Severus chodil sem a tam, občas si prohrábl mastné vlasy nebo promnul unavené oči. Začínal mít pocit, že přichází o rozum. Neměl žádnou možnost, jak zabavit svou mysl jinak než myšlením. Nemohl si číst, nemohl se rozvíjet, za poslední dny promluvil s bachařem jen pár slov, nikoho jiného neměl možnost vidět. Nepouštěli ho ven z cely. Snažil se zabavit, ale nešlo to. Jeho myšlenky stále utíkaly ke Grangerové. Necítil se hoden na ni vůbec pomyslet, jenže nic jiného v hlavě neměl.

Otevřely se dveře a bachař na zem hodil papír. Severus ho zvedl. Jeho srdce se zběsile rozbušilo, ano, psala mu. Bylo tam napsané jeho jméno - jejím písmem. To písmo by poznal, i kdyby zapomněl na celý svět, i kdyby přišel o rozum a už by v jeho duši nezbývalo nic než beznaděj... Její písmo by přesto poznal. Otevřel ho. Podíval se na dopis. Byl proškrtaný. ,,Co to je?" zeptal se Severus a zmateně koukl na bachaře.
,,Cenzura," odpověděl bachař prostě a odešel. Severus Snape věděl, co znamená cenzura. Taky věděl, že mají právo mu zaškrtat kompromitující výroky. Ale taky dobře věděl, že toho stejného si je vědoma i Grangerová - a že se podle toho zařídila. Takže ty škrtance byly výsměchem, rozmarem bachařů.

Vážený pane profesore,
omlouvám se, že Vám znovu píšu. Vím, jsem s tím nejspíš otravná.
Slyšela jsem, že už jste v Azkabanu. Doufám, že tento dopis dostanete brzy. Nejspíš prochází kontrolou, takže to nějaký čas zabere.
▄▄▄▄▄▄▄ tam s Vámi ▄▄▄▄▄? Je vše ▄ ▄▄▄▄▄▄▄? ▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄ poslat? Pokud byste ▄▄▄▄▄▄▄▄▄▄ něco ▄▄▄▄▄▄▄, klidně se ▄▄ ▄▄ ▄▄▄▄▄▄▄.
Nebo kdybyste si neměl ▄ ▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄▄▄▄ (rozumějte ▄▄▄▄), ▄▄▄▄▄▄▄ se. Jistě, dokážu si představit, jak se mračíte. Proč byste se asi tak ▄▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄ ▄▄ ▄▄▄▄? Nicméně ▄▄ ▄▄▄▄▄▄▄ platí. ▄▄▄▄▄. Je to vlastně to jediné, ▄▄ ▄▄▄ ▄▄▄ ▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄▄.
Dávejte ▄▄ ▄▄▄▄ ▄▄▄▄▄.
Budu ▄▄▄▄▄▄, když ▄▄▄▄▄▄▄▄. Stačí jen ▄▄▄▄▄▄, že ▄▄ ▄▄▄ ▄▄▄▄ (v rámci možností) ▄▄▄▄▄.

S pozdravem

Hermiona Grangerová

P.S. Žádné ▄▄▄▄▄▄▄, s knihkupectvím a kavárnou není potřeba ▄▄▄▄▄▄▄. ▄▄▄▄▄▄.

I když z toho vyčetl jen skutečně málo, stejně se jeho duše radovala. Navíc měl u sebe tužku a mohl se pokusit aspoň trochu rozluštit, co se tím snažila říct. Už se těšil, až se pustí do svého bádání v jejích písmencích. Cítil její zklamání. Tak rád by jí to vysvětlil! Tak rád by jí napsal, že děkuje! Severus Snape nikdy netoužil po tom, aby mu někdo rozuměl, teď však jeho bolavá duše křičela po soucitu. Sepsal by snad i smlouvu s ďáblem, aby mohl s Grangerovou... s Hermionou... mluvit. Kéž by jí mohl vše vylíčit, povědět jí, jak všeho lituje, říct jí, jak moc si jejího zájmu váží. Takhle však mohl jen v rukou něžně tisknout její slova. Věděl, že ji to brzy omrzí, když nedostává odpovědi. Věděl, že jednoho dne na něj Grangerová... Hermiona... zapomene. Svět se točil dál, bylo to přirozené, život plynul i bez Severuse Snapea. I Hermiona se jednoho dne posune dál. Najde si muže, provdá se za něj, porodí mu dítě, možná kupu dětí. Bude šťastná. Na Severuse si ani nevzpomene. Severus by jí to rád přál! Upřímně by jí přál štěstí, kdyby to pro něj neznamenalo, že zůstane sám. Byl snad sobecký? Jak se vlastně opovažoval takhle smýšlet? Nezasloužil si ani jeden z jejích dopisů, natož aby si zasloužil vlastnit Hermionu jen pro sebe...  Měl být vděčný za to málo, a bohové, byl. Jen za vším tím vděkem se schovával paralyzující strach, že Hermionu ztratí. Nasucho polkl a skrz popraskané rty zašeptal: ,,Děkuju, Hermiono."

Šla zrovna do kuchyně, když se musela zastavit. Oči se jí zaplnily slzami. S prudkým nádechem položila svou ruku na hrudník, kde jí bilo srdce. Pocítila bolavou něhu, která se rozlila její duší. ,,Severusi..." zašeptala zkusmo a doufala, že její slovo doputuje k jeho uším.