"Nestíháš!" smál se Will, když se Charlotte obouvala do svých kozaček a vybíhala z bytu, jelikož měla být za deset minut na druhé straně centra.
"Nepomáháš mi!" zavrčela ještě na chodbě na Willa, jenž se zrovna cpal toustem, který mu smíchem několikrát zaskočil. Bylo neskutečně vtipné pozorovat ji, jak se ještě za běhu upravuje. Charlotte vyběhla ven a rovnou zamířila na stanici metra.
Když už konečně stála v metru a zmoženě oddechovala, rozhlédla se po tlupě lidí kolem. Vcelku ji bavilo pozorovat, jak se všichni unaveně zahryzávají pohledem do podlahy, okna či ostatních. Každý měl ve tváři svůj příběh. Zatímco s úsměvem pozorovala jednu ženu, která se narychlo líčila a zrovna ve chvíli, kdy si malovala rty rudou rtěnkou, do ní strčil nechtěně jeden muž. Žena po něm vrhla rozzuřený pohled, ale když se muž, a to dost pohledný, pousmál, ženština jen zamrkala dlouhými řasami. Téměř viděla tu jiskru, která mezi nimi přeskočila.
Jo, ti jednou budou svým vnoučatům vyprávět, jak se potkali v metru jednoho prosincového dopoledne...
Stejně jako jí již zesnulá babička s dědečkem vyprávěli, jak se potkali, když nastoupila do jeho firmy jako účetní a jedné bouřlivé noci se neměla jak dostat domů, a tak přespala spolu s dědečkem, který byl v té době velmi atraktivní muž, ve vestibulu na sedačkách a až pozdě do noci si povídali. Teď už z jeho firmy zůstala jen jedna sekretářka, která mu ráno nosívala snídani, jelikož bydlela hned ve vedlejším vchodě. Z kapsy se ozvalo zvonění mobilu, když viděla cizí číslo, raději hovor položila. S domněnkou, že pokud je to něco důležitého, ozve se dotyčný později, se jen zadívala na další osobu a tiše přihlížela.
Vystoupila z metra a dala se spěšným krokem po eskalátoru ven na ulici. Pozdě ne, pozdě ne! Proplétala se okolo lidí, kteří mířili do práce, škol a kdoví kam ještě. Mířila k muzeu a už nebyla tak daleko, když se její mobil ozval znovu. Charlotte vytáhla mobil z kapsy a hovor přijala se slovy: "Charlotte McMichael. Co si přejete?"
"Slečno McMichael, u telefonu Henry Issac. Vyřizuji pozůstalost vašeho dědečka." Charlotte se prudce zastavila stejně jako její srdce. Trhaně se nadechla a pusu si přikryla volnou rukou.
"Prosím?" šeptla a držela příval slz. Rty se jí klepaly, stejně tak ruce a celé tělo. Muž na druhé straně se nahlas nadechl. Nepočítal s tím, že to nebude vědět.
"Váš dědeček včera v noci zemřel, je mi to líto." Charlotte se zatočila hlava a málem se jí podlomily nohy. Nemohla uvěřit, že je její dědeček po smrti. Tušil něco, když s ní mluvil naposledy?
"Jak zemřel?" zechraptěla.
"Měli bychom si promluvit osobně. Můžeme se někde setkat?" navrhl muž a Charlotte chvíli přemýšlela a snažila se uvažovat aspoň trochu racionálně. Zavřela oči a několikrát se zhluboka nadechla. "Slečno McMichael?"
"Ano." Nadiktovala muži adresu Willovy kavárny, jelikož věděla, že ho bude potřebovat jako oporu. Narychlo zavolala do muzea, kde měla smluvenou schůzku a omluvila se, že to ruší. Naštěstí ji chápali, ale bohužel mělo o její místo zájem více lidí, tudíž nezaručují, že bude ještě volné. Pracovní místo jí bylo momentálně ukradené...
Dorazila do kavárny a shodila ze sebe kabát. Willovi psala, a tak už na ni čekal s šálkem meduňkového čaje a náručí otevřenou. Padla mu na hruď a obličej schovala v jeho černém svetru naprosto beze slov. Z hodiny na hodinu přišla o jediného člena rodiny, kterého si vážila a milovala ho.
"Měla jsem s ním být víc," zavzlykala. Will ji hladil po zádech a letmo se rozhlédl po zákaznících, kteří poposedávali v kavárně a se soucitnými pohledy si prohlíželi Charlotte.
"Dělala jsi všechno, co jsi mohla dělat. Není co si vyčítat," zašeptal jí.
"Vždycky je cosi vyčítat," špitla. Když se uklidnila a vypila svůj čaj, došel do kavárny muž v padnoucím obleku s šedým kabátem. Rozhlédl se po podniku, až pohledem narazil na plavovlasou dívku u stolu v rohu. Bezmyšlenkovitě hleděla do šálku před sebou. Muž odložil svůj kabát a pomalým ladným krokem se vydal k ní. Ani si nevšimla jeho příchodu.
