházejícího zpoza kopce, vyškrábala se unaveně z postele a oblékla se. V domě panovalo hrobové ticho a chlad. Bylo jí jasné, že vypadá už i na pohled jako zoufalec, ale v domě s někým, kdo zemřel před sto lety, byla ochotna takovou potupu snést. Mimoděk se rozhlédla kolem sebe, aby si připomněla každý detail. Stačilo by opravit zdi, střechu, okna, podlahy a každý pokoj včetně nábytku a opravdu by si mohla sídlo zařídit jako penzion. To jí ale v tu chvíli připadalo jako utopie. Bude-li někdy čas, bude nad tím přemýšlet až tehdy. Nakoukla do salónku, Thomas dřepěl před krbem a přikládal do ohně. V přízemí bylo již tepleji, než nahoře v patře. Vstoupila do místnosti.
"Ehm, dobré ráno," pozdravila Thomase a zastavila se vedle něj. Vzhlédl k jejím očím a mile se usmál. Bylo svým způsobem přívětivé vidět něčí úsměv.
"Dobré ráno, Charlotte," odpověděl. Jeho hlas byl hluboký, posazený dost nízko, a přesto příjemný. Minulý večer nad tím ani nepřemýšlela, ale jeho hlas se jí líbil. Ladně se zvedl na nohy a rozhlédl se po místnosti. Ve světle jeho rysy vynikly ještě víc, upřímně se vůbec své dávné příbuzné Edith nedivila. Až teď si všimla, že jeho vlasy nejsou úplně černé, jen tmavě hnědé. Ráda si všímala takový detailů. Jeho chování, vystupování a i vzhled skrýval tajemné kouzlo dávných časů. "Nespočítám roky, které jsem bloudil po těchto chodbách a pokojích. Je zvláštní být úplně zpět."
"Nevadí ti, být zpět? Chci říct, jednou už jsi... zemřel, čeká tě to podruhé," zeptala se jemně a podívala se do ohně.
"V podstatě jsem navázal na život předtím, než mě zabila Lucille, s velkou přestávkou. Od své smrti jsem nezestárl, nepřišel jsem téměř o nic s výjimkou tohoto sídla a své sestry. Odpykal jsem své činy, ale stále mám pocit, že to bylo málo." Charlotte samotná se divila, jak může mít někoho takového vedle sebe. Když pominula veškeré nadpřirozeno, ten muž vedle zabil několik žen jen kvůli jejich majetku, jen kvůli tomuto domu. Naskočila jí husí kůže z vědění, že ten dům je nyní její, a kdyby opravdu chtěl, mohl by...
"Thomasi, omluv mě, jestli někdy budou mé otázky příliš intimní, ale já... když se hlouběji zamyslím, pořád tomu všemu nevěřím, i když stojíš vedle mě a... Je to složité. Potřebuju jen nechat všechno uležet... Po tom obřadu, dá-li se to tak vůbec nazvat, jsem myslela, že to nezabralo a mě Lucille prostě vysaje. Další dny, když pocit samoty prostupoval tenhle dům, jsem myslela, že jste jednoduše odešli, zmizeli. Byla jsem popravdě ráda, že mám vše z krku, ale včera... ty víš." Pevně semkla rty k sobě a podívala se do země.
Thomas shlížel do její tváře a chápal ji. Dobře viděl, čím vším si prošla, co se jí dělo a jak ji vše ranilo, jak se snažila být statečná, myslet racionálně a pomoct. Kousl se do tváře, to vše se jí a její rodině dělo kvůli nim. Kvůli Lucille, kvůli němu, kvůli činům, které spáchali, kvůli proklatým kletbám, kvůli spoustě nevinných lidí, kterým ublížili. Bylo tolik důvodů, proč velmi dobře věděl, že vše se pokazilo a Lucille se po tak dlouhé době bude chtít odvděčit za svá muka. Proto byl ochoten odpovědět Charlotte na vše.
