Utekly však sotva dva dny, když se její zásoby jídla ztenčily na pouhou nitku. O nepřítomnosti duchů už si byla úplně jistá, jelikož nenarazila na nic nenormálního, než na kvanta nočních motýlů, jež se objevila snad v každém pokoji. Přisuzovala to jako následek jejímu magickému pokusu. Můry navíc pomalu opouštěly dům.
Ale cesta dolů do městečka se jí také podstupovat nechtěla. Zvlášť v takovém počasí, když se opět rozsněžilo, snad nejvíc za celou dobu jejího pobytu.
Převlékla se do kalhot, černého svetru, oblékla si kabát, kozačky a vyšla ven. Pomyslela si, že v domě panoval ještě větší chlad než venku, přitáhla si šálu těsněji ke krku. Už na ni čekalo černé auto. S úsměvem zalezla do vyhřátého vozu a stáhla si kapuci z hlavy. Auto příjemně vonělo jeho kolínskou.
"Ahoj," zazubila se na Adama, jenž jí úsměv oplácel o to mileji.
"Zdravím," pozdravil a zasalutoval. Uvolněně se usmála a blaženě vydechla. Začala jí vadit samota, a tak uvítala společnost, navíc tak příjemnou. Adam nastartoval a vyjel po příjezdové cestě k městu.
"Díky, že jsi přijel. Nedovedu si představit, že bych se plahočila v tom sněhu na nákup. Ono... koupila bych si auto, ale nemám řidičák. V Londýně auta není tolik třeba, všude se dostaneš metrem, taxíkem. Každopádně: Děkuju," pousmála se. Adam bystře sledoval cestu před sebou, a přesto ji velmi dobře poslouchal. Koutkem oka zachytil její úsměv.
"To nestojí za řeč. Já jsem rád, že jsem z města mohl aspoň na chvíli vypadnout a odreagovat se projížďkou s tak okouzlující dámou," řekl a usmál se. Charlotte milovala, když jí muž složil kompliment s takovým hravým úsměv, jiskřičkami v očích a absolutně kouzelnými ďolíčky, jako ty Adamovy. Nezabránila krvi, jež se jí nahrnula do tváří a radostně se zahihňala. Po dlouhé době byla uvolněná.

Nákupy v městečku ji provedl Adam, sehnali vše potřebné, povídali si a bavili se. Měla vše. Od jídla, hygieny, až k roztomilému čajovému červenému hrníčku s puntíky.
"Nechceš zajít na kávu nebo tak, než vyjedeme?" navrhl Adam a tázavě povytáhl hustá obočí. Charlotte koukla na nebe, jež stále halily mraky, ale sníh ustával. Večer byl ještě daleko.
"Hm, tak dobře," přikývla a pokrčila rameny. Zahákla se do jeho nabízené paže a lehkým krokem se spolu vydali ke kavárně.

"Takže jsi Allerdale Hall navštěvovala od malička," shrnul Adam Charlottino vyprávění. Horlivě pokyvovala hlavou, zatímco žvýkala svůj čokoládový dortík.
"Vlastně..." Polkla. "Vždycky jsem je považovala jen za pohádky vymyšlené, nepravdivé..." Začala větu velmi špatně. Málem by si otevřela hubu na špacír. "Víš, ten dům je starý, dřevo pracuje, ten jíl a trámy hnijí plísní. Málokdo se sídlo pokoušel opravovat. My, McMichaelové, jsme nenároční. Stačí nám málo." Pravda byla taková, že platit vysoké náklady na opravu domu, ve kterém straší a původní obyvatelé postupně zabíjí nové majitele, by bylo přec jen trochu zbytečné.
"Špatné prostředky?" Napadlo Adama, který krájel svou palačinku. Chartlotte zamyšleně sledovala zeď před sebou a naprosto vážně přemýšlela.
"Možná," pokrčila rameny nakonec. Na tváři se jí rozlil klid, úsměv a pohoda. Křeslo, ve kterém seděla, bylo až neuvěřitelně pohodlné, vyhlížela do tváře atraktivnímu muži, cpala se čokoládou, lila do sebe kávu a užívala si tepla, které ji hřálo do boku z ohně plápolajícího v krbu a občas stočila pohled k velkému oknu. Skoro se jí nechtělo zpět. "Je to jedno, možná časem zkusím něco já. Zařídit si vlastní penzion, na to je tam pokojů dost. Nebylo by to fajn? Potkávala bych nové lidi, nebyla bych sama, bylo by tam veselo a všechna minulost by mi udělala skvělou reklamu, hm? Taky bych si mohla udělat řidičák..." zauvažovala a téměř se rozplývala svým nadšením. Adama bavilo sledovat její úsměv, zasněně se dívala ke stropu a při přemýšlení si okusovala rty. Naprosto mu vyhovoval "vztah" mezi nimi. "Jo, auto by bodlo..."
"To bych tě pak ale přestal vídat, hm?" pousmál se a věnoval jí dlouhý, smyslný pohled přímo do očí. Charlottiny rty se stočily do svůdného úsměvu a naklonila se nad malý stolek, jenž stál mezi nimi.
"Já bych si čas našla," řekla potichu.

