Charlotte se prosmekla kolem Lucille a odběhla do salónku. Tím však ženu ještě více rozzuřila a navíc rozesmála. Ten zvuk se Charlotte zařezal až do morku kostí.
"Utíkáš mi? Jsi ještě malý nevyspělý fracek!"
"Přestaň s tím, prosím," zaškemrala z poslední zoufalosti. Rozhlížela se kolem sebe, hledala cokoliv, čím by se mohla ubránit. S koštětem v ruce a blížící se Thomasovou sestrou zoufale natáhla ruku pro křišťálovou láhev bourbonu stojícího na křídle piana a pro starý zapalovač, jenž stál kousek vedle.
"Chceš mě upít k smrti?" zasmála se krutě šílená. Plavovláska zavrtěla hlavou a čekala na vhodnou chvíli.
"Proč to děláš? Nechám ti ten dům, jen nás nech odejít." 
"Hlupačko. Pochop, že nechci jen tenhle dům." Charlotte nakrčila obočí, mlčela. "Ale... Thomas ti nic neřekl?" 
"Měl by?" Charlottin hlas zazněl podrážděně, skoro sama se nad tím pozastavila.
"I on se pokoušel přistoupit na tuhle nabídku." 
"Mluvili jste spolu?" 
"Ale ovšem. Nesvěřil se ti?" Jako bodnutí nožem se Charlotte rozhostil pocit nedůvěry a nejistoty. 
Řekl by mi to, prolétlo jí hlavou jako první. Ale po další chvíli uvažování si ani vlastní myšlenkou nebyla tolik jistá. Ale stále věřila Thomasovi mnohem víc, než Lucille.
Ačkoliv Charlotte i na několik metrů cítila její vztek, který jí postavil každý chloupek na těle, přičemž instinkt jí napovídal, aby sebrala nohy na ramena a utekla co nejdál, spatřila v Lucilliných očích slzy. Ale ať už to byly slzy smutku nebo vzteku, Lucille tak působila mnohem zuřivěji, nepříčetněji. Konečně si našla vteřinu času, kdy pohledem uhnula k Thomasovi. Ten pomalu ze sebe vytahoval nůž, bolestně syčel. Charlotte polkla, vzadu v krku cítila hořkou pachuť strachu. Svou nejistotu potlačila. Nebyla schopna uvěřit tomu, co se dělo. Pohybovala se a jednala automaticky. Podívala se zpět na Lucille, načež se jejími útrobami roznesl zcela nový pocit, zloba. Do té doby se jí jen bála, byla zoufalá svou bezmocí, ale nyní si uvědomila, co vše ona provedla. Komu všemu ublížila, kdo všechno kvůli ní přišel o život. Zranila jejího přítele, zabila jiného, který jí vstoupil do života, bodla muže, kterého miluje a ona samotná zřejmě také. Našla v sobě vzdor. 
"Stůj," varovala ji, vzteky se jí třáslo celé tělo. "Stůj, nebo tenhle dům lehne popelem spolu s námi," řekla a hodila křišťálovou láhev k Lucilliným nohám. Křišťál se rozlétl všude kolem, stejně jako předtím váza, a jantarová tekutina se rozlila přímo u jejích nohou. Lucille zmateně zvedla pohled od louže k Charlottiným očím. 
"To neuděláš," hrkla a učinila jeden výhružný krok. Když však plavovláska jedním pohybem prstu zvedla víčko zapalovače a křesadýlko vyloudilo malý plamínek, Lucille zastavila v křečovitě strnulém pohybu. "To neuděláš!" zopakovala. "Ten dům je starý, je tady vlhko, nic by se nestalo." Zněla, jakoby chtěla přesvědčit samu sebe. Proto Charlotte poznala, že má navrch. 
"V tomhle salónku hoří oheň v krbu od mého příjezdu. Věř, že tady je sucho dostatečně." Ještě přiživovala Lucilliny pochyby. Z haly však zaslechla cinknutí kovu o podlahu, a když se podívala tím směrem a spatřila Thomase s rukama od krve, přiskočila Lucille k ní a vší silou do ní strčila. Charlotte dopadla na zem a hlavou se bouchla do knihovny. Chvíli měla mžitky před očima, než si s tepavou bolestí v hlavě pomalu uvědomila, co se děje. 
