Po třech dnech úklidu byla Charlotte schopna nazývat dům vcelku uklizeným a obyvatelným. Jen plísní se nešlo zbavit tak, jak by si představovala. V zákoutích domu se po zdech plazily koberce šedé plísně, s níž už nedokázala nic udělat. Po těch dnech plných práce se ale rozhodla udělat si čas volna a pročíst něco z deníků. Ráno se nasnídala, posadila se v salónku, kde bylo díky ohni v krbu teplo, a v duchu si opakovala historii domu jen z toho, co jí vyprávěl dědeček. Někdy soucítila s dětmi, sourozenci Sharpovými. Dle všeho vyrůstali v hororu a vztahy mezi rodiči a jimi samotnými nebyly jednoduché. Příliš krutý otec, zmučená matka, která si zlost vylévala na dětech, izolovanost... Vydechla a popadla knížečku balenou v kůži.
Deník patřil jakési Edith Cushing, která si vzala Thomase Sharpea po smrti svého otce. Edith pocházela z New Yorku a po svatbě odjela se svým mužem do Anglie. Jenže jejich vztah za záhadných okolností netrval příliš dlouho, jelikož Thomas i jeho sestra Lucille v domě zemřeli. Deník si Edith začala psát až po tom, co z Allerdale Hall odešla spolu s Allanem, kterého si po čase vzala a založila s ním rodinu. Telenovela, prolétlo Charlotte hlavou.
Dala se do čtení. Ovšem po několika zápisech ji čtení přestalo bavit.
"Čekala jsem něco záživnějšího." S těmito slovy odložila knížku na stolek před sebou. Opřela se do sedačky a potichu odpočívala. Dům měl své kouzlo, zpola muzeum a palác, tajemná temná atmosféra. Na tu si zvykla, od děcka pobíhala chodbami a navštěvovala pokoje, včetně její oblíbené dílny.
Naráz se ovšem ozval rámus z vnitřku domu, Charlotte bleskově vyskočila na nohy a poslouchala neutichající řinčení starého výtahu. Skřípění starého kovu, lámání železných trubek, protáčení zrezivělých ozubených kol se rozléhalo celým domem. Jakmile sebrala odvahu, vydala se spěšně k výtahu. Cestou popadla pohrabáč z krbu a s nástrojem napřaženým před sebou se blížila k místu činu. Nikdy se příliš neděsila, ani domu ne, ale v takové situaci zapracovala její představivost.
"Třeba jen myš spustila ovladač, nebo povolila lana, elektřina, cokoliv, Char! Nebuď hloupá, přece se jen tak sám výtah nerozjede," mluvila sama na sebe, aby aspoň částečně mohla z hlavy vypustit ten odporný skřípavý zvuk. Došla k výtahu, který velmi pomalu a zadrhávaně sjížděl do sklepa. Skřípání a pištění ji už téměř dohánělo k mdlobám, zvuk se jí zařezával do morku kostí. "Do háje!" zaklela, jelikož netušila co dělat. Nechtěla si přiznat, že se začínala bát, ale naštěstí zvuk vzápětí ustal a domem se rozhostilo ticho narušované jen tlukotem jejího srdce. Táhle úlevně vydechla a svezla se na podlahu. "Asi dostanu infarkt." Když už si myslela, že vše bude v pořádku a vrátila se do salónku, kde odložila pohrabáč a sama nad sebou se usmívala, uslyšela v chodbě zběsilé dupání po schodech a ženský zuřivý, ale jakoby tlumený, křik. Charlotte strachem ani nedýchala, mlčela a vytřeštěnýma očima sledovala prázdnou halu.
"Lucille!" ozval se sametový mužský hlas, jakoby odnikud a zároveň odevšad. Charlotte se v zoufalství rozhlížela kolem sebe, do očí se jí draly slzy, volala, ale žádná odpověď. Jen stálý zuřivý křik běsnící ženy a zoufalé prosby muže. Hlasy vycházely ze všech stran.
"Co se děje!" vykřikla Charlotte.
"Thomasi?" křikl ženský hlas a halou proletěla porcelánová váza. Charlotte sotva uhlu letící dekoraci, která se s tříštivým zvukem rozbila o vchodové dveře. S největším zmatkem v myšlenkách v životě se rozhlížela po hale, hledala muže a ženu, ale nikde nikdo. Byla zoufalá, vystrašená jako v děsivé noční můře.
"Halo!" pokusila se o další volání. Dočkala se pouze ignorace.
"Mohli jsme být volní, Lucille," zašeptal vyčítavě hlas, ale někde mnohem blíž za Charlotte. Prudce se otočila a kupodivu spatřila tmavý přízrak muže, a ačkoliv se jeho tělo rozplývalo po okrajích, jeho tvář byla naprosto čistá. Jeho modrošedé oči se dívaly kdesi za Charlotte, v jeho výrazu se odrážel hluboký smutek, zklamání, prosby.
"Ještě můžeme být," ozvala se skoro posměšně žena. Když se Charlotte podruhé otočila na ženu, její tvář byla pokroucená hněvem a opovržením. Přesto si byla ale jistá, že ti dva mezi živé nepatří, co viděla ve filmech, četla v knihách a slyšela v příbězích, byli zcela určitě duchové. A dle jmen duchové prvních majitelů. Nic jí nedávalo smysl. Ještě můžeme být volní? zopakovala pro sebe.
Vtom se jí zatmělo před očima a padla k zemi.

Probudila se na sedačce v pohodlné poloze a s deníkem před sebou na stolku. Několikrát zamrkala, když se jí hlavou rozlila silná bodavá bolest. S obtížemi se posadila a prohrábla si rukou světlé vlasy. Ačkoliv usnula, byla unavená, ale to zřejmě kvůli až příliš živému snu. Nesnášela takové sny, mnohem větší přednost dávala snům klidným, krásným, možná i nudným, ale takovým, jako se jí zdál, rozhodně ne.
Jestli ještě budu mít takové sny, tak začnu brát prášky," řekla pro sebe ve srandě a zoufale se usmála do podlahy. Absurdnější sny se jí donést nemohly...
Stál v rohu místnosti jako tmavý přízrak, který připomínal živého člověka mnohem víc než před sto lety. Thomas Sharpe zemřel před sto lety pod rukou své šílené sestry, která krátkou chvíli po něm doplatila na své zločiny, se kterými jí slepě pomáhal. Až s Edith Cushing si uvědomil, že už nechce žít takový život a snažil se svou sestru přemluvit k odchodu z domu. Ona ale zuřivostí popadla nůž a svého bratra několikrát bodla. Od té doby, kdy zemřeli a odsouzení trávili věčnost zavření v domě, odkud se nemohli hnout, sváděli boj o McMichaely. A nyní se objevila mladá krásná Charlotte, o jejíž život usiluje jak Lucille tak Thomas.