Severus každé ráno pročítal dopis, který Hermiona chtěla poslat Láskorádové. Bál se toho pocitu, který vždy zaplavil jeho tělo i mysl. Nořil se do neznámých vod, zamilovával se. Věděl moc dobře, že to skončí špatně. Měl se držet na břehu, v bezpečí samoty. Jenže se nedokázal ovládat, byl slabý, teď to věděl. Uprostřed chladného vězení byl obyčejným člověkem. Už nechtěl bojovat. A tak padl do zamilování po hlavě. I kdyby to znamenalo, že se v přílivu nových citů utopí.

Hermiona pročítala jeho dopis stále dokola. Naděje, ach, tolik naděje z těch slov získávala. Měla přemýšlet racionálně. Měla si uvědomit jejich situaci. Patnáct let, vězení, okolnosti... Hermionin rozum byl však ten tam. Propadla těm pocitům. Celá byla plná očekávání a zmatku a netušila, co říct, co zatajit... Usedla za stůl a přála si to vše, co k Severusovi cítila, poskládat do vět.

Vážený pane,

omlouvám se za toto nedorozumění. Skutečně jsem zaměnila dva dopisy. 
Nebudu však nic zastírat. Vše, co jsem napsala, je pravda. Jste mi velice blízký.
Velice si vážím Vaší upřímnosti, moc mi to pomohlo. Bála jsem se Vaší reakce. Teď jsem už maličko klidnější, i když je to celé chaotické.
Snad se Vám da

Na rozepsaný list padla kapka krve. Hermiona rychle přiložila hřbet ruky ke svému nosu, zvedla se od stolu a doběhla do koupelny. Sklonila hlavu k umyvadlu a nechala krev téct. Hlava jí ztěžkla. Slyšela tiché hučení, ve spáncích jí tepalo. To bylo tím stresem, tím si byla Hermiona jistá. Musela se zklidnit, přestat jednat neuváženě.

Severus kulhal zpět do své cely. Občas na zem spadla kapka krve. ,,Hej, čéče, promiň. Nemohli jsme nic dělat," řekl Ricky tiše. Severus by ho nejraději povalil na zem a zmlátil, místo toho chápavě pokýval hlavou (i když to bolelo).
,,Příště nebudu stát tak blízko strážným," odvětil souhlasně Severus. Nebýt těch špinavých kšeftů Rickyho bandy, neměl by teď zlomený nos a poraněné koleno. Bylo výhodou s Rickym spolupracovat, ale ten výprask za to, že se ,,jen tak" potlouká blízko strážné brány, byl na něj moc. Vše ho bolelo, hlavně nos, který byl určitě vybočený na levou stranu. Přál si lehnout a číst dopisy od Hermiony.

ří.
Omlouvám se za tu krvavou kapku, měla jsem náročný den. Jsem však v pořádku, nic mi není. Ne že byste se o mě měl strachovat... Jen Vám chci vysvětlit tu kaňku, nic víc.
Je něco, čím bych Vám mohla pomoct? Potřebujete něco?
Pokusím se k Vám propašovat nějaké jídlo, snad se mi to podaří. ... musí být opatrný, takže se to možná nepovede.
Myslím na Vás.

P.S.: Vlastně to není zase tak dlouhá doba. Brzy nadejde čas na knihkupectví a kavárnu.

Hermiona

Po ranním nástupu a hygieně našel Severus pod svou dekou dopis, dvě tenké tabulky hořké čokolády, plátěný pytlíček se slanými mandlemi a sušené maso. Zajímalo ho jediné. Ihned se začetl do dopisu. Byl tak potěšen tím, že aspoň formou dopisu měl Hermionu nablízku. Jeho oči hned sklouzly ke krvavé skvrnce. Jaká náhoda. Dotkl se prstem té zaschlé krve a cítil se skoro provinile, jakoby trhal zakázané ovoce, protože se dotýkal něčeho tak... osobního... Její krev, která předtím proudila jejím tělem. Tak podivně se sblížil s tím malým krvavým kolečkem. Kdyby mohl, věnoval by jí na oplátku všechnu svou krev. Vše, co má, by jí dal. I když už nic neměl. Snad by jí mohl věnovat svůj dech, svůj tep, svůj dotek. Přivřel oči, povzdechl si. Kéž by se jí mohl ještě jednou dotknout. Jako další ho zaujalo, že už nebyl profesor.  Už ho nepovažovala za muže, který na ni byl ošklivý. Už nebyl profesorem, který ji nenáviděl, protože mu tolik připomínala... Ne, zastavil sám sebe. Ale stále doufal. Možná mu i odpustila. A třeba za tím hledal příliš.

Pracoval zodpovědně, ale už byl znaven. Sklonil hlavu, nadechl se zhluboka a pomalu vydechl. Potřeboval chvíli oddechu. Vstal. Ben obešel pracovní stůl, stoupl si k oknu a zahleděl se na šedé nebe. Jeho duše byla neklidná. Položil si čelo na sklo, zavřel oči a vybavil si Hermioninu tvář. ,,Bohové, ať se do ní nezamiluju," zašeptal jako prosbu k nebesům.