Charlotte pozorovala Lucille, jež kroužila okolo Thomase a jí si nevšímala. Stála schovaná za schodištěm a ve kvílení větru se ztrácelo Willovo zběsilé třískaní do dveří a volání. I tak si ale po chvíli uvědomila, že přestalo. Pravděpodobně šel hledat jinou cestu. Nemohla oči odtrhnout od toho šílence, jen instinktivně popadla úzkou vysokou křišťálovou vázu, jež stála na stolku vedle schodiště, a pomalým lehkým krokem se blížila k nim. Neočekávala, že by si jí Lucille nevšimla. Přesto sebou trhla, když k ní otočila svůj ledový pohled a povýšeně stočila ústa do křivého úšklebku. 
"Co s tou vázou máš v plánu, drahá?" optala se jí Lucille. Do očí se jí vytlačily slzy, které se objevily hlavně díky bezmoci. S knedlíkem v krku nemohla ani promluvit. Celá se rozklepala, nemluvě o prstech, které díky tomu upustily drahou vázu, která se roztříštila na desítky střepů. Lucille mlaskla. "O, jaká škoda." 
"Co-co chcete?" zeptala se slabým hlasem Charlotte.
"Stále ta samá otázka... Co chceš? Co máš v plánu? O co se pokoušíš...." Charlotte se otřepala, nechtěla vypadat tak zranitelně, ale kvůli všem vzpomínkám a vědomí, že právě ona může za smrt její rodiny, to ani nebylo možné. Aby zaměstnala své dlaně a vyčistila si tak mysl, popadla Thomasovu ruku a pevně ji stiskla. "Zkuste si vymyslet něco osobitějšího," navrhla Lucille. "Dokonce i ten rozkošný mladík měl ze všeho nejdřív plné ruce práce, než se dostal k oné zásadní otázce svého života a smrti." 
"Cos provedla?" vyhrkl Thomas a jedním varovným krokem se k ní přiblížil. Dál ho Charlotte nepouštěla. Lucille ledovýma očima sklouzla k ženě za zády jejího bratra a široce se vyculila, jako šelma vychutnávající si děs v očích své kořisti, se kterou si pohrává mezi svými spáry. 
"Ptá se ten nesprávný z vás," podotkla. "Ach, jak ten muž byl otevřený všem návrhům... až mi ho bylo skoro líto. Opravdu jsi ho ranila, drahá Charlotte. Sic tě nemiloval, jako můj bratr, něco k tobě cítil. Jinak by tak zoufale nehledal pomoc jinde... u jiné. Ještě bych ti měla děkovat." Polila ji další sprcha ledové vody. "V podstatě jsi jej poslala přímo do mé náruče." Byla by odpřísahala, že srdce zapomnělo na moment zapumpovat, že se její dech téměř vytratil a v hlavě jí nezůstalo nic víc než jen čirá hrůza. Charlotte byla na kraji hluboké propasti, neschopná couvnout. Dle všeho i Thomasovi došlo, co jeho sestra provedla, komu. Včas zachytil bezvládné tělo Charlotte, jíž se podlomily nohy. Ucítila těžkou bolest na hrudi, jakoby se jí na ni postavil slon a odmítal slézt. Pohádala se s Adamem, ale nikdy by si nepřála, aby mu kdokoliv jakkoliv ublížil. 
"Zabilas ho?" vydechla Charlotte a hledala oporu v Thomasově objetí. Slzy již stékaly v plném proudu. 
"Téměř jsem litovala těch jeho krásných očí." 
"Lucille, musíš s tím přestat." Obrátila pohled k bratrovi, odepřela si tak ten dokonalý pocit uspokojení, když McMichaelová sotva stála na nohou. "Nechápeš to? Je konec! Ten konec přišel již dávno! Chytil nás tady oba dva, svázané, prokleté, bezmocné! Proč to děláš? Dopadneme úplně stejně, ne-li hůř." 
"Mám zemřít, Thomasi? Mám odejít a zapomenout? Víš, že to neudělám. Nedám si pokoje, dokud tu malou couru neuvidím s životem, jenž jí bude prchat z těch jejích krásných kukadel. Budeš mě prosit, abych to skoncovala rychle!" V tom se rozezněly rány od hlavních dveřích. Charlotte se podařilo vzepřít se v kolenou. Vyslala zděšený pohled ke dveřím. 
"Thomasi, Will," špitla a prsty zaryla do jeho předloktí. Ačkoliv si přál, tak moc přál, pomoci Charlottinu příteli, nemohl se od ní vzdálit a zarazit to. Když Lucille spatřila bezmoc v modrých očích svého bratra, byla spokojenější snad ještě víc. Sáhla do hluboké kapsy svého kabátu a pomalu z něj vytáhla nůž. 
