Potřebovala ven na vzduch. Dusila se mezi stěnami sídla. Měla dny, kdy byla naprosto v pořádku, vyrovnaná s děním. Ale byly chvíle, kdy na ni vše dolehlo. Od smrti jejího dědečka až po její postavení mezi sourozenci Sharpovými. Ostatně tomu nepomáhalo ani počasí. V noci se sypal sníh, přes den bylo šero kvůli mrakům a slunce se vůbec neukazovalo, to působilo depresivně. K Thomasovi si našla cestičku skrz knihy, které mu půjčovala a povídala si s ním o nich. Viděla, jak se snaží být k ní milý a vzbuzovat v ní důvěru, ale pořád v ní byl ten skeptický kousíček nedůvěry. Chtěla ho zničit, protože dobře si uvědomovala, že pokud se má Lucille ubránit, musí si nechat pomoci od něj. Přežívala dny jen díky jeho společnosti, čehož si také vážila, ale pořád nemohla spát, a když už se zadařilo, tak ji trápily noční můry podobné té první. Pokud se vyloženě neopakovala, tak vždy nějakým způsobem v podstatě umírala kvůli jílu. Ať se topila, umrzla v něm nebo se zasekla a z nějakého důvodu jí uklovali havrani. Začala se nevědomky bát zobáků. Jednou seděla u okna a na zahradě přistál havran, nemohla spustit oči z jeho velkého temně šedého zobáku ostrého jako čepel nože. Divila se sama sobě.
"Thomasi!" zavolala do domu jednoho odpoledne. Od jeho zmrtvýchvstání uběhlo jedenáct dlouhých stereotypních dní.
"Ano?" ozvalo se z vyššího patra spolu s kroky po schodech. Přešla do haly pod schodiště a objala se pažemi. Všímal si její smutně vyhlížející tváře. "Charlotte, můžu pro tebe něco udělat?" optal se a sešel posledních pár schodů k ní. Kousala se do rtu, postřehl, že to dělala vždy, když byla nervózní. 
"Můžeš se mnou jít na chvíli na zahradu?" zeptala se a zvedla k němu své oříškově zelené oči. Pokrčil rameny a usmál se.
"Proč ne, toho domu začínám mít vskutku plné zuby," řekl. "Asi se přioblékneme, hm?" odtušil, když mlčela. Kývla na souhlas a pomalu prošla kolem něj do patra ke svému pokoji. Nechápavě sledoval její záda. Co se s ní stalo? Většinou se usmívala, ale ten den se chovala jinak. Hlavou mu problesklo, že zřejmě její náladu způsobují splašené hormony, které ženy občas prostě trápí, možná tomu dopomáhá i celá jejich situace, ale vždyť byla tak silná, usměvavá... skoro bezstarostná, aspoň vypadat tak se snažila. Šel se také převléct a následně čekal u vchodových dveří. Zanedlouho přišla Charlotte v černých kalhotách a hnědém kabátu. Kolem krku si omotávala károvanou šálu. Možná toho na ni bylo prostě jen moc.
"Můžeme?" zeptal se Thomas. Na její opětovné přikývnutí otevřel dveře a pokynul jí rukou, nechť jde první. Cukl jí koutek úst, ale mlčky vyšla do bílého jasného světla z tmavého domu. Když Thomas za nimi zabouchl dveře, podíval se na Charlotte, jak očima zkoumá zevnějšek domu.
"Bože, jak je krásný," vydechla obdivně. Thomas se postavil na její stranu a taktéž prohlížel dům, ačkoliv ho znal víc než dobře.
"To ano," potvrdil. Krátce pohlédla na něj, načež se znovu obrátila.
"Potřebovala jsem vypadnout," pousmála se téměř úlevně.
"Je běžné, že tak rychle měníš náladu?" optal se a pomalu vyšel za Charlotte, která se otočila a vykročila po vyšlapané a několikrát sněhem zaváté cestičce. Výmluvně pokrčila rameny, načež dodala: "Nerada bych malovala čerta na zeď, nebo tak, ale..." Odmlčela se. "Mám pocit a možná strach, že je to tím domem. Thomasi, jestli se to vše povede, co budu dělat? Nedokážu odseparovat své myšlenky od všeho, co se tady stalo." Cítil, že by měl Charlotte něco říct. 
"Bylo zde dítě," šeptl a sklesl shlédl ke špičkám svých bot. Charlotte se zamračila. 
"To, o němž se zmiňovala Edith? Bylo Enoly, ne?" 
