"Dědečku, proč je tady taková zima?" zašvitořila malinká sotva šestiletá dívenka s blonďatými vlásky a velkýma zelenýma očima, přičemž tahala za rukáv černého elegantního kabátu starého muže stojícího vedle ní.
"Charlotte, ten dům je starý již víc než sto let, mezi prkny, trámy a škvírami ve střeše sem táhne. Navíc se dům stále pomalu propadá, i když jsme se s mým dědou pokoušeli propadání zastavit. Příliš to nejde, víš holčičko?" pousmál se muž na svou vnučku. Charlotte přikývla a rozhlédla se po stále krásné hale. V trámech střechy nad nimi bylo ještě pár škvír, ale její dědeček střechu opravil a tak už do domu alespoň nesněžilo, jako tomu bylo za dob prvních majitelů.
"Proč to tady neprodáme?" 
"Cvrčku, není to tak jednoduché. Naše rodina to tady vlastnila už od začátku první velké války, vlastně ještě chvíli předtím," vysvětlil pán vnučce. "Navíc všechny ty tajemné příběhy, které už znáš nazpaměť, nemrzelo by tě, kdybychom se jich zbavili?" 
"Asi ano," připustila zamyšleně maličká. "Stejně to tady mám ráda. Hlavně ten pokoj nahoře na půdě. Tam jak jsou ty hračky, panenky a hrací skříňky. Je nejhezčí. Že ano, dědo?" usmála se Charlotte a podívala se ke schodišti vedoucímu do vyšších pater.
"Ano, máš pravdu. Také jsem ho měl moc rád, když jsem býval takové veselé děcko jako ty. Půjdeme, Charlotte?"
"Ano, dědečku," přikývla. Spolu ruku v ruce vyšli z domu a na příjezdové cestě se otočili na impozantní viktoriánský dům.
"Jednou ti to tady bude patřit. Ale za hodně dlouho," pousmál se muž na holčičku. Charlotte zaklonila hlavu k jeho vrásčité, milé a přívětivé tváři. Klid a harmonii vyzařovaly jeho oříškové oči a náznak úsměvu značil jen jeho skvělou rodinnou povahu. Svou vnučku miloval a vážil si jí. Byla stejná jako on. Nebe nad nimi těžklo pod tíhou šedých sněhových mraků s příslibem nové nadílky bílého ledového poprašku. Pan McMichael se pozorně podíval na každý detail budovy, od okrasných sloupů, věžiček, oken, oblouků i okapů. Každá z takových maličkostí dokonale dolaďovala chmurnou atmosféru celé vily. Kdyby jen měl někdo snahu sídlo pořádně zrekonstruovat, mohlo se ještě pěkně využít. Kdo by se ale vůbec pokoušel, když každý znal i pozadí oné chmurné atmosféry. Charlotte mezitím přešlapovala ve sněhu a sledovala své stopy, jak se barví do krvavě rudé barvy.
"Mám tě ráda, dědečku," pousmála se Charlotte a pohladila ho po hřbetu jeho ruky.
"Já mám rád tebe, dítě."

O 20 let později

"Charlotte! Makej! Strašně ti to trvá!" volal hluboký hlas mladého muže do malé kavárny pozdě odpoledne, když zavíral. Se zimou se smrákalo již pozdě odpoledne a on se viděl u sebe doma s šálkem kávy, dobrou knížkou v teple a pohodlí.
"Ale ano, Wille! Jsem jen žena, musíš chvíli počkat!" odpověděla ona, zatímco si v zadní místnosti upravovala plavé vlasy, které musela nacpat pod červenou čepici. Will se opřel o desku baru a svými prsty bušil do dřeva. Nohou při tom nervózně poklepával o dřevěnou podlahu. Opravdu z hloubi duše nenáviděl, když musel dlouhé minuty čekat, až se jeho nejlepší kamarádka doobléká, upraví a konečně vyjde ze dveří převlékárny. I když ji měl rád, někdy ho vytáčela do závratných otáček. Když už se konečně uráčila vyjít ven, chtě nechtě, musel uznat, že jí to opravdu sluší. Tmavé džíny jí pevně obepínaly štíhlé dlouhé nohy, světle hnědé kozačky s podpatkem ji dělaly ještě vyšší, i když zrovna malá také nebyla. Pásek oříškově hnědého kabátku jí stahoval v úzkém pase a jeho barva jí podtrhovala barvu očí. Zpod červené čepice jí trčely dlouhé zlaté vlny a její plné růžovoučké rty zdobil široký omluvný úsměv.
"Prosím tě, pohni už, než začnu klepat kosu," zašklebil se Will a otevřel jí dveře ven ze svého podniku. Charlotte se kolem něj protáhla do tmavého podvečera jako rozjívená víla.
"Padla!" zavolala nahlas do prázdné ulice kousek od centra Londýna. William protočil oči a zamkl svou kavárničku. "No tak, Wille, usměj se!" pobídla ho a šťouchla kamaráda do svalnaté paže.
"Char, nešlehla sis?" zeptal se jí s úsměvem, načež protáhla obličej a podívala se na šedé nebe. Ona totiž byla většinou klidná, tichá, inteligentní, nenápadná studentka historie, která před nedávnem promovala a teď se usmívala všude, kam šlo. Dokonce i na muže v jeho kavárně. Charlotte si prohlídla Willa od jeho podzimních bot, přes dlouhé nohy k svalnatému hrudníku pod černým kabátek a pozorněji se zadívala na Willovu tvář.
"Na vystudovaného spisovatele mi vzhledem spíš připomínáš rádoby svůdce. Jaktože ještě nemáš přítelkyni? Jasně, občas jsi nějakou noc mimo, ale oba víme, kde jsi a co zrovna provozuješ... a než cokoliv řekneš, nic proti tomu nemám." 
"Jasně, děláš to taky, co?" usmál se Will. Charlotte se mu zamračeně podívala do hnědých očí, ale nakonec se přiznala, svěsila ramena a přikývla jako káraná fenka. 
"Jsou to jen potřeby," pousmála se. Will se zasmál a položil jí paži kolem ramen, načež pomalu vyšli k jejich bytu. "Ale pořád jsi mi neodpověděl."
"Přítelkyni nemám asi proto, že když se kterákoliv dozví, že ta trubka, co se mnou bydlí, není moje sestra a ani jiná příbuzná, dá mi košem." 
"Tak to promiň," špitla Charlotte. Will se pousmál. 
"Hele, kdybych o ni tolik stál, už bys tam nebyla," zasmál se a povzbudivě se k ní přitiskl.  Charlotte se na něj zazubila. "A ty jsi mi ještě neodpověděla, jestli sis něco nešlehla."
"Tak aby bylo jasno: Nabručená jsem byla dostatečně dlouho. Co jsem odešla od táty, jsem si pořádně nic neužila. Už mě netíží břemeno studií, takže mám klid, ne?" zasmála se a strčila ruce do kapes. "Chci začít novou kapitolu svého života."