Topili jsme se v sobě navzájem, každý sužovaný vlastní pravdou, kterou nebylo možno vyslovit.
Jako bezedná laguna plná utrpení, před nímž svět zavíral oči.
Přišel za mnou, nechal se vtáhnout do objetí a dlouhé hodiny seděl na mé posteli, aniž by promluvil. Jen dýchal. Tiše.
Netlačil jsem na něj. Nebyl připravený mluvit. Nebyl připravený nechat lži odejít v poklidu a vyslovit hořkou pravdu. Nikdo z nás nebyl.
Bál se. Já se bál. Ostatní se báli. Protože... Co když střípky pravdy zničí ta křehká pouta mezi námi? Ne že bychom neměli tušení o svých temných lagunách, ale nemluvili jsme o nich.