Zatímco oheň pomalu stravoval Allerdale Hall a Will běžel s lékárničkou za svou přítelkyní, jež se skláněla nad umírajícím mužem, zastavil se pro ni čas. Naráz přišla o vše. O vzpomínky na hezčí časy strávené s rodinou. O dědečkova plátna i majetek tolika generací. A přicházela o něj. Slzy, které ještě v domě stačily oschnout, byly znovu na svých místech.
"Thomasi," oslovila ho a ačkoliv se snažila znít klidně, už jen kvůli němu, bylo to zkrátka nemožné. Ještě vnímal, sotva však pootevřel ústa, aby něco řekl, přitiskla mu na ně dva prsty a ohlédla se k Willovi, který jí do ruky vrazil lékárničku.
"Co ten šílenec?"
"Zůstala tam." Z té myšlenky ji zamrazilo. "Volal jsi někam?"
"Hasiče, záchranku." Charlotte zalapala po dechu a odkašlala si. Hlasivky měla pohmožděné, mluvilo se jí jen stěží.
"Za jak dlouho, Wille?"
"Půl hodiny, dvacet minut... Char, neublížila ti?"
"Pokoušela se mě zaškrtit." Když si všimla Willova zděšení, dodala: "Nic mi není."
"Zvládne to?"
"Musí." Zvedla se na nohy a kousek od nich rozložila kabáty. "Máš v autě nějakou deku?"
"Jo," hned odběhl pryč. Okna ze salónku praskla a sklo se vysypalo na sníh. Zevnitř se ozýval ženský křik. Charlotte se přikrčila a snažila se z hlavy vymanit jak ten zvířecí křik, tak ostrou bolest.
"Budeš v pořádku, bude dobře," šeptala Charlotte a pohledem neustále kontrolovala Thomasovy otevřené oči, jež upíral k nebi. Paradox života, té noci se roztrhaly všechny mraky a na jasné obloze svítily hvězdy. Bylo jasno, mrzlo.
"Charlotte," oslovil ji zesláble.
"Prosím," zašeptala a zakašlala. Will přiběhl s dekou. "Pomoz mi s ním." Will chytil Thomase pod pažemi, Charlotte jeho nohy a přehoupli ho na kabáty. Hned na to si klekla vedle něj, popadla nůžky a v místě, kde se Thomasovo světlé triko barvilo do ruda, ho rozstříhala. Když odkryla nevelkou ránu, z níž se řinula krev, uhnul Will pohledem. Sama měla problém, ale s postupujícím šokem a myšlenkou, že mu prostě pomůže, se překonávala.
"Když budeš chtít pomoct, řekni... Já... já budu vyhlížet pomoc," řekl Will a omluvně pohlédl do její tváře.
"Wille? Jsi v pořádku?" optala se a dlouze vydechla.
"Budu v pohodě." Odstoupil o pár metrů a rozsvítil světla auta.
Otočila se zpět k Thomasovi a přes nohy mu přehodila deku. Celá rozklepaná se snažila uklidnit své ruce.
"Ublížila ti?" zašeptal Thomas a přesměroval svůj pohled k pobledlé tváři vyděšené ženy vedle něj, jež očividně upadala do šoku. Očima mrskla k jeho obličeji a nechápavě svraštila obočí.
"Ptáš se mě?" zeptala se řečnicky a pomalými pohyby otírala okolí hluboké rány po noži. Thomas se unaveně usmál.
"Nechci své poslední chvilky trávit se slzami. Toho už jsem měl dost tehdy naposled."
"Žádné poslední chvilky! Přišla jsem o dost lidí, zbyli jste mi jen vy dva. Thomasi, odmítám se znovu potýkat s další ztrátou. Přišla jsem o dědečka... o rodinu, o rodinné sídlo... Naše sídlo, Thomasi. Nepřijdu o tebe, rozumíš!" mluvila, zatímco kusem obvazu stiskla ránu. Zasyčel bolestí. "Dokud to bolí, je to v pohodě," odfrkla s hořkým smíchem, smíchaným se slanými slzami.
"Charlotte, nemám sílu... Byl jsem už zde dost dlouho. Chci klid." Byla to pravda, ač bolestivá.
"Ne, Thomasi. Já tvůj život budu otravovat ještě nějakou dobu. Nenechávej mě tady, to nemůžeš." Trpce se uchechtl a zaklonil hlavu, aby se mohl podívat na hvězdy. Nemohl se koukat do jejích uslzených očí, vždyť už její pohled ho nutil nevzdávat se. Věděl, že kdyby tolik nenaléhala, klidně by se poddal osvobozujícímu spánku, jenž se po něm pomalu, ale jistě, sápal. Nakrátko zavřel oči, chtěl si odpočinout. "Thomasi! Podívej se na mě!" zakřičela po něm Charlotte. S obtížemi rozevřel víčka a pohlédl na ni. "Neumřeš mi, rozumíš?"