"Ten dům ti nepatří! Je můj!" Zatímco Lucille křičela, Charlotte v ruce pevně sevřela zapalovač a opět zažehla malý plamínek. Bez váhání odhodila zapalovač k nohám Lucille, jež stála v louži bourbonu a nepříčetně křičela. Trvalo pár vteřin, než se oheň rozšířil a plameny obšlehly její nohy. Mezitím se škrábala na zesláblé nohy. Lucille uhnula a divoce kopala nohama, aby se zbavila ohně. "Ty malá mrcho!" Charlotte se podařilo zvednout, opřela se zády o knihovnu a chytila si hlavu. Od týlu se jí šířil bol snad do celého těla. Plameny se plížily rychleji, než očekávala. Lucille však přiskočila k ní, ruce jí přitiskla ke krku. Dezorientovaná plavovláska se pokoušela vzpírat, ale kvůli ráně do hlavy a světě, jenž se točil okolo, se nemohla pořádně ani podívat do tváře ženy, která jí ubírala kyslíku. Charlotte bezmocně lapala po dechu, v rozmazaném vidění jen sem tam zahlédla vysoký plamen, který se již podle všeho doplazil k závěsům a postupně je stravoval svým žárem. Uvědomila si, že pokud urychleně nezmizí z domu, nejlépe s živým Thomasem, zůstane uvnitř už do posledního výdechu. Proti Lucille však byla naprosto bezbranná. Sotva rukama dokázala máchnout před sebe. Zrak se jí začal zužovat, temnět a rozmazávat ještě víc. Tlak v hlavě narůstal a nohy odmítaly dál nést její tělo. Ač každá buňka v těle volala na poplach, nemohla se už ani hnout. Věděla, že za chvíli jí dojde poslední kapička kyslíku. Z posledních sil vykopla levou nohou proti ní a s potěšením zasáhla tvrdou kost její holeně. Avšak místo toho, aby Lucillin stisk povolil, naopak s afektem zesílil. Charlotte přiškrceně vykřikla a z pudu máchla rukou po jejím obličeji. Ucítila, jak škrábla do jemné kůže, načež se jí pod nehty nahrnula pokožka. Lucille křikla. Na víc však Charlotte neměla sílu.
Avšak naráz Lucilliny ruce povolily a Charlotte bezmocně a zesláble klesla na kolena. Prudce se rozkašlala a lapala po dechu. Co se jí pohled zaostřil, uviděla před sebou ležet bezvládnou Lucille. Co jí pohmožděné hlasivky dovolily, vykřikla, načež byla prudce vytažena na nohy. Pohlédla přímo do modrých očí Thomase, který popadl její ruku. Ze vší té tíže trocha opadla.
"Musíme zmizet," řekl s námahou. Mírně pokrčený v kolenou a s druhou rukou přitisknutou k břichu, vyšel s Charlotte kolem rozrůstajícího se ohně do haly. 
"Thomasi, a co ona?" zachraptěla Charlotte a natočila tvář k bezvládnému tělu. Na moment v jeho tváři zahlédla stud, který však hned na to zmizel. Cosi tiše zavrčel, zavrtěl hlavou a vykročil. Oheň se šířil až překvapivě rychle. Sotva došli ke dveřím, byl již celý salónek jako jeden velký krb, a plameny pohlcovaly již část zdi v hale. Než však vyšli ven, Charlotte ještě popadla několik kabátů z věšáků. Potom už jen odevzdaně vyšli do zimy, nočního bíla a zároveň tmy a ticha. S mrazem v zádech Charlotte vydechla, když našla Willa, který si u svého auta ošetřoval ruku škrtidlem z lékarničky. 
"Díkybohu," špitla pro sebe. Než však stačila cokoliv dalšího udělat či uvědomit si, Thomas vedle ní klesl mlčky k zemi.