Krátký úvod, prosím :D 
Dva měsíce jsem nepřidávala kapitolu ... Z hloubi svého ledového srdce se Vám omlouvám. Nebyl čas a když se nějaký našel, věnovala jsem ho hlavně měsíční výzvě, někteří z Vás vědí, a ačkoliv jsem se snažila psát i jinam, nenasbíral se dostatek k vydání... Pardoooon :) Přesto ale doufám, že jste trpěli a čekali. Prosinec skončil a dny, kdy jsem urputně psala kapitoly k výzvě jsou ty tam... Díkybohům :) Každopádně se už vracím sem. 
Děkuji za trpělivost a ještě jednou, moc se omlouvám :) 
Užijte si čtení 

Probouzet se toho rána bylo téměř požehnáním. Charlotte se nejdříve spokojeně zavrtěla, načež pomalu a požitkářsky otevřela oči. Ve svých vlasech cítila Thomasův dech. Cítila se odpočatá, šťastná a po Thomasově boku věděla, že je v bezpečí. Toužila ho probudit, pořádně objat a hlavně políbit... co si probůh měla namlouvat, ale nechtěla ho budit. Vždyť tak spokojeně spal, jeho řasy se zlehka chvěly, pootevřenými rty se pravidelně nadechoval a tvář měl tak nevinnou. Měla ho ráda a dala by cokoliv, aby měli klid oba dva, zasloužili by si to. Z přemítání nad klidem a tím dokonalým pohodlím ji opět krutě vytrhla jen krátká myšlenka na Lucille. Posmutněle vydechla a aby se ubránila dalším nervům, opatrně vstala z postele a vydala se nachystat snídani. Ještě s malým úsměvem zadoufala, že Will spal dost tvrdě.

Probudil ho chlad, který ho vytrhl z příjemného spánku jako plevel z černé zeminy, náhle a nečekaně. Ku svému neštěstí chlad přicházel z prázdného kousku postele, jenž ještě zavoněl její vůní, která pohladila jeho tvář, až se mu na rtech usadil blažený úsměv. Kdy naposledy se takto probouzel? S pocitem klidu, lásky, dokonalého ticha, odpočinku? Je to velmi dlouhá doba.
Když se převlékl a následně došel do kuchyně, spatřil její pohupující se postavu zády k němu. Nechtěl ji polekat, jen tiše stál, opřel se o rám vstupu do kuchyně a sledoval ji. Charlotte si tiše pobrukovala, sem tam zaslechl její zívnutí. Koutky úst se mu roztáhly do širokého úsměvu, když zaklela nad připalujícími se lívanci. Zbrkle popadala vařečku a začala těsto z pánve podbírat tak nesmlouvavě, že Thomas skoro zalitoval jakékoliv věci, která se jí postavila kdy do cesty. Samozřejmě z lívance nezůstala příkladná placička ani zdaleka. Odrazil se od zdi a pomalu vkročil do kuchyně. Zápach spáleniny ho sice praštil do nosu, přesto se k Charlotte blížil v tichosti jako duch...
"Dobré ráno," usmál se a posečkal, až se Charlotte se studem otočí. Trochu sebou cukla leknutím, ale když spatřila jej, byla znovu naprosto klidná.
"Jéé, dobré. Tys... Tys to viděl?" usmála se rozpustile a mávla rukou k pánvi ve dřezu. Myslela si, že lívance by zvládnout mohla. Asi ne.
"Myslíš tvůj zběsilý útok na snídani?" řekl a přistoupil k ní. Charlotte kývla a stáhla rty do rovné linky. Byla z něj u vytržení, z jeho pronikavého pohledu. Byl tak perfektní, až nechápala, jak jen to může být možné. "Předpokládám, že ti říkali, aby sis s jídlem nehrála," podotkl a hrdinně odolával smíchu. Charlotte si zastrčila rozcuchané vlasy za ucho. Neurčitě pokrčila rameny a kousla se do rtu. Z toho, jak nemohla poskládat dohromady větu, byla vyloženě nadšená. Tak moc čelila nutkání popadnout ho za ramena a přitisknout se k jeho rtům. Než však stačili cokoliv udělat, donesly se k nim z chodby svižné kroky. Zlehka od sebe kousek odstoupili a otočili se za tím zvukem. Pár vteřin na to do kuchyně vtrhl Will s vlasy do každého směru a tmavýma očima podlitýma únavou. I tak byl ale dost vzhůru na to, aby si domyslel, co se dělo. Thomase propálil varovným pohledem.
"Předpokládám, že ses vyspal do růžova," pousmála se Chartlotte a založila si ruce v bok. William vydatně zívl.
"Ty máš co říkat," odvětil rozmrzele a odmítavě se usadil u stolu. Neměl náladu ani chuť štěkat na sebe se Charlotte od brzkého rána. Venku ještě panovala tma, ale ta proklatá zima mu nedala spát. I přes dvě hrubé peřiny se prodral chlad, jenž ho tak nevybíravě tahal z náručí spánku. 
"Dáš si kafe?" optala se, když ke stolu zasedl i Thomas. S čímsi jako Willův souhlas se dala do dalšího boje s lívanci. 