"Ne," zavrtěl hlavou. "Víš, našel jsem lásku, kde neměla být." 
"Bylo... vaše? Lucillino a tvé?" optala se. Thomas zvedl pohled k jejím očím a hluboce se do nich zahleděl. 
"Ano. Lucille to sice svedla na neexistujícího manžela kdesi za mořem, ale bylo... naše. Tehdy jsem byl šťastný, nadšený a plný života. Chtěl jsem být otcem, dobrým otcem. Těšil jsem se na ten malý uzlíček štěstí, který by přivedl tolik potřebné světlo a smích do domu." Charlotte se možná měla cítit pohoršená, možná znechucená, ale chápala ho. Pročetla všechny deníky a vyslechla si od Thomase samotného, jak těžké bylo jejich dospívání. Vztah mezi rodiči i dětmi nebyl vůbec ideální spíše odstrašující. Poslouchala dál. "Dítě, byl to chlapec, se však narodil nemocný, sotva sípal. V návalu vzteku jsem ho uškrtil." 
"Thomasi, nemusíš o tom mluvit," pokusila se ho zastavit Charlotte a položila dlaň na jeho paži. 
"Ne, chci, abys to věděla. Že krev, tedy doslova, není jen na Lucilliných rukou." V tu chvíli s ním soucítila. Už přestala úplně pochybovat o tom, že by ji chtěl podrazit. 
"Mrzí mě to," zašeptala. Thomas stáhl rty do tenké linky a zavrtěl hlavou. 
"Je to dávno," řekl a zhluboka se nadechl, načež se zmučeně pousmál. I ona se sklesle pokusila o úsměv. Šli dál, ale po chvíli se zastavila u jednoho stroje. Thomas to ovšem nečekal a jen pár centimetrů ho dělilo od toho, aby do Charlotte vrazil. Ona však zkoumavě podmračeně sledovala rez požírající železo stroje, jenž se tyčil před nimi a Thomase si nevšímala.
"Nikdy mě nezajímaly... K čemu je tenhle?" zeptala se a pohledem cukla k němu, doufajíc, že ho tak přivede na jiné myšlenky. Thomas ukazováčkem přejel po cihlově zbarvené rozdroleném povrchu kovu oxidujícího vzduchem i vlhkem, či spíše mokrem, a sklopil zrak k několika úlomkům korozi, které mu odpadly a přichytily se na jeho kabátu.
"Tento se prokopával do jílu a v těch rypadlech ho vytahoval na povrch." Obličejem se jí mihla dětská radost, sehla se pro sníh, poodstoupila a hodila kouli po Thomasovi. Jakmile sněhový míček dopadl na jeho rameno a roztříštil se na malé kousky, zasmála se, za což od Thomase schytala dotčeně pobavený výraz. Když se on natáhl pro sníh, který stáhl z mohutného stroje, nahlas vyjekla a rozutíkala se pryč. Milovala, když se jí podařilo vytáhnout Willa ven a pořádně ho vyválet ve sněhu někde v parku. Teď jí musel stačit Thomas, ne že by si stěžovala, ale ani pořádně nevěděla, jak bude pan Sharpe reagovat. Ale jakmile se za ní rozběhl s usměvavou tváří, ulevilo se jí ještě víc.
"No tak, Charlotte!" zavolal a utíkal za ní s koulí v ruce. Smála se a za běhu nabírala ze země sníh. Pootočila se a hodila další kouli vcelku naslepo. Jen tak tak nezasáhla Thomasovu hlavu. "Ho ho, Charlotte! Vedle!" zasmál se triumfálně a hodil on. Charlotte na svém týlu ucítila náraz, načež jí kus sněhové koule spadl za kabát. Prudce zastavila a začala si s jekotem vytřepávat kus ledu zpod trička. Thomas zmateně sledoval její tanečky a natřásání se, krčil obočí a chvíli mu trvalo, než mu došlo, co dělá. Propukl v smích a pomohl Charlotte vyklepávat sníh. Chytil límec jejího kabátu a trochu s ním třásl. Kousl se při tom do tváře, bude si muset zvyknout na tuto dobu bez zábran. Bože, takto sahat na ženu za jeho prvního bytí by bylo neodpustitelné, považované za společenské tabu, proti cti jich obou. Také se jí vůbec dotknout mu již činilo drobné potíže, vzhledem k absenci nijak důležitých lidských potřeb. Zaklapla ústa a pevně semkla rty k sobě, když cítila, jak se jí po zádech sune ledový kousek, který následně skončil pod jejich nohama. Vydechla a otřásla se zimou. Thomas stáhl své ruce a široce se usmál.
