Hermiona nevěřícně zírala na dopis. Skoro nedýchala. To, co v něm stálo, nemohla být pravda. To se jí nemohlo stát.

Moje drahá Hermiono,
mám pocit, že sis popletla adresáta dopisu. Nejsem pan profesor Snape.
Nicméně bylo hezké si přečíst, jak pěkně s ním rozmlouváš. Jsi moc hodná, že na něj pamatuješ. Já osobně bych mu dopis neposlala, protože ho (dle jeho vlastních slov) otravuje už vědomí, že existuju. Jsem ráda, že má aspoň tebe.
Ráda si s tebou někdy popovídám, pokud budeš mít čas a chuť. 
Pa.

Lenka L.

,,Ne," zašeptala pouze Hermiona. Tohle se jí muselo jenom zdát. Jinak by musela umřít hanbou. Doufala, že se vzbudí. Štípla se dokonce do ruky. Nic. Nestalo se nic. Nevzbudila se. Stále stála s dopisem od Lenky v rukou uprostřed svého bytu. Rozhodla se, že už nikdy Snapeovi nenapíše. Tohle byl konec. Konec světa - jak ho neznáme. Protože takovou pitomost mohla udělat jen rozespalá Hermiona Grangerová. Dívka, která si vždy na všechno dávala pozor. Nechybující Hermiona Grangerová. Žena, která měla pevně v rukou své činy... Poslala dopisy obráceně. Tohle bylo to poslední, co by do sebe řekla. Stalo se. Už se nedalo nic nedělat. Ani plakat nemělo smysl. Hermiona se snažila pomalu dýchat a nepanikařit. Konec světa byl tu, nic horšího se nedělo. Teď už stačilo se stočit do klubíčka a zemřít studem.

Večer strávila se sklenkou vína, které se skoro nedotkla. Dívala se do zdi a představovala si ty nejhorší scénáře, které mohly nastat. Noc se přeměnila v ráno, ráno přešlo v poledne, na okno zaťukala sovička. Hermiona sebou trhla. Došla k oknu, pohladila sovu a převzala od ní dopis. Byl to vzkaz od Benjamina. Zval ji na odpolední kávu, bylo jasné, že pro ni něco měl.

Na kávě se Hermiona Bena zeptala na práci a on se rozpovídal. Neposlouchala ho, ale chápavě přikyvovala hlavou a té hodné duši to stačilo. Vyprávěl a popisoval a Hermiona popíjela kávu a umírala při představách konce světa. Na konci schůzky Ben Hermioně předal zmuchlaný dopis, když se ho Hermiona dotkla, projel jejím tělem magický proud energie, že by rozsvítila celý Londýn a přilehlé vesnice. To bylo jistě znamení konce světa, pomyslela si Hermiona. Poděkovala Benovi, objala ho. Cítila, jak jeho svaly pod jejíma rukama, měknou. Jako by byl celý život v křeči a ona byla jediným lékem. Ale neměla čas nad tím uvažovat, blížil se její konec. Už bylo zbytečné nad něčím přemýšlet. Prchla od Bena až přehnaně rychle. V nejbližší temné uličce se přemístila domů. Dopis položila na stůl a hleděla na něj, zatímco se svlékala z kabátku. Pak dopis znova zvedla, dýchala zrychleně, měla pocit, že omdlí. Nemohla ten dopis otevřít. Nedokázala to. Posadila se na pohovku. Zírala na pomačkanou obálku, nohou si poklepávala, aby se uklidnila. Pak si znovu stoupla, nemohla jen tak sedět. Opatrně roztrhla vršek obálky, rozevřela dopis třesoucíma se rukama a začetla se do dopisu.

Slečno Grangerová,

nejspíš jsem omylem obdržel Váš dopis. Nejsem si jist, co bych měl odepsat, zda bych měl vůbec něco odepsat.
Přečetl jsem si totiž Vaše nejniternější pocity - bez Vašeho svolení. Nemám tím pádem právo se jakkoliv k dopisu vyjadřovat. Nejsem ten, kdo měl dopis číst.
Nicméně bych chtěl pár věcí napsat, pokud mi to prominete.
Nejsem moc hovorný, zvláště když se jedná o téma duševních pochodů. Necítím se být dostatečně kvalifikován ke zkoumání pocitů ať už svých, či cizích.
Ale když jde o Vás... Nevím, jak to poskládat do vět, které by dávaly smysl. Bude to znít podivně a nejspíš mi nebudete rozumět. Jsem složitý člověk.
Pokusím se to napsat srozumitelně. Konečně jsem dostal čas na to, abych přemýšlel o svém životě. Neustále jsem byl zaneprázdněný okolnostmi, zachraňováním Vašeho nejlepšího přítele... Nyní jsem sám. Bez okolností. Bez úkolů. Mám všechen čas světa. A zjistil jsem jednu věc.
Mám Vás rád.
Ano, takhle prosté to je. Ale ač je to prosté, bylo těžké to napsat. Nikdy bych Vám to nenapsal, ale cítím se Vám být dlužný, když jsem si mohl přečíst, jak se cítíte Vy.
Celé dny přemýšlím o Vás. Neustále doufám, že mi od Vás přijde dopis. Rád čtu Vaše dopisy, uchovávám je v bezpečí, aby mi je nikdo nemohl vzít. Občas z nich cítím Vaši přítomnost.
Není to žádné vyznání, ne v tom pravém slova smyslu. Jen jsem vděčný za to, že Vás mám.
Nic v tom nehledejte, jen jsem Vám chtěl oznámit, jak to cítím. Nic víc. 

Budu rád, když mi odepíšete.

S.S.

P.S.: Bohužel si na kavárnu a knihovnu budeme muset ještě nějaký ten rok počkat. Doufám, že jste stále trpělivá. Modlím se, abyste čekala.

Klesla na pohovku, položila se, protože její tělo najednou vážilo tisíc tun. Přitiskla dopis na svou hruď a rozvzlykala se. Ani nevěděla, jestli pláče radostí, či smutkem. Ale jedno věděla jistě. Konec světa se nekonal.