Nezpíval, ne jako ostatní. A možná právě to mě na něm fascinovalo. Protože k němu si nejprve našel cestu tanec. Živočišný, vášnivý, ale i křehký, když si to tóny žádaly. Byl jeho. Patřil mu. A pokud by nás nespojila ta jediná píseň, nesetkali bychom se. Ne doopravdy. Znali jsme se, to ano. Byli jsme přátelé a kolegové, ale dokud jsem ho neviděl tančit na tu konkrétní hudbu, neznal jsem ho doopravdy.
Ta myšlenka byla děsivá. Vlastně... nedokázal jsem si představit, že bych dnes nestál na pódiu s dalšími šesti mladými lidmi. S těmi nejdůležitějšími. Nebo stál... a vůbec je neznal.