Tu noc nemohl usnout. Stále se mu hlavou proháněly myšlenky, starosti a výjevy ze scény s Adamem. Čekal, že mu Charlotte vrazí pěstí nebo po něm hrneček hodí, ale kupodivu se ovládla, i když si své emoce ventilovala skrz hrnek. Hodinu po tom, co šla spát, pocítil jakousi potřebu zkontrolovat, zda je v pořádku a spí. Možná si jen hledal záminku ji vidět... Ne, chtěl se ujistit, že je Charlotte v pořádku. Pomalými, tichými kroky vešel do její ložnice. Ležela klidně na boku otočená čelem ke dveřím s obvázanou rukou položenou vedle obličeje. Spala klidně. Lehce se pousmál s myšlenkou, jak krásná je. Zdržel se delších pohledů jejím směrem a zamířil do salónku. Když však scházel schodiště do haly, něco mu přišlo jiné. Něco ho vracelo do doby před sto lety. Něco bylo špatně, cítil to až v morku kostí. Divný sžíravý pocit u srdce a žaludku jen přiživoval tu nejistotu uvnitř něj. Tušil, co mohlo to vše způsobovat, ale odmítal si to přiznat. Zpomalil a více ujistil svůj krok, když stanul na dřevěné podlaze. S neblahým a bolestivým tušením vkročil do salónku. A pak ji spatřil. Seděla u svého piana a hleděla na klávesy se zasněným pohledem, kdesi hluboko v myšlenkách.
"Co tady chceš?" zavrčel skoro jako zvíře varovným tónem a nevědomky sevřel pěsti. Ladným plynulým pohybem se otočila na něj a vykouzlila na tváři úsměv, který ukazovala tak málo.
"Musela jsem tě vidět," řekla potichu Lucille a stáhla si z rukou černé kožené rukavice. Bylo zvláštní, nepříjemné vidět ji opět naživu.
"Jak ses sem dostala?" zeptal se tvrdě a zastavil se pár metrů před piánem. Lucille se k němu natočila celým tělem a pohladila plsť svého černého kabátu a následně své uhlově černé vlasy zapletené v dlouhém copu. Očividně si i ona začala zvykat na 21. století.
"Thomasi," oslovila ho, jako když býval malý a on se vyptával jí i své matky. "Znám tenhle dům velmi dobře, stejně jako ty. Býval to náš dům, Thomasi, a býval naším domovem."
"Lucille, zmiz odsud... rychle a daleko. Zapomeň na celý Cumberland a ještě lépe na celou Anglii," řekl varovně skrz zuby a našlápl směrem k ní, jen aby svým slovům dal ještě více důrazu. Lucille lehce pozvedla jeden koutek úst a zvedla se na nohy.
"Thomasi, vždy jsi byl tak vznětlivý, a přesto sis nechal vzít náš domov. Mohli jsme žít spolu, Thomasi, klidně zemřít."
"Dávno to nešlo, Lucille. Zešílela jsi a hnala ses jen za vidinou ideálního života, kterého jsme však dosáhnout nemohli." Tváří ji prosvištěl znepokojující úsměv.
"Ale můžeme ho dosáhnout teď. Kdo nám stojí v cestě? Jedna malá..."
"Chceš znovu zabíjet, ubližovat? Nedovolím ti to. Nemůžeš jí ublížit."
"Vzali nám vše," zašeptala a smutně svraštila obočí. Nevěděl, zda jen jeho sestra hraje své hry, či je její lítost opravdová, ale cítil z ní její krutost. Nejvíce skrze její oči, které nenávist přímo vyzařovaly. Chtěla se pomstít hlavně Charlotte. Thomas se snažil udržet před sebou barikádu, obranný val.
"Mohli jsme odejít už tehdy, Lucille. Je pozdě něco napravovat. Poslechni mě a odejdi odsud, zapomeň na Allerdale Hall a zmiz... už jen pro své dobro," doporučil Thomas a vyrovnal se v zádech. Byla jeho sestrou, úmorně chtěl zastavit pocity, které v něm vyvolávala, které mu připomínaly jeho dětství, domov.
"Bývali jsme na jedné lodi. Spolu jsme stáli proti všem těm nástrahám. Thomasi, nepamatuješ si nic z toho?" Znova se mu dostávala pod kůži, znovu nad ním přebírala kontrolu, aniž by chtěl.
"Lucille, odejdi." Věděla, že se Thomas velmi přemáhá. Vždy měl pro ni slabost. Byl její. Až když přišla Edith. Chtěla ho zpět, toužila jejich život vrátit do starých kolejí.
"Thomasi, pojď se mnou. Můžeme náš domov získat zpět. V cestě nám stojí jen ta malá ubožačka. Je slabá, dlouho nevydrží. Můžeme se jí lehce zbavit," našepátavala Thomasovi pár centimetrů od jeho tváře. Hleděl do jejích očí, z nichž znal každičký detail. Byla jako had svádějící k utržení jablka, svádějící k hříchu. Věděl, že Lucille nepřemluví, nezastaví ji. Sváděl boj s morálkou, spravedlností a výčitkami. Znovu po těch letech se všechny ty pocity vrátily. Myslel si, že je dokáže ovládnout a postavit se své sestře, ale byly silnější, než si myslel. Lákala ho myšlenka normálního zaběhlého života... ale za jakou cenu?
"Lucille, té dívce neublížíš," zašeptal syčivě a upřel svůj pohled o něco víc. Jeho sestra naklonila hlavou na stranu a přivřela oči.
"Před časem ses zamiloval do Edith..." Chtěla mluvit dál, ale Thomas zkřivil tvář.