"Díky," pousmála se a otočila se na Thomase, jemuž jiskřily oči.
"No není zač, ale když tak přemýšlím, měl jsem tě v tom nechat. Je vhodné, aby si tak okouzlující dáma hrála na koulovanou s gentlemanem?" řekl Thomas a důležitě povytáhl obočí. Na rtech jí pohrával uvolněný úsměv.
"Mladá dáma se vrátila do svých dětských let, sire... Počkej," zarazila se a přemýšlivě svraštila čelo, "Nejsi ty nějaký šlechtic?"
"Jestli mi ještě vůbec titul náleží," zamyslel se.
"Ba... Bar... Barometr ne. Baronet?" vykoktala se, až jí nadšením zajiskřily oči. Přikývl. "A takže Lucille je lady?"
"Ano, Lucille je lady... Byla... je."
"Hm," zamručela a zahleděla se do zahrady. Thomas ale nemohl nechat její podlost jen tak, v ruce stále držel kouli. Nenápadně odstoupil o pár kroku dozadu a hodil ji po ní. Charlotte schytala ránu do stehna, prudce se otočila a bleskově se k Thomasovi s širokým úsměvem rozběhla. Jeho tvář změnila několik barev, než se dal na útěk.

"Žádám satisfakci, lorde!" zavolala za ním se smíchem. Thomas pootočil tvář, zatímco uháněl sněhem jen pár kroků před Charlotte, a vykulil dotčeně oči.
"Satisfakci? Začala jste si, mladá dámo!" zasmál se. Všiml si Charlottina škodolibého úšklebku, načež naběhl do kupy sněhu, který pravidelně sjížděl z rampy jednoho stroje. To už jeho nohy uběhat nemohly, ztratil balanc a zahučel do sněhu. Krom rukou, které se mu do sněhu zabořily, si vymáchal i nos. Pomalu a málem bolestivě se zvedl na nohy a začal si oprašovat tělo. Sníh mu zalezl až do rukávů a postupně ho chlad začal až pálit a štípat. Zuřivě syčel skrz zuby, Charlotte k němu došla a oprašovala mu ramena.
"Myslím, že tohle mi stačí," zhodnotila.
"Očividně bych měl vyválet já tebe," zabručel Thomas, kterého sníh studil snad všude. Vrhla k němu výmluvně vyděšený pohled. Jeho úsměv jí prozradil, že jen žertoval. Svými promrzlými prsty mu sundávala slepený sníh z vláken pletené vlněné šály. Mimoděk si uvědomila, jak vysoký je. Za celých jedenáct pekelně nudných dní poslouchala jen jeho vyprávění. Chtěla slyšet příběh i z jeho strany. Připadalo jí, že se ho pořád ptá a přitom neví skoro nic. A i když se snažila svůj pohled upírat jen a jen na tu zpropadenou šálu, uhýbaly jí oči k jeho tváři. Naštěstí si Thomas oprašoval rukávy, zatímco ona až příliš pečlivě vybírala sněhové hrudky zapletené ve vlně. Opravdu byl dokonalý, stejně jako to psala Edith ve svém deníku. Pomalu se jí přestávala divit... Ty modrošedé hluboké oči, jimiž prozrazoval své city očividně víc, než chtěl. Bledá jemná, až chlapecky pevná kůže, která sváděla zavadit o ni bříšky prstů. Výrazné rysy, špičatý rovný nos, ostré lícní kosti. Úzké, už napohled hebké rty, lákaly... Zamrkala a odstoupila od něj, když zbavila šálu poslední větší sněhové kuličky. Thomas se stejně tak zaměřil na její tvář. Na ženu s tak ostře řezanou tváří byla skutečně krásná a přitažlivá. Svýma velkýma očima těkala střídavě z něj na oparem zahalený dům a stroje. Vítr jí vháněl zlatavé vlasy do obličeje. Všiml si i několika droboučkých pih, které jí rašily na kolem nosu a na tvářích, ale byly tak světlounké, že byly téměř nepostřehnutelné. Její pootevřené narůžovělé popraskané rty pravidelně opouštěly obláčky páry. Jejich pohledy se doslova propíjely mezi nimi, ani jeden nebyl schopen oční kontakt porušit, jen ucuknout zrakem jinam.
"Děkuji," pousmál se po chvíli Thomas a prohrábl si vlasy svými dlouhými prsty. Pokrčila rameny a trhla hlavou na stranu.
"Není zač," usmála se.