Puntičkářovo dilema

„Rutina a každodenní opakující se rituály jsou zabijákem dobře fungujícího manželství," hlásala z rádia známá sexuoložka.

Karel Kouba se zamračil a raději rádio vypnul. Nechtěl, aby vzbudilo jeho ženu. A navíc on měl rituály rád a rutina mu vyhovovala. Rád pil každé ráno kávu udělanou přesně tak, jak si to přál, jedl ve stejných restauracích, kde přesně věděl, co dostane, když si objedná jelení perkelt, a co si má představit pod názvem Překvapení paní nadlesní. To bylo také jediné překvapení, které snesl. Neměl rád cokoli nepředvídatelného. V práci se to často nedalo ovlivnit, ale ve své domácnosti žádné náhody nestrpěl.

Vstával každý den přesně ve stejnou dobu, nakrmil čivavu, která patřila jeho ženě, uvařil si kávu, při jejíž konzumaci si rychle přečetl zprávy a pustil se do žehlení. Jeho paní mu předchozího večera připravila jako vždy dva až tři outfity, které měla v úmyslu ten den nosit, a on se postaral o to, aby na nich nebyl ani záhyb. Po žehlení zkontroloval prádlo, zejména punčochy a pak se vrhnul na leštění bot. Kdysi to dělával před spaním, ale rozčilovala ho ta smítka prachu, která usedla na obuv během noci, a proto si raději přivstal. Poté si dal důkladnou sprchu, oblékl si oblek do práce a přes ten přetáhnul bělostnou zástěru, pochopitelně též pečlivě vyžehlenou. Snídaně se měnila podle ročního období, ale právě teď se skládala z šálku zeleného čaje, ovocného salátu a misky domácího jogurtu.

„Pssst, probudíš paničku," syknul na psa, a jako každý den bojoval s pokušením ho nakopnout. Tohle nevyzpytatelné zvíře mu narušovalo jeho perfektně nalajnovaný a zaškatulkovány život. Ovšem jeho žena, Alena Koubová, tu chlupatou bestii milovala. A on miloval Alenu, proto tiše trpěl.

Otevřel dveře do ložnice, chtěl si vychutnat pohled na manželčino tělo, které bylo i po čtyřicítce štíhlé a pružné díky všem těm hodinám spinningu, jógy, tance u tyče a plavání. Chtěl ji pohladit po zadečku, vykukujícím zpod peřiny, ale Lady Crystal ho předběhla. Skočila na postel a olízala Alenin obličej přesně na místě, na které ji chtěl políbit. Karlovi zacukalo v levém oku, ale udržel se. Pohladil ji raději po vlasech a zašeptal: „Už je sedm hodin, miláčku. Snídani máš na stole, uvidíme se odpoledne."

***

„Šéf je pes," šuškalo se ve firmě. Ale byl to nesmysl, protože pes má být nejlepší přítel člověka, a to jejich šéf rozhodně nebyl.

Jistě, měl na to tak trochu právo, vybudoval firmu z ničeho a dával práci stovkám zaměstnanců, ale jeho nároky dokázal uspokojit jen málokdo. Jenom nechuť zvykat si na nová jména a tváře mu zabránila, aby je čas od času všechny nevyházel.

Ten den proto vyhodil jen tři vedoucí oddělení, kteří nedokázali svůj tým řádně vést a pro zbytek naplánoval mimořádné schůze a školení.

Když na poradě vysvětloval své důvody a svá očekávání do budoucna, vztyčil se v čele oválného stolu v celé své impozantní výšce téměř dvou metrů a mluvil hlasem tak autoritativním, že se každý snažil předstírat, že v zasedačce vůbec není. Několik lidí zbledlo a doufalo, že díky novému ochrannému zbarvení splynou s bílou zdí za jejich zády. Dvěma nebožákům to nebylo nic platné, neboť se jim spustila krev z nosu, která byla na jejich bledém obličeji ještě mnohem zřetelnější.

„Dvořák! Máchalová! Kolik vám je, že jste se ještě nenaučili ovládat svoje tělesné funkce? Zajděte si ke zdravotnici a odpoledne se bude hlásit v mé kanceláři. Končím schůzi!" zařval Karel Kouba a sledoval tlačenici u dveří.

***

Život plynul poklidně až do září. První podezření pojal, když se Alena dožadovala sexu i v neděli, kromě obvyklé středy a soboty. To, že se dostal v počtu kondomů na liché číslo, ho tak rozhodilo, že první kondom při rozbalování protrhl. Sice se tak opět dostal na číslo sudé, ovšem s týdenním předstihem. To už se však dalo vydržet a on byl schopný podat standardní výkon, který se od něj očekával.

A pak se to stalo.

„Pojedu na měsíc na Bali, miláčku," oznámila mu s úsměvem jeho žena.

Karel nemohl věřit svým uším. Na měsíc? Na Bali? Bez něj?

„Můj guru, víš ten, co k němu chodím na jógu. Pořádá tam kurzy. Tady není ta správná energie, proto se mi pořád nedaří otevřít všechny čakry, zlato. Takže snad chápeš, že tam musím, jinak by byly všechny ty roky dřiny k ničemu."

Karel měl pocit, že se o něj pokouší infarkt a nutně si potřeboval vzít prášek na srdce. Akorát že žádné nebral. Rozžvýkal aspoň dva celaskony a doufal v placebo efekt.