"Měli bychom se nasnídat, pak něco podnikneme. Tedy pokud je co podnikat... Když jsi byl duchem, nezůstalo ti nějaké pouto s Lucille, jež by nám pomohlo ji najít a... Co s ní vůbec budeme muset udělat?" zděsila se naráz a zvedla k němu oči. Thomas se zamyslel, zatímco sledoval oříškovou zeleň a bloumal v její hloubce, jakoby v jejích očích našel odpověď. Bylo mu ale jasné, co bude muset udělat.
"Není nic a já netuším, kde Lucille je."
"Pak ji musíme najít."
"Ne teď. I když je Lucille blázen, je stále dost chytrá na to, aby se o sebe postarala. Nejdříve si najde úkryt, potřeby pro život, zřejmě někoho, kdo jí ukáže dnešní svět. Zatím máme čas. Musíme počkat, až se vyčerpá. Byla zvyklá přes sto let vyčerpávat tvůj rod, s oživením o to přišla. Musí se zařadit do normálního života. TY na sebe musíš dávat pozor. Zná tě, znala tvého děda i jeho děda. Znala vás všechny téměř od dítek, od Edith a Allana. Zná vaše myšlení, jak co provedete, jak se s čímkoliv vypořádáte." Thomas mluvil plynule, pomalu a rozvážně. Věděl, o čem mluví, to bylo Charlotte jasné. Musela mu věřit, musela, jinak se mohla Lucille sama vydat na pospas. Pobídla ho, aby přešli do kuchyně, kde začala pomalu chystat snídani. Thomas jí vyprávěl o Lucille, chtěla se o ní něco dozvědět. Poslouchala, jak Lucille Thomase chránila, když byli malí, jak se vždy vrhla pod matčin a otcův řemen, když měl být za něco trestán, jak později zabila jejich matku a jak měli v plánu spolu odejít pryč, podle slov ukolébavky, kterou mu zpívávala a kterou Charlotte několikrát zaslechla. Otce již nikdy neviděli, zemřel nejspíše na jedné z jeho cest za rozházením rodinného majetku. Jak se dostala do blázince a Thomas na internátní školu. A když se po dlouhé době sešli, začali cestovat. Thomas prý miloval cesty, navštívili Středozemní moře, řecké ostrovy, Itálii, později Paříž... Bylo toho tolik, že je oba málem začala litovat. Lucille pak ale charakterizovala jako ženu s nepříčetnou myslí, jež dala za svého bratra vše, udělala vše. Chtěla jen udržet dům a nechat Thomasovy vynálezy vzkvétat.

"Takže všechny ty zrezlé stroje tam venku jsou tvé," odtušila a posadila se ke snídani.
"Bývaly. Vytvořené mou rukou, zrezivělé, rozpadlé. Je to až nostalgické, ačkoliv jsem je měl na očích celé dny. Nyní budu asi zažívat hodně nostalgie," pousmál se do desky stolu a napil se čaje. Charlotte souhlasně přikývla.
"Víš, přemýšlela jsem, nic jiného už ani nedělám... Bude pro tebe asi těžké, zvyknout si na dnešní dobu, hm?" optala se a naklonila hlavu na stranu. Thomas k ní obrátil pohled, povytáhl obočí a pobaveně se usmál.
"To ano," zasmál se, "Sice jsem viděl všechny ty... přístroje, hrací krabičky a to, čemu říkáte mobil, ale absolutně netuším, co zač to všechno je. Mám pocit, že zoufale budu potřebovat tvou pomoc." Usmál se. Charlotte byla ráda, že se Thomas chová takto, i když ji jeho nepřítomné pohledy do zdí či krbu děsily, bylo lepší, když se usmíval. Chtěla na chvilku přestat uvažovat nad jeho sestrou.
"Jak se ti líbí tahle doba? Moc jsi z ní neviděl, ale i tak... Přeci jen se asi výrazně liší od té viktoriánské," zeptala se a opřela bradu o dlaně.