"Dobré poledne, slečno McMichael," pozdravil, načež schytal polekaný pohled slečny před ním. Zbrkle vyskočila na nohy a omluvně se mu podívala do očí. Pod těmi jejími se táhly černé cestičky od řasenky rozteklé pláčem.
"Dobré poledne, pane Issacu. Omlouvám se za toto zapadlé místo, ale vlastní to tady můj dobrý přítel, a tak jsem ho chtěla mít u sebe." Podali si ruce.
"To nic. Hlavně že se tady cítíte dobře," pousmál se, načež se usadili u stolu. Charlotte sledovala klidnou tvář muže před sebou. Nemohl být o hodně starší než ona, a přesto se mu ve výrazu zračil rutinní klid a jeho modré oči prokluzovaly po složkách listin a dokumentů v pravidelném rytmu pročítání. Zatímco zkoumala jeho tvář, dál přemýšlela.
Jakto? Tak vitální chlapík jako děda? Nešlo na něm nic poznat, jediný náznak nemoci nebo čehokoliv... "Jak zemřel?" zeptala se potichu, při poslední hlásce se jí zlomil hlas. Jen vyslovit to neskutečně bolelo.
"Pan McMichael zemřel na zástavu srdce u něj doma v obýváku." Charlotte stáhla rty do úzké rozechvělé linky a bojovala s dalším přívalem pláče.
"Proč to trvalo tak dlouho?" zachraptěla. Právník na ni zvedl svůj pohled, a přestože se vídal s desítkami pozůstalých každý týden, Charlotte McMichael byla jiná. Nepředváděla hysterické scény a ani se neklepala na dědictví a nabyté peníze a jiný majetek. Jen se jí v očích leskly slzy kvůli člověku, kterého milovala. Henry Issac se zhluboka nadechl.
"Našla ho ráno jeho sekretářka," řekl opatrně. Charlotte přikývla a objala šálek horkého čaje svými prsty. Celá se krčila, hrbila, a když nedržela čaj, omotala své paže kolem sebe. "Můžeme začít s papírováním?" Znovu přikývla. Ze všeho nejdřív museli vyřídit záležitosti ohledně jeho pohřbu a dalších věcí okolo.
"Váš dědeček si přál svůj dům prodat jeho blízkému známému, prý ho velmi potřebuje a sám dokonce věděl, že vy jste o dům neměla zájem." Ano, když na pana McMichaela přišly starosti na stáří, bavil se se Charlotte o pozůstalosti a na rovinu mu řekla, že jeho dům nechce. "Dál vám přenechává své celoživotní úspory a vilu Allerdale Hall. Tu opravoval..."
"Já vím," přerušila ho, neměla sílu poslouchat to. "Ještě něco?" zeptala se.
"A tento dopis," zakončil Henry a podal jí zažloutlou obálku. Charlotte ji opatrně převzala a otevřela ji.

Drahá Charlotte, princezno moje,

Až toto budeš číst, už tady nebudu. Neplač, víš, že nerad vídávám tvé slzy. Dostaneš se z toho velmi brzy, jsi velmi silná dívka. Jsem na místě, kde mi je lépe, ačkoliv nemám tebe. Do života ti přeji mnoho zdaru, štěstí, hlavně pevné zdraví a nervy, které tě opouští velmi často, a ačkoliv se mi to píše špatně, také si najdi skvělého, milého, milujícího muže. To ale určitě nebude velký problém, neboť dívka jako ty nebude mít jistě žádný problém. I tak ale vol podle svého srdce. I když bych ti velmi rád psal to, jak mi budeš chybět a jak moc rád bych tě objal, tento dopis píšu hlavně kvůli pozůstalosti. Bohužel...
Jak jsem tě od malička připravoval, přišel čas, kdy dostaneš Allerdale Hall pod svá ochranná křídla. Znáš dům, pozemek i to staré haraburdí, ke kterému si každý majitel přivodil jakési pouto a ty staré stroje prvních vlastníků jsme nedokázali vyhodit. Jen zázrakem tam stojí pohromadě dodnes. Ačkoliv je sžírá rez, stojí. Kouzlo, zázrak, prokletí... To nikdo neví. Starej se o dům dobře. I on má však nějaký příběh, který zatím neznáš, ale vím určitě, že na něj přijdeš.
Jsi přece McMichael, že?
Se vším majetkem nakládej dle své úvahy, já vím, že s ním naložíš dobře. Ale slib mi jedno, Allerdale Hall nikdy neprodáš a zůstaneš tam. Nic víc nechci.
Tvému příteli Willovi odkazuji svou knihovnu, snad si jí jako začínající spisovatel bude vážit. A pozdrav ho.
Charlotte, loučím se s tebou s těmito slovy: Jsi hodné, milé, chytré, citlivé a krásné děvče s velkým srdcem. Mám tě neskutečně rád, dítě, a nikdy nezapomeň, vždy budu stát po tvém boku a hlídat tě i zeshora. Možná zespoda, tam je větší teplo...
