Až do odpoledne seděla v salónku s knížkou v ruce, ze které za celou tu dobu přečetla sotva půl odstavce. Thomas, aby ji zbytečně nevyčerpával, se ztratil a potuloval se někde po domě. Bylo zvláštní cítit jeho... jejich přítomnost všude, kam se pohnula. Charlotte koukla do zrcadla na vedlejší zdi. Zhrozeně si prohlédla svou bledou tvář a tmavé kruhy pod očima, vyčerpaně si oddechla a opřela hlavu o opěradlo křesla. Pořád nedokázala pochopit, jak snadno přijala všechny ty věci okolo. Ale byla-li zde i Edith a Allan McMichael, možná zdědila po nich jakýsi neskeptický náhled na věc. Ale vysvětlit to vše Willovi bude teprve oříšek. Byl tím největším skeptikem, kterého kdy poznala. Začala se jí klížit víčka, když se domem ozvalo několik hlasitých dunivých ran a tříštícího se skla či porcelánu. Vyskočila na nohy a běžela do salónku v patře, odkud zvuky přicházely. Zarazila se už ve dveřích, celý salónek byl vzhůru nohama a co víc, veškerý čajový servis, obrazy, knihy i oblečení poletovalo od jedné zdi ke druhé.
"Dost!" zakřičela zoufale do pokoje v domnění, že tak snad zastaví řádění ducha Lucille Sharpe. Ale místo toho, aby všechny věci spadly na zem, se jí hlavou rozlila bolest, jako by ji někdo udeřil čímsi těžkým a kovovým. Bolestně zaúpěla a klesla na kolena. Věci dále třískaly o zdi a bolest se stupňovala, až se jí z nosu spustila krev. Nezbývalo jí nic jiného, než stáhnout ocas a vrátit se do přízemí.

Halou se mimo třískání z patra rozeznělo bouchání na dveře. Znavená Charlotte dopajdala k vratům a s dalším rámusem je otevřela.
"Ahoj," špitla k Willovi a unaveně ho objala. William však nedokázal ani promluvit. Cítil, že je něco špatně, už jen Charlottin vzhled byl chtě nechtě odstrašující. Pak ale jeho pozornost přilákal hluk uvnitř domu. Zatímco objímal slabou Charlotte, nahlížel do domu za ni.
"Ty tu někoho máš?" zeptal se jí, když za Willem zavřela dveře. Hořce se pousmála a zavrtěla hlavou. Musel se držet, aby ji nepopadl za ramena a pořádně s ní nezatřásl, aby se vzpamatovala a dala se dohromady. Nikdy ji takhle neviděl, dokonce i v den zjištění o umrtí jejího dědečka nevypadala tak na dně.
"Sotva před hodinou začala řádit... Wille, vím, že bude těžké pochopit to, co ti právě řeknu, ale věř mi..." William zpočátku nechápal, o čem Charlotte mluví, o jakých přízracích se zmiňuje, proč je tak bledá a už vůbec nepobral, proč by se měli hrabat v jílu a hledat tělo muže.
Přeskočilo jí, zhodnotil, jakmile dovršila své vyprávění unaveným výdechem. Ačkoliv odmítal uvěřit, její oči byly naprosto upřímné a plné bolesti a únavy.
"Hrabe ti z těch plísní."
"Prosím," šeptla naléhavě a skrčila obočí.
"Charlotte, promiň, ale já..." V tom se jeho kamarádka podívala dál za něj a zavřela oči. S neblahým tušením a velmi nepříjemným pocitem v zádech se otočil. Jakmile jeho pohled zastavil na vysokém muži s modrýma očima a pokožkou připomínající popraskaný porcelán, prudce se nadechl. Vzhledem k tomu, že Charlotte byla tak klidná, usoudil, že tady ten je nejspíše neškodný. Co ho ale zaráželo mnohem více, stál před ním duch dávno mrtvého chlápka, jenž se svou sestrou zabíjel. "Char, nevím, jestli je vhodné vykopávat ho," řekl s neskrývanou nedůvěrou.
"Wille, musím. Mluvila jsem s ním, to co se mi děje, může za to jeho sestra. Pokud ji nezastavíme, vysaje mě úplně. Nevím, jak to dělá, ale už nemůžu."
"Bere si od ní víc, než od předchozích," ozval se za ním Thomas. William čekal, že jeho hlas bude přicházet z dálky, že bude tišší či se bude lišit jakýmkoliv způsobem od hlasu jeho či Charlotte, od těch živých, ale překvapivě Thomase slyšel zcela zřetelně. Zřejmě i on nabírá síly víc a víc...
"Předchozích?" zopakoval Will a otočil se na Charlotte. Pokrčila rameny, načež přikývla.
"Lucille, a v podstatě i on, museli nabrat energii, aby se mohli zjevovat častěji, mluvit se mnou a nakonec se úplně vrátit... Bylo mu třiašedesát, když... Vždycky byl tak aktivní, vitální, ale poslední roky z něj byla jen troska. Změnil se tak rychle." Naráz si to uvědomila. "Čerpal jsi sílu i z mého dědy?" zvýšila hlas na Thomase. Jeho oči vyzařovaly jasnou lítost, ale pomalu přikývl. "Lucille také?" Kývl znovu. Svěsila ramena a zaklonila hlavu ke stropu.
"Mrzí mě to," pokusil se Thomas o omluvu. Charlottiny oči však pohltili chlad a zloba.
"To je jedno... Wille, stihneme něco vykopat ještě dnes?" zeptala se ho, ignorujíc Thomase, který se po chvíli opět rozplynul. Will tedy fakt o sourozencích Sharpových přijal poněkud jednoduše, až to překvapovalo jej samotného.
"Jsi si jistá?"
"Čím dřív to uděláme, tím dřív budu mít klid."