"Proč, Charlotte? Zasloužím si odejít. Proč bych tady měl zůstávat a čelit... všem těm překážkám, které se mi do cesty měly postavit před sto lety?" Tělo mu zaplavil chlad. V její tváři se uvolnil snad každý mimický sval, stisk na jeho břiše trochu povolil a asi se ani chvíli nenadechla.
"Protože tě miluju, Thomasi," šeptla. Nesnesla ten pohled, nemohla ho vidět vzdávat se, prohrávat svůj boj. "Miluju tě." Musela ho donutit zatnout zuby. "Thomasi, prosím, nemůžeš mě tady nechat. Zamiluju se strašlivě těžce, prosím, zůstaň." Nepřestávala ho oslovovat, jen na něj mluvila, tiskla ránu a hladila ho po tváři. Cítila, jak po té její tečou slzy, jak si probíjí chladnou cestičku až k bradě. A ačkoliv jí v hlavě dunělo jak ve zvonu a sama se vzpírala spánku, nemohla se dovolit ani zavřít oči. Věděla, že by hned usnula.
"Já tebe, Charlotte," odpověděl po chvíli a slabě se pousmál. Úsměv se mu pokusila oplatit. Podařilo-li se, tím už si nebyla tak jistá.
"Wille!" Přítel k ní trhl hlavou a rozběhl se jejich směrem. Ruku měl obvázanou, byl v pořádku.
"Žije?"
"Ano," přikývla a potáhla skrz ucpaný nos. Hlavu měla plnou jen naděje, lásky, ale i strachu. "Wille, poslouchej," začala, mezitím se ujistila, že Thomas neusíná, "Potřebuju, abys mě vystřídal. Stiskni tu ránu a tlač na ni." Will pobledl snad víc , než bylo možné.
"Char, víš, že mám problémy s krví."
"Potřebuju tě, Wille, prosím." Tušila, v hloubi svého vědomí, že hraje na city, ale za každou cenu chtěla udržet Thomase naživu. Will se několikrát zhluboka nadechl a klekl si vedle ní. Nejistě položil dlaň na Charlottinu, pod níž skrývala obvaz a tak i ránu. Pocítil nevolnost, ale když se na něj Charlotte vděčně usmála a děkovně kývla, potlačil veškerou chuť vyzvracet obsah žaludku. Charlotte se posunula k Thomasově hlavě, pohladila ho po tváři a špinavou ruku utřela do kabátů pod nimi.
"Mrzí mě to," špitla a pokoušela se ignorovat Willovu přítomnost. "Moc se omlouvám za to vše."
"Není za co se omlouvat. Měl... měl bych se omluvit já. Když tady Lucille přišla poprvé, měl jsem ti to říct... Ale... nechtěl jsem... tě rozrušovat." Jeho hlas slábl.
"To nic," vzlykla a do ramene si utřela nové slzy. "Dal jsi mi hodně, Thomasi, a já si toho, tebe vážím."
"A pořád ti tolik dlužím," zašeptal.
Následující chvíle se Charlotte vracela ke starým, šťastnějším událostem, jen aby odvedla Thomasovy myšlenky pro případ, že by byly jeho posledními. Tuto možnost však stavěla na konec pomyslného seznamu. Netrpělivě vyhlížela pomoc. Už měli načase. Začala být mnohem více nervózní, když na její otázky přestal Thomas odpovídat a častěji ztrácel vědomí. Will se koukal k příjezdové cestě, snažil se neposlouchat.
"Miluju tě," špitla s nadějí, že jí odpoví. Mlčel. "Thomasi!" zvýšila hlas. "Thomasi!" zakřičela. Srdce jí sevřela ledová pěst, naráz netušila, co dělat. Will se otočil čelem k nim, spatřil Charlottinu znavenou, zoufalou tvář ve strašidelném světle měsíce a za zády s hořícím domem. Už byl v plamenech celý. Pohledem sklouzl k Thomasově tváři. Oči měl zavřené, vypadal klidně, vyrovnaně. Kontrast mezi jejich výrazy byl až groteskně děsivý. Prsty volné ruky přiložil k jeho krku a kontroloval, hledal pulz, jelikož Charlotte toho nebyla schopná.
"Ještě žije, Char." Tvář se jí rozjasnila, když slyšela Willa a vzdálené sirény.