"Zabilas mě!" štěkl jí do tváře. Byl vcelku rád, že si uvědomil tento fakt. Netušil, zda by dokázal odolávat ještě déle.
"A tys mě zradil," konstatovala jednoduše.
"Zradil?" zopakoval po ní nevěřícně. "Už jsme byli dávno mrtví oba dva, již s první mrtvou ženou jsme oba umřeli. Dostala jsi druhou šanci, tak se k sakru seber, odjeď a zapomeň na vše. Nechci tě vidět, Lucille!"
"Já Allerdale Hall dostanu zpět, Thomasi, a je mi jedno, jestli mi pomůžeš, nebo se postavíš proti mně," zavrčela a její falešně milá tvář byla ta tam. "Tohle místo bude znovu mé a udělám pro to cokoliv, Thomasi... Cokoliv." Svůj stisk pěstí zesílil tak, až mu zapraskaly klouby, pevně semkl čelisti a zadusil v sobě tak veškerý vztek.
"Už tě nechci vidět. Jdi a nevracej se," řekl s tím největším odporem, který do svého hlasu dokázal dostat. Natáhla ruku k jeho tváři, ale než se ho stihla dotknout, zachytil ji za zápěstí a ruku jí stáhl k tělu. "Zmiz," sykl jí naposledy do obličeje. Poznal, že zuří, zkřivila tvář a nenávistně se mu na pár vteřin zahleděla do očí, načež škubla rukou a opravdu odešla z domu. Počkal si, až bouchnou dveře. Pak uvolnil své napjaté svaly a prohrábl si vlasy rukou. Čekal hodně, i to že Lucille vyvraždí celé městečko, ale že by přišla přímo před něj a ještě navíc bude požadovat spojenectví... Zavrtěl hlavou. Neměl ji nechávat odejít, neměl jí dovolit opustit dům... Měl ji chladnokrevně zabít? Byl zcela závislý na Charlotte co se bydlení, techniky i zvyků týče. Zajímalo ho, jestli i Lucille má někoho takového, kde se může ukrýt, schovat a seznamovat se se světem.
Neměl ji nechávat odejít...
Zuřivě praštil do zdi svými dlaněmi a procedil několik slov skrz zuby. Když byl v největším rozmaru, ozval se z pokoje, Charlottina pokoje, křik.
"Lucille," zasyčel a sprintem vybíhal schodiště po třech schodech. "Charlotte!" volal, málem se přerazil o nábytek v chodbě v patře. Už viděl na její pootevřené dveře. "Charlotte!" Vletěl do pokoje jako splašený a mžoural do místnosti osvětlené pouze ohněm klidně plápolajícím v krbu. Nikdo krom Charlotte v pokoji nebyl. Ona ležela v posteli a svíjela se do sebe jakoby v bolesti. Vydechl si a pomalým krokem přistoupil k jejímu lůžku. Chytil ji za rameno a mírně s ní zatřásl. "Charlotte," zašeptal a sedl si na kraj postele. Třásla se, její dech byl trhaný, byla vyděšená. Vzpomněl si na její občasné noční můry. Pustil její rameno a opatrně ji pohladil po tváři. "Charlotte," zopakoval klidně. S prudkým nádechem otevřela oči a mžourala kolem sebe, až se její pohled zastavil na jeho tváři osvětlené plameny ohně. Několikrát se zhluboka nadechla a posadila se. Natáhla před sebe dlaně, které se jí nekontrolovatelně třásly. Uklidnila se a vděčně se pousmála na Thomase.
"Vzbudila jsem tě?" zeptala se a krátce pohledem sjela ke svetru a kalhotám, jež měl stále na sobě. Zavrtěl hlavou. Na moment přemýšlel, že jí o návštěvě řekne. Ale mlčel, nechtěl jí přidělávat starosti.
"Nespal jsem, nešlo mi usnout," řekl potichu a pousmál se. Chvíli očima těkala po jeho tváři s otázkou v očích. Vypadala rozpustile, až dětsky. Chtěla se ho zeptat... "Tak já půjdu k sobě," pousmál se a vstal. Zastavila ho však její ruka, kterou popadla jeho rukáv. S tázavým pohledem se obrátil k ní, povytáhl obočí a zvedl jeden koutek úst.
"Zůstaň tady," špitla a svraštila obočí. Její hlava duněla na poplach. Žádá jeho, aby s ní zůstal v jedné posteli, protože měla strach usnout. Bála se svých snů, krvavě rudého jílu, jenž stravoval její tělo za doprovodu krákání havranů. Už jí muselo úplně přeskočit, když žádala Thomase o něco takového. Kousla se do rtu a hned litovala, že svůj požadavek vyslovila nahlas.
"Jsi si jistá," optal se, když zahlédl tolik pocitů, jež se jí střídaly ve tváři. Zastavila všechen příval emocí a odhodlaně přikývla. Opravdu nechtěla zůstávat sama. Thomas se mile usmál, když se Charlotte posunula na kraj postele a odhrnula přikrývku. Thomas, trochu nesvůj, si svlékl svetr, položil se vedle ní a nechal přes sebe přehodit peřinu. Cítila se jako v pubertě. I když byla dospělá, tušila, že dělá něco zakázaného. Vadilo by jí to tolik, kdyby Thomas byl jen normální muž a ne přes sto let starý chlap, který se napojil na život z poloviny 19. století? Zřejmě ne. Nesměle se k němu přisunula a položila si hlavu blízko jeho paže.
"Děkuju," špitla a zavřela oči.
"Není zač," zašeptal a shlédl k její uvolněné tváři, na rozdíl od těla, které měla napjaté k prasknutí.
Když usnula, usnul i on.