"A kde mám začít kopat?" zajímalo jej. Když si o vykopání Thomas poprosil, jistě také musel vědět, kde leží. Char ho však z této domněnky rychle vyvedla. Will přestával věřit tomu přízraku, ne že by někdy vůbec začal. Charlotte popadla rýč oběma rukama a zamířila k zídce, jež vyhrazovala její pozemek. Byla slabá, ale pevně odhodlaná zastavit to vše. Přepadla ji ale další otázka: Co bude, až bude po všem? Co Thomas? Will ji následoval připraven kdykoliv pomoci, bude-li třeba. Charlotte byla dle něj silná žena, ale i ona měla své hranice, které překonat nedokázala. Kde k sakru je ta usměvavá žába se svými narážkami, ladnými pohyby a proklatě přitažlivými úsměvy? Kde je... ztrácela se mu před očima. Slíbil si, že i přes veškeré skeptické i nedůvěřivé myšlenky své přítelkyni pomůže a zůstane s ní, jak dlouho bude třeba. Je jediným, kdo pro ni zůstal a nehodlal se jí vzdát bez boje. Mimojiné stihl i opět obhlížet polorozpadlé stroje prožrané rzí. Mířili ke zdi za domem. Will se pozastavil u jednoho obzvláště zachovaného gigantu z železa a oceli a položil na něj dlaň. Kov zarudlý od rzi o chladil, až bodal, ale tak jako ze všeho spojeného s domem, z něj cítil cosi podivného, co nedokázal popsat. Charlotte se zastavila a ohlédla se. 
"Třeba při jednom pobereš i trochu inspirace." 
"To určitě." 

"Podle všeho vždy vrahy a zloděje pohřbívali lidé v neoznačených hrobech na hřbitovech u zdí, jelikož si normální hrob nezasloužili. Maximálně do cihel zdi vyryli datum umrtí, ale nic víc." Will chápavě přikývl, a jelikož Charlotte prohlížela zeď za domem a odstupovala od něj po jejím obvodu dál, on se vydal druhou stranou. Stále se však ohlížel a hlídal ji. Prohlížela každou zpropadenou cihličku. Zeď byla na mnoha místech rozpadlá, a tak doufala, že místo nad hrobem bude snad ještě v pořádku. Hledají-li vůbec na správném místě. Netrvalo však dlouho a narazila na jednu purpurovou cihlu s vyrytým datem 21. prosince 1913.
"Wille! Asi to mám!" zavolala, co mohla a sama nad sebou se pousmála s myšlenkou, že jsou její znalosti k něčemu i mimo práci.