Jeho tělo se třáslo a škubalo sebou, nemohl s tím nic dělat. Tupě zíral před sebe a přál si zemřít. Už nebyla zima kolem - dostala se mu pod kůži. Chlad se vkradl do jeho kostí. Bylo to už pár dní, co vykašlával krev. Nebylo to dobré znamení, ale nevěděl, komu by to pověděl - a koho by to zajímalo. Byl si jistý, že ostatní vězni jsou na tom obdobně. Někteří určitě i hůř. Bohužel však věděl také to, že to není dostatečně špatné, aby na to třeba zemřel. Byl přesně v tak špatném stavu, aby každá vteřina jeho bytí byla nesnesitelná. Byl přesně v tak snesitelném stavu, aby ho nezachránila milosrdná smrt. Geniálně to měli vymyšlené, jen co je pravda.

Bachař hodil na zem dopis a prázdnou krabičku. Severus sebral poslední zbytek svých sil, aby vstal a došel pro dopis. Stálo ho to hodně úsilí, ale nakonec se mu to podařilo. Skoro se rozplakal, když se dotkl psaní, které mu věnovala... Hermiona. Byl tak vyčerpaný, že už nedokázal skrývat své lidství. Byl stejně křehký jako ostatní lidé. Z ran mu tekla stejná krev, z očí po tvářích putovaly stejné slzy a jeho srdce, stejně jako srdce jiných, toužilo po pochopení a něze. Jeho roztřesené a chladem znecitlivělé ruce otevřely dopis. Musel počkat, až se jeho oči přizpůsobí příšeří.

Vážený pane,
nejspíš nejste nadšený, že Vám píšu. ▄▄▄▄▄▄▄▄ ▄▄.

Chtěla jsem ▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄. Snad se v Azkabanu ▄▄▄▄▄, aspoň ▄▄▄▄▄▄▄. Prý je to teď úplně jiné místo od propuštění mozkomorů ze služby.

Mají v Azkabanu ▄▄▄▄▄▄▄▄? Asi ano, předpokládám. Uvažovala jsem, že bych ▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄, ale došlo mi, že je to zbytečné. V každém vězení se určitě dají ▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄.

Místo toho Vám posílám krabičku cukroví. Není domácí, to by totiž neprošlo kontrolou. Musela jsem ho koupit a nechat v původním obalu, aby bylo jasné, že v něm nic nechci propašovat.
Cítím se hloupě. Neměla bych Vám psát. Nestojíte o to, proto neodepisujete. Ale Vánoce snad jsou ospravedlnitelný důvod, no ne?
▄▄▄▄▄▄▄ na ▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄.

▄▄▄▄ ▄▄▄▄, když ▄▄▄▄▄▄▄▄▄. Můžete ▄▄ ▄▄▄▄▄▄ ke všem čertům, i to se počítá.

S ▄▄▄▄▄▄▄-▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄▄ se ▄▄▄▄▄

Hermiona Grangerová

Severus Snape si byl jistý, že tohle je její poslední dopis. Určitě doufala, že jí poděkuje aspoň za cukroví. Jenže on nemohl. Ublíží jí. Bude na něj naštvaná. Pak přijde něco horšího než zloba... Do jejího srdce se vloudí lhostejnost. Jak mohl něco žádat po té nejlaskavější ženě? Jak se mohl opovážit přát si, aby na něj nezapomněla? Kdyby měl sílu, plakal by a křičel k bohům, aby nad ním Hermiona nikdy nezlomila hůl. Místo toho se schoulil do klubíčka, dopis rukou přidržoval u svého srdce.

Hermiona seděla u slavnostní hostiny. Dolévala si zrovna víno, když zaslechla rozhovor Arthura Weasleyho a jeho syna Percyho. ,,Ptal se mě na to ten jeho syn, Draco se myslím jmenuje," říkal Arthur.
Percy se zamyšleně zamračil, popostrčil si rohovinové brýle ke kořenu svého nosu a pak pravil: ,,Pokud chce psát otci, měl by počítat s tím, že není jistota, že Malfoy dopis dostane."
Hermiona věděla, kde Lucius Malfoy je. ,,Proč by neměl dostat dopis?" zapojila se do rozhovoru.
Oba muži na ni překvapeně pohlédli, ale přijali ji do svého debatního kroužku. ,,Když jsem ještě pracoval pro ministra, navštívili jsme Azkaban několikrát. Vězeňští dozorci se nechovají dvakrát mile. Dopisy a balíčky vězni zpravidla nedostávají, popřípadě je dostávají zničené, roztrhané, počmárané... Podle toho, na co mají dozorci zrovna náladu."
,,Ale vždyť teď už je to jiné," oponovala Hermiona, ale ve svém vlastním hlase neslyšela ani maličkou naději.
Percy se na ni dlouze a vážně zadíval, pak pravil: ,,Nechci tě zklamat, Hermiono, ale některé věci se nemění."
Hermiona kývla hlavou, že rozumí. Její mysl však propadala panice. Co to teda znamenalo? Bylo to možné? To se na Snapea celé měsíce hněvala bezdůvodně? Nasucho polkla. Zkusila se nadechnout, ale šlo to těžko, když její plíce tížila vina. Napila se vína.
,,Harry?" oslovila svého kamaráda, který si povídal s druhou skupinkou. Otočil k ní hlavu a usmál se na znamení, že ji poslouchá. ,,Tak trochu bych si přála protekci, když jsi ten Vyvolený."