"Lucille, dost!" pokusil se ji zastavit Thomas. "Je to jen mezi námi, nepleť do toho je oba!" 
"Dávno mezi námi dvěma není nic," zasyčela rozzuřeně a pomalým krokem vyšla ke dveřím. 
"Stůj!" zakřičela na ni Charlotte a nebýt Thomasova sevření, už by se vydala pomoci svému příteli. Lucille však nereagovala. "Thomasi, pust," zavrčela zmučeně a znovu sebou škubla. Jeho paže omotané kolem jejího pasu však nepovolily.
"Ne, Charlotte. Nedovolím, aby ti ublížila." Pár sekund se pokoušela vzpírat, když prostě povolila.
"Pust!" zakřičela plačtivě a naposled sebou trhla. 
"Nemůžu," zašeptal Thomas, pohledem přitom propaloval  sestru.
"Ale já nemůžu dovolit, aby ublížila Willovi," šeptla. Než stihli oba cokoliv udělat, rozrazily se dveře. Na to Lucille čekala. Rozpřáhla se paží a nožem sekla Willovým směrem. Se Charlottiným výkřikem však její přítel zareagoval a stačil se včas vyhnout nejhoršímu. I tak ale vyvázl s ošklivě pořezaným předloktím. Lucille zavrčela a zmizela v domě. Charlotte se nečekaně rozběhla k Willovi, který si držel poraněné místo. Thomas váhal, jestli se má vydat za svou sestrou, nebo se postarat o Charlotte. Rychlým krokem došel k Charlotte a pomohl jí vytáhnout Willa na nohy. 
"Musíte zmizet," řekl nesmlouvavým tónem. "Měla jsi odejít, když už jsi byla venku." 
"Je to moje vina," špitla a dlaní přejela po Willově ruce, mezi jeho prsty protékala rudá krev. Zůstával při vědomí, ale ztrácel dost krve. "Je to moje vina," zopakovala.
"Ne, to ne. Nevyčítej si to, nemůžeš za to," vyvracel její domněnku Thomas. Možná jeho slova vyzněla až příliš vyčítavě, to nechtěl, ale potřeboval je dostat do bezpečí, mimo dům. Charlotte potlačila veškeré vzlyky.
"Charlotte, měli bychom..." promluvil s obtížemi Will. Ona ho však přerušila. Poodešel stranou a mlčel, zatímco si Charlotte a Thomas vyměňovali emocí plné láskyplné pohledy. Dle všeho jeho domněnky byly správné. Opravdu mezi nimi něco bylo. Byl až příliš citlivý, než aby jim skákal do rozhovoru a nutil ji odejít. Mlčel a čekal, držel si předloktí.
"Pojď, prosím, Thomasi. Odjedeme všichni, prosím." Nějak tušila, že ho nepřemluví. Ale potřebovala to alespoň zkusit. Ztrápeně zavrtěl hlavou a položil jí dlaň na tvář. Přestože tušila, uhašení té malé jiskérky uvnitř její hrudi bylo jako bodnutí do zad. Chytila ho za tváře a krátce, přesto vášnivě a něžně, políbila jeho rty. 
"Jdi už," zašeptal jí do tváře. Se zármutkem v očích zmučeně kývla a pomalu vyšla s Willem směrem ke dveřím. Thomas sledoval její záda a doufal, že ji ještě uvidí.  Ve dveřích k němu naposled stočila svou tvář a neverbálně vyslala požadavek, aby přeci jen šel s nimi. Thomas svraštil obočí. Zamiloval se, miloval ji, ale nestihl nic říct. Litoval, že neměli více času a prostoru. Nenáviděl za to svou sestru, sebe. Otočil se, že půjde hledat Lucille do útrob domu, ale naráz zaslechl jen křik kdesi za ním. Hleděl do zuřivě zmučených očí své sestry. Ve spodní části břicha cítil bolest. Beze slov s očima zabodnutýma v těch jejích, si instinktivně nahmatal bolestivé místo a tak i rukojeť nože. Stihl si ještě povšimnout odlesků slz v očích své sestry. 
"Chtěla jsem to jinak, vždy to mělo být jinak, Thomasi," zašeptala a rázným krokem se vydala ke dveřím, zanechávajíc zraněného bratra na kolenou. Charlotte stála ve dveřích, vystrčila Willa ven a popadla staré koště. Pokoušela se odtrhnout zrak od běsnící ženy, která jí šla vstříc, a zkontrolovat, jak moc vážné je Thomasovo zranění. Nemohla se však odtrhnout od očí plných vzteku, zvráceného smutku a žízně po pomstě...