Sbohem, Charlotte

Když své oči zvedla z papíru k právníkovi a odložila dopis, opřela si lokty o desku stolu a tvář schovala do dlaní.
"Promiňte, jen jsem ještě... rozhozená," omluvila se a protřela si koutky očí.
"V pořádku," pousmál se vřele.
"Ehm, pane Issacu..."
"Henry, říkejte mi Henry," pousmál se a potěšilo ho, když mu Charlotte úsměv, alespoň kapičku, oplatila.
"Dobře, já jsem Charlotte... Chtěla jsem se zeptat, Henry, zdali je tenhle dopis a hromada dalších dokumentů to jediné, co po sobě zanechal?"
"Krom několika maličkostí, moment, hned se podívám," začal ze složky vytahovat jeden list se seznamem věcí, "Snad už nic." Podal Charlotte seznam a ta se ihned dala do pročítání. S malým úsměvem se pozastavila nad malířskou sadou, barvami, několika knihami a čajovým servisem. "Všechny ty věci si můžete vyzvednout ještě dneska. Váš dědeček mi také zdůraznil, abych na vás tlačil s návštěvou Allerdale Hall. Pro vás tam nechal zařídit jeden pokoj, koupelnu, kuchyň a také ten krásný salónek. Další pokoje jsou zatím jen provizorní, ale žít by se tam dalo."
"Chtěl, abych tam bydlela?" optala se, přičemž mírně svraštila obočí. Neměla nic proti tomu, vlastně by to vyřešilo spoustu věcí, hlavně co se bytu s Willem týče, ale větším problémem by bylo dojíždění do práce. To se ale vyřešilo o malou chvíli později, když se dozvěděla o stavu svého konta. Takové číslice neměla na svém kontu ani jako číslo účtu. S prací bude mít času dost, mohla by koneckonců najít místo u firmy v Cumberlandu, tam jistě také budou mít turisty a cestovatele, kteří budou mít zájem o trochu historie toho kousku země a oblasti jezer.
"Ehm, můžu?" optal se Will, zamrkala a otočila se na něj, načež přikývla. "Dáte si kávu, nebo čaj? Zákusek?"
"Dal bych si mátový čaj, děkuji," usmál se na něj Henry. Will přikývl a podíval se na svou kamarádku.
"Nic, děkuju ti," pousmála se na něj. Will ji povzbudivě stiskl rameno a odešel.
"Neřekl mi přímo, že by si přál, abyste se zabydlela v Cumberlandu, ale jelikož vám ty pokoje zařídil, předpokládám, že tímto směrem jeho myšlenky nejspíše směřovaly." Henry opět schoval nadbytečné dokumenty a tázavě se na ni podíval. Viděl, jak těká očima po desce stolu a při tom se jí chvějí řasy. Nakonec zvedla svou tvář a těžce vydechla.
"Měla bych být ráda, že tam budu." Henry zapletl prsty svých rukou na stole a s vážnou tváří hleděl do té její. I Charlotte ho sledovala, jelikož nechtěla uhýbat pohledem, a tak zatvrzele oplácela jeho upřený pohled. Henry zase naopak tvář lidí zkoumal rád, a i když to bylo neslušné, nemohl se odtrhnout, dokud nenašel aspoň pár společných rysů rodiny McMichaelů. Charlottina tvář byla jemná, přestože měla vysoké lícní kosti, velké zelené oči, plné vykrojené rty a nos, připomínající dětskou bambulku. Její tvář považoval ze neomylnou, jedinečnou a pěknou. Ona celá působila i na něj velmi atraktivně, elegantně a inteligentně. Kdyby nepřišel Will s čajem, nespustili by ze sebe zrak.
"Děkuji," pousmál se Henry na Willa, který se posadil vedle Charlotte a objal ji kolem ramen. Ona k němu vyslala vděčný úsměv a opřela si hlavu o jeho rameno. Když vyřešili ostatní záležitosti, podepsali zbylé dokumenty a Henry vypil svůj čaj, rozloučili se a právník odešel.
"Tak co?" zeptal se William. Položila své dlaně na stůl a poklepala prsty o jeho dřevěnou desku.
"Budu se stěhovat." 

Omlouvám se za tu neskutečně sentimentální písničku, ale v tomhle počasí ani nejde netrpět na bolavou dušičku :D Navíc mi ke kapitole celkem sedí a Christina je prostě dobrá :D Co si mám nalhávat... :D Už se pomalu a konečně dostáváme k hlavnímu ději :D Neskutečně se těším na všechny ty příhody, které mám na Charlotte připravené 3:) *zlomyslný smích* :D Ale budu se snažit být na ni hodná :D :D 
Samozřejmě nezapomínám vám poděkovat za čtení a hvězdičky :) Jste boží, lidičky :)