"Jak jako myslíš, že se budeš stěhovat?" zeptal se Will, když už byli oba doma a odložili krabice jejích věcí. Charlotte si vyzvedla poslední dědečkovy věci a vrátila se k Willovi. Ten fakt, že se Charlotte odstěhuje, nějak přeslechl v kavárně, a když mu ho připomněla doma, zamyslel se nad tím, jak by někdo tak nesoběstačný mohl žít takový kus od civilizace sám.
"Odkázal mi Allerdale Hall, pojedu tam. Peněz mám momentálně dost a co potřebuju? Nájem platit nebudu, je tam vlastní zdroj elektřiny..."
"Jo, už asi sto let," připomněl Will sarkasticky.
"Ale funguje. Dřeva na topení tam je stále dost, tudíž budu utrácet jen za jídlo," řekla, zatímco přešla do svého pokoje a balila své věci do kufrů a tašek. Will svěsil ramena a podíval se do stropu. Nějak se mu nezdálo, že by byla Charlotte v tak velkém domě sama. Ať chtěl nebo ne, nějak si to nedokázal přiznat a ani představit.
"Vážně tam chceš být sama? Klidně pojedu s tebou," nabídl se ochotně a opřel se o rám futer jejích dveří. Nelíbilo se mu, že by Charlotte někam odešla, zvlášť tak daleko. Každou chvílí by jí mohl dům spadnout na hlavu. Párkrát tam byl, ale byl si zcela jistý, že dům v dobrém stavu určitě není, ačkoliv po rekonstrukci mohl vypadat jako za let jeho největší slávy. Kdyby se jen nepropadal do jílu.
"Můžeš mě odvézt," pokrčila rameny a naházela do tašky své obrázky. Will zavřel oči a nahlas vydechl.
Zatvrzelá jako mezek... "Klidně tam s tebou zůstanu... na nějakou chvíli." Mohl tam zůstat na pár dní a pomoct jí se zabydlet, když už nic.
"Prosím tě, pojedeš domů a budeš držet ten svůj pajzl v chodu," pousmála se na něj škádlivě. "Zvládnu to, je to jen dům, Wille."
"A nebudeš mít strach?" zašklebil se. Charlotte se vyrovnala v zádech a otočila se na něj.
"Přiznávám, po těch dědových příbězích mě to vrzání dřeva nejspíš bude trochu děsit, ale je to jen dům..."
"Podle mě přiběhneš ještě toho večera," poznamenal Will. Charlotte si založila paže na prsou a zamračila se na něj. Už ani neměla sílu ho dál přemlouvat. Jednoduše chtěla být sama, uctít dědečkovu památku a mít klid.
"Nepřilezu! Nic to není, všechny ty duchařské historky jsou jen historky. Děda má... měl živou fantazii."
"Kolik lidí v tom domě zemřelo?" zeptal se triumfálně Will a zvedl obočí. Prostě jí nemohl dát pokoj.
"Pár... Několik, ale opravdu věříš, že by tam chodili dodnes? Já si nemyslím," hájila svou dál a pokračovala v balení. Byla tvrdě odhodlaná do toho proklatého baráku dorazit již zítra a přečkat tam první den v tichu a klidu. Potřebovala být sama a urovnat si myšlenky a všechno ostatní. Zabydlí se tam, nemůže to být tak hrozné. Ano, v domě sice zemřelo několik lidí, ale to nemění nic na tom, že tam bude žít ona. Will už svou snahu vzdal. Stejně si myslel, že se opravdu maximálně do týdne vrátí. Její pokoj zatím nechá, jak je, určitě se vrátí. Charlotte ho už navíc nechtěla otravovat. I když věděla, že se mají rádi, neměli od sebe klid a trochu životního prostoru. Navíc Charlotte neměla dost peněz na to, aby si pořídila vlastní byt, ale teď mu všechno vrátí i s úroky.
"No to ty jsi vždycky vystrašená," podotkl.
"Ano, ale jsem skeptická. Víc než duchů a příšerek se bojím lidí," zašklebila se na Willa přes rameno a poskládala do kufru poslední kusy oblečení.
"To by vysvětlovalo tvůj společenský nezájem," usmál se Will do prázdna.
"No a v prázdném baráku mi bude hej," doplnila ho vítězoslavně Charlotte a zavřela kufr. Will už také nic nenamítal a ani neryl.

"Takže máš sbaleno?" zajímalo Willa, když pohlédl na několik kufrů a zavazadel, které Charlotte dotáhla ke dveřím.
"Nejspíš ano," pousmála se a spokojeně si založila ruce na bocích. Will se koukl na hodiny, které oznamovaly zrovna pět odpoledne. Stál v kuchyni a Charlotte kousíček od něj.
"Nechceš jet už dnes," odtušil, ale jistý si nebyl, ona je schopná všeho. I sebrat se uprostřed noci a vyrazit taxíkem do Cumberlandu. Charlotte zavrtěla hlavou.
"Upřímně, Wille, čekala jsem, že mě budeš vyhazovat," pousmála se škádlivě a jemně ho bouchla do ramene.
"To bych ti neudělal." Byla jako jeho mladší sestra, kterou nikdy neměl. A kvůli ní zjistil, že je vcelku rád jedináčkem, Charlotte mu totiž naprosto stačí.
"Tak děkuju. Po zítřejším pohřbu chci hned vyrazit." Zadívali se jeden druhému do očí. "A až budu pryč, najdi si konečně holku."
"Mám říkat to samé já tobě?" Zavrtěla hlavou.
"Wille?" Tázavě zvedl obočí a skloněním hlavy ji pobídl k položení otázky. Krátce si skousla rty, načež se zeptala: "Hodíš mě tam?" Pousmál se.
"Samozřejmě. Počítáš s tím, že bych tě jen tak vyhodil za dveře?" Neodpovídala, jen roztáhla své rty do něžného úsměvu a několikrát zamrkala, díky čemuž si Will všiml slziček v jejích očích. "Kdykoliv bude něco potřebovat... cokoliv, ozvi se. Napiš... je tam vůbec signál?" zeptal se zcela vážně a v paměti matně tápal, jestli vůbec někde kolem Allerdale Hall viděl telefonní dráty, když už nic modernějšího.
"Signál... slabý, ale s žádným internetem nepočítej," odpověděla a sama už přemýšlela, jak se spojí se světem, až bude třeba. Napíše dopis? Telegram? Poštovního holuba?
"Jak ty to přežiješ," podotkl Will.
"Po dědovi mám spoustu knih."
"To jsem si všiml, vyrabovala jsi celou knihovnu." Charlotte vykulila oči.
"Ty knihy jsou pro tebe. Zanechal je tobě, tedy většinu. Já mám několik knížek, hlavně o historii Cumberlandu a Allerdale Hall samotného. Taky tam je několik deníků prvního McMichaela v domě, co sepsala jeho žena. Prý byla nějaká spisovatelka, dcera bohatého stavebníka z New Yorku. Víc nevím, tedy víc co by bylo pravdivě doložené. Jen z dědových vyprávění."
"Jasně, tak za knihy děkuju," usmál se a Charlotte objal. Na moment zavřela oči a vtiskla mu nos do svetru. Vždycky jí Will voněl jako správný chlap, ostrá pánská kolínská, slabý závan tabáku a jeho lehce propocená košile. Zprvu jí ten smrad opravdu smrděl, ale po čase si na něj zvykla tak, že teď, když odcházela, věděla, že jí bude chybět. Pevně ho sevřela kolem hrudi a přitiskla se k němu ještě těsněji.