"I když je to zřejmě v rozporu, přijde mi hodně formální. Tehdy, když jsem někoho poznal, hned jsme se seznámili a povídali jsme si spolu. Čím déle jsem ale sledoval tvou rodinu, viděl jsem, jak si všichni lidé naráz byli vzdálenější. Miloval jsem tehdejší plesy, bály, večírky i obyčejné trhy. Lidé se na sebe usmívali, znali se. Dole v městečku nás poznával téměř každý." Vzpomínat bylo špatné, ale chtěl si se Charlotte vytvořit pouto, důvěru mezi nimi. Pokyvovala hlavou a usmívala se.
"A naše oblečení? Něco jiného, než drahé ručně šité fraky, že?" popíchla ho téměř škodolibě. Thomas překvapeně pootevřel ústa v pobavenou grimasu.
"Ale ovšem, je veliký rozdíl vídat ženu v kalhotách a nikoliv v širokých sukních," zasmál se, čímž upřímně rozesmál i ji. Chtěla se smát, poslední týdny se smála tak málo, že ji chybělo to vibrování v krku, když se zplna hrdla oddala svým pocitům radosti.
"Ale vždyť ty šaty musely být nádherné," řekla, když se dosmála a pokrčila rameny. "Líbily by se mi, i když šatům neholduji. Zkusit si něco takového obléct." Thomas si ji prohlédl. Průměrně vysoká, štíhlá, sympatická dívka s přitažlivými rysy. Někdy v ní zahlédl Edith.
"S šaty je nutný i korzet," řekl a ušklíbl se. Dobře si pamatoval její dospívání, když se jí dědeček snažil vtlouct do hlavy, že správná mladá dáma nosí kostýmky, sukně, chová se vytříbeně a slušně v jakékoliv společnosti. Ne, že by Charlotte nebyla slušně vychovaná žena, ba naopak, ale její maličké rebelství zůstalo zakódované v ní právě od té doby. Mohla však ale jít příkladem kdejaké mladé ženě. A to, že si občas nezávazně povyrazila... Styl života. On ji soudit nemohl.
"Fajn, odvolávám své choutky, jsem spokojená s vytahaným svetrem a legíny." Zvedla ruce do vzduchu a zamávala jimi. V tu chvíli byla skoro bez starostí a připomínala to malé dítko, které pobíhalo po rozvrzané podlaze a vnášelo do domu toliko potřebný život a veselí. Když se dosmáli, opět její tvář zvážněla. Jakoby odtušila, na co Thomas myslí. "Byl jsi tady celou dobu?" "Ano," potvrdil. Přivřela oči a vzpomínala. Kdy naposledy se dělo něco, co by... Skrčila obočí a zkřivila celý obličej jako ve skoro agonickém výrazu. "A vše jsi viděl," konstatovala.
"Ano," pokýval hlavou, nechápal, kam míří.
"Úplně vše a celou dobu?"
"Charlotte, nechápu, co ti..."
"Víš, kdo je Adam?" zeptala se a stiskla čelisti v očekávání. Thomas náhle přesně věděl, co Charlotte tak rozhodilo. Odolal úsměvu a skousl si rty. Nemohl však zabránit koutkům úst, jež se mu neochotně stočily do úšklebku. Přikývl.
"A viděls....?!" Jen si připlácla dlaň k čelu, aby si ulevila od nahromaděných nervů. Nedokázal zadržovat smích a krátce povolil své zábrany.
"Šel jsem pryč," uklidnil ji. Sic mu příliš nevěřila, ale už to bylo stejně jedno. Ale na druhou stranu stále byl tím ideálem pravého gentlemana, takže hned nemusela házet ručník do ringu.

"Dobře, tak dobrou chuť," vydechla a rozpačitě se zasmála.

Pořád se jí ale v hlavě převalovala myšlenka, proč by Lucille nechtěla začít nový život. Jestli se bude chtít mstít, jak říká Thomas, bude mít perfektní krytí. Jak již Charlotte řekla, v podstatě neexistují, bude mít tolik příležitostí. Bude se opravdu chtít všem jen chladnokrevně pomstít? Bude chtít přeci jen riskovat své odhalení?