***

"Další promarněný den," šeptla si Charlotte u okna a rukama pevněji sevřela horký šálek čaje. Slunce odráželo paprsky v napadaném sněhu a ona zamyšleně sledovala jeho třpytící se povrch. Bylo to poprvé v životě, co jí ten sníh přišel depresivní. Zřejmě v kombinaci s těmi všemi událostmi. 
"Nesmíš to tak brát, Char," ozval se za jejími zády Will, který posedával v křesle a četl si. 
Aspoň někdo je v klidu, pomyslela si, avšak nahlas raději nic neříkala. Rozpoutala by jistě jen další nepříjemné řeči, kterých již začínala mít po krk. 
"Já se budu snažit, Wille," pousmála se a lehce se pootočila tváří k němu. Do salónku vešel Thomas s mokrými vlasy. "Sprcha bodla, hádám," usmála se jeho směrem a opřela se o rám okna. Thomas jí úsměv oplatil. A jeho přítomnost upoutala Willovu pozornost. Odložil knihu a zkoumavě si prohlédl Charlotte, jejíž rty se stočily do úsměvu. Povytáhl jedno obočí. 
"Uznávám, tvé doporučení bylo opravdu skvělé," řekl Thomas a trochu nejistě pohled obrátil k jejímu kamarádovi. Charlotte s opatrností slona v porcelánu přihlížela dlouhé výměně pohledů. Z Thomasovy strany pevné, přesto váhavé, zatímco Willovy oči neskrývaly jedinou kapičku nedůvěry. Na Thomase nežárlil, Charlotte bral jen jako blízkou kamarádku, ale pořád se mu nechtělo líbit, že si cokoliv začala zrovna s ním.
"No já mám jen skvělá doporučení." Nakonec nevydržela jen přihlížet a vstoupila mezi ně s nevinným úsměvem. Nepotřebovala poslouchat další testosteronovou válku. 
"Potřebuju si odskočit," prohlásil Will a s krátkým úsměvem věnovaným Charlotte odešel. Viděl na ní, jak moc se je snaží oba sblížit, udobřit. Chtěl se aspoň snažit. 
Jakmile Willova záda zmizela za rohem, vydechla a s výrazem, v němž Thomas zahlédl i špetku mateřské starosti, se přiblížila k němu a položila mu ruku na hruď. Sledovala své prsty, jimiž pomalu sklouzla po vlnu jeho odepnutého svetru. Mračila se. Už dokázal jednoduše poznat, že ji zase něco trápí. 
"Řekneš mu to?" optal se tiše Thomas a prsty něžně zaklonil její tvář k sobě. Vynutila si a rtech úsměv a pokrčila rameny. 
"Chtěla bych, ale... asi potřebuje čas," řekla potichu. "Proč nehledáme Lucille?" 
Najde nás sama, chtěl nejdříve odpovědět. "Nemá smysl ji hledat. Třeba si vše rozmyslela a odešla." Ani sám tomu nevěřil. "Navíc já a jsem si jist, že ani William, nechceme, aby ses dostala do nebezpečí." 
"Toho mě nemůže uchránit." Když očima opět sjela ke své ruce a otočila ji dlaní k sobě, měla na dlani dvě narůžovělé ranky. Jednu od Thomasova, a Lucillina, probuzení a druhou od příhody s Adamovým hrníčkem. Adam... "Měla bych mu zavolat," řekla po chvíli. Thomas zmateně nakrčil obočí. 
"Komu?" 
"Adamovi. S tím vším, co se děje, bych se měla aspoň ujistit, že je v pořádku." Říct, že by měla starost, by bylo přehnané. Jen se chtěla ujistit, že Lucille s ním nic neprovedla. 
"Myslíš, že s tebou bude chtít mluvit?" optal se. 
"Je mi jedno, jestli se mnou bude chtít mluvit," odpověděla poněkud ostře. Hned na to si však svůj tón uvědomila a zoufale přilepila čelo k Thomasově hrudi. "Promiň." Konejšivě jí paže omotal kolem zad a něžně Charlotte objal. 
"Bude to v pořádku," šeptl jí do vlasů a upřel pohled do krbu. V jeho plamenech viděl dávno zašlou historii domu, jejich činů a všeho, co se pod tou střechou stalo. Často si říkával, že by bylo mnohem snazší, kdyby s Lucille jen zemřeli a McMichaely by již nepotkával tolik složitý osud, od něhož se snažil Charlotte pomoci. Ona chtěla věřit jeho slovům, doufala v ně. 
"Charlotte," ozvalo se tázavě z chodby. Odtáhla se od Thomase s klidem, Willův hlas přicházel ještě ze schodiště. "Ty někam jdeš?" pokračoval. S Thomasem si vyměnila znepokojené pohledy, načež rychlým krokem vyrazili ze salónku.