„Ale lásko, na Bali jsme přece byli nejméně pětkrát. I na Lomboku," snažil se jí to rozmluvit, i když už předem věděl, že je to nemožné. Dobře znal svoji ženu. Nevzdával se však, a mluvil o nepohodlí, špíně a neschopných pokojských, které se nedokážou postarat o její potřeby tak jako on.

„A co Lady Crystal?" vytáhl poslední trumf a pohledem zapřísahal čubu, aby aspoň začala kňučet. Ta mrcha ho však zradila. Tvářila se spokojeně.

„To bych jí nemohla udělat," odpověděla Alena šišlavě. „Víš, jak ji cesta letadlem posledně vystresovala. A řekl jsi to sám. Nikdo se o ni nedokáže postarat tak jako ty."

Ještě den před odletem prosil Karel o nějaký zásah shůry, ale nic takového se nestalo. Naposledy své ženě zamával, o něco později se letadlo odlepilo od země a zmizelo v oblacích.

***

Budík zapípal v pět ráno, ale Karel se ještě o hodinu později válel v posteli a zíral do stropu. Neměl pro koho žehlit oblečení, komu čistit boty, připravovat snídani. Nebyl tam pevný zadeček svůdně vykukující zpod peřiny, nebylo tam nic, co by mohl poplácat, pohladit a políbit.

„Pssst, probudíš paničku," zavrčel na Lady Crystal, která se dobývala do ložnice, ale pak si uvědomil, že tentokrát může štěkat, jak chce.

V práci to bylo ještě horší. Teror trval už třetí den a někteří dokonce dávali výpověď sami od sebe. Vzpamatoval se, až když před ním klečela sekretářka a dělala úplně něco jiného, než co by se od klečící sekretářky dalo očekávat. S pláčem ho prosila, ať si zajde k doktorovi.

Jenomže sekretářka nevěděla o e-mailu, který mu ten den přisel. Alena a guru Lojza společně otevírali čakry poněkud do hloubky a neměli v úmyslu se vracet.

V ten moment ho něco napadlo. K lékaři sice nešel, ale vzal si na zbytek dne volno. Popadl kabát, diplomatku a za polohlasného zpěvu zaměstnanců písně Proč bychom se netěšili, opustil firmu.

„Do nějakého slušného bordelu," poručil stroze a uvelebil se na zadním sedadle taxíku. Taxikář ani nemrkl a splnil jeho požadavek. Dělal to už dlouho a byl zvyklý na ledacos.

Bordelmamá se tetelila blahem, to že má Karel peníze, bylo znát na první pohled. Okamžitě se kolem něj seběhly dívky, z nichž některé nejspíš ještě neměly ani občanku.

„Moc mladý," zatvářil se Karel znechuceně. „Potřebuji nějakou tak kolem čtyřiceti, slušnou, domácký typ," přednesl své požadavky a pro jistotu ještě upřesnil: „Žádnou zmalovanou a vyžilou. Chci čistotnou."

„Snad jedině Maruna," zamyslela se bordelmamá. „To je naše uklízečka. Dřív pracovala na pokoji, ale klienti se stěžovali, že furt votravuje s bakteriema nebo co, tak tu teď uklízí. Maruno, pocem, máš tu kunčafta."

Během několika vteřin se rozhrnul korálkový závěs a do místnosti vstoupila přesně taková žena, jakou Karel potřeboval. Žluté gumové rukavice a prachovka jí jen přidávaly na půvabu, ovšem k tomu, aby připomínala Alenu, ještě dost chybělo. To však nebyl nepřekonatelný problém.

Chvíli se s šéfovou dohadovali na ceně.

„Holku nahradím, ale zkuste nahradit dobrou uklízečku a rovnou na tři týdny," lomila rukama a utírala si falešné slzy. Nakonec se však přece jen dohodli.

Pak nastala druhá část plánu, kadeřník, kosmetika, mani – pedi, pár butiků a z Marie byla dokonalá kopie Aleny.

Chudák Marie byla dost vyplašená, ale když viděla Karlovu pěknou a dokonale čistou vilku, uklidnila se.

„Co mám dělat?" zeptala se, když se při prohlídce vilky zastavili v ložnici.

„Nic," odpověděl Karel téměř dotčeně. „Není sobota. Odpočiň si, hned uvařím večeři."

Marie ráda poslechla.

Všechno bylo zase v pořádku. Nalajnovaný den rozplánovaný na minuty, ranní káva, voňavé, nažehlené prádlo, přišité knoflíčky, naleštěné boty, ženský zadeček svůdně vykukující zpod peřiny, jeden kondom na středu a jeden na sobotu.

„Pssst, probudíš paničku," zahartusil Karel na psa, ale tentokrát se mírně usmíval. Potom pohladil hladký zadeček a políbil Marii do vlasů. „Je sedm hodin, snídani máš na stole, uvidíme se odpoledne."

Po měsíci

Alenin kurz na Bali proběhl dobře. K otevření čaker jí pomohl třiadvacetiletý Indonésan Ketut. Jelikož se jí v posteli věnoval nejen ve středu a v sobotu, ale i v pondělí, úterý, čtvrtek, pátek a neděli, rozhodla se Alena na Bali zůstat. V rámci rozvodového vyrovnání dostává od Karla měsíčně dost peněz na život s Ketutem, i pro jeho matku, tři sestry a šest nevlastních bratrů.

Karel rozvodu nelituje. Marie je vděčná, vstřícná, nechává se opečovávat, přesně tak, jak to má Karel rád. Jen by se nemusela tak často mazlit s Lady Crystal.