"Tak v tom případě ti držím palce," usmál se. Její úsměvy hovořily za vše. Nemusela odpovídat, děkovat ani vůbec mluvit, aby mu ukázala, že je se vším naprosto spokojená. "Jsi asi ráda ponořená ve svých fantaziích, ne?" Překvapeně, ale potěšeně, vykulila oči.
"No popravdě ano. Na škole jsem byla víc rozjívená, ale se stresy ohledně práce jsem zvážněla. Taky po... smrti dědečka jsem měla chvíli problém, a ačkoliv jsem se snažila tvářit vyrovnaně před mým kamarádem, někde hluboko v sobě jsem měla zažranou tu bolest. Ale už to přešlo. Pak s příjezdem tady a vyrovnáním se s historií domu jsem klesla na náladě. Taková počáteční deprese, zvěme to. Ale už jsem v pořádku," osvětlila a napila se kávy. Chtěla všechny starosti strčit do krabičky, zamknout v šuplíku a ten pak hodit do moře.
"To je hlavní." Pousmála se a dala si další sousto dortu, byl tak dobrý, až přivřela oči. Skoro měla orgasmus z té vynikající chuti, vláčného těsta, jemného krému a čokoládového přelivu, jenž příjemně lahodně křupal s každým skousnutím, než se rozpustil. Vrátila se na zem ze svých čokoládových výšin a otevřela oči. Rozpustile si zastrčila vlasy za ucho a začervenala se nad pohledem na Adama, jenž dusil smích.
"No a ty? Co jsi studoval? Chci o tobě vědět aspoň něco málo," zamlouvala svůj menší úlet.
"Dělám architekta na volné noze, studoval jsem v Edinburgu a po škole jsem se vrátil sem. Víš, když se narodíš v městečku, jež většina zve vesnicí, ve velkoměstě se ti zasteskne po klidu domova. Teď vypomáhám svému kamarádovi v jeho malinké firmě. Divím se, že ji stále drží."
"Jsi architekt? Žádného neznám," prohodila nadšeně a zaujatě se naklonila blíž nad stůl. Nikdy se o takovou práci nezajímala a ani pořádně nevěděla, co obnáší... asi dost matiky, to jí bylo jasné. Adam jí popisoval všechny strasti spojené s jeho povinnostmi. S husí kůží vzpomínala na své matikáře. "O jak já nenávidím matiku," podotkla jen tak mimochodem.
"Potom se v historii zřejmě vyžíváš, hm?"
"Ani nevíš jak. Od malého skrčka jsem neuvěřitelné uchvácená dějinami, speciálně na ty krvavější. Války, inkvizice a jejich útrpná práva... Jo, v tom se vyžívám," zasmála se. Adam se skoro vyděšeně zarazil uprostřed pohybu, kdy se mu před ústy zasekla lžička s dezertem, kterou držel v ruce. "Děsím tě?"
"Ne to vůbec. Jen na to nevypadáš." A dál mluvila a mluvila. Byla ráda, že ji Adam poslouchá s nepředstíraným zájmem, přikyvuje a usmívá se. Celý večer se na sebe culili jako párek idiotů, ale byla šťastná. Za okny už se sbírala tma, sníh ustál úplně a z obzoru se vyšvihl měsíc. Panovala téměř hororová, pohádková atmosféra. Staré lampy, kterých si za denního světla ani nevšimla, se rozsvítily a ozářily jedna druhou. Jejich styl působil staře, téměř viktoriánsky. Nikdo na ulici nebyl, auta parkovala kdesi v tahu a Charlottin výhled tak nebyl ničím krytý. Koukala z okna a mluvila. Vtom jí zaujala postava ženy na druhé straně chodníku. V bílých dlouhých šatech a černém kabátě působila její naprosto bílá kůže jako papír. Černé vlasy, které se jí kroutily na zádech a dopadaly až k jejímu pasu, profukoval studený vítr. Její tvář byla překrásná, povědomá. Charlotte zmlkla a pečlivěji si prohlédla ženu, která po ulici mířila dál. Musela se pozorně zaměřit. Charlottina tvář naráz zbledla, dech se jí zadrhl v hrdle a Adam si všiml, jak zaryla prsty do područek křesla.
"Stalo se něco? Vypadáš, jako bys viděla ducha," řekl opatrně a odložil hrnek své kávy. Charlotte po něm vrhla vystrašený výraz a prudce se zvedla na nohy. Několikrát otevřela a znovu zavřela ústa, jakoby chtěla něco říct. Kolena se jí rozklepala a celá působila zmateně a vystrašeně. "Co se stalo, Char?" zeptal se znovu, tentokrát znepokojeněji a svraštil obočí. Opravdu nepůsobila přílišně v pořádku.
"Já... Ty... můžeš mě odvést domů?" vyloudila ze sebe a natáhla se k věšáku pro svůj kabát.

"Ovšem," přikývl. Zaplatil a odešli.

Celou cestu nepromluvila. Půl druhé hodiny mlčela jako hrob a odmítala Adamovi vysvětlit, co se jí událo.
"Děkuji za odvoz, někdy ti to vynahradím. A omluv mě, já... chovám se hloupě vím, ale..."
"Máš pro to jistě svůj důvod," přerušil ji a položil tašky s nákupem na zem. Vděčným pohledem mu poděkovala a vtiskla mu pusu na tvář zarostlou vousem.
"Díky," pousmála se naposledy a vstoupila do domu i s nákupem. Jakmile uslyšela zvuk vzdalujícího se motoru, shodila ze sebe kabát a proběhla celý dům. Nikde nic, žádná stopa po návštěvníkovi, nic... "Halo?!" Nic. "Halo! Je tady někdo?" Nic. Trochu se uklidnila a svlékla si kabát. V duchu nadávala jako dlaždič, ale zapřísahala se, že bude slušná žena s vybranou mluvou, i když je sama. Začala vybalovat tašky, když se domem rozlehlo bušení na dveře. Napjala každý sval v těle, vytřeštila oči a instinktivně sáhla po noži v odkapávači. S nádobím v ruce tiše našlapovala na rozvrzanou podlahu, až došla ke dveřím.
"Charlotte!" volal na druhé straně hlas, který poznávala velmi dobře. A nebyla vůbec ráda, že ho zná. Svěsila ruku s nožem podél těla a prudce otevřela dveře.
"Thomasi?!"