,,Jsme na místě," vypnula jsem motor, hluboce se nadechla a natáhla se pro výbavu na zadních sedadlech. Agentka vedle mě se líně protáhla a vyšla z auta.

Zeď města měla několik skrytých dveří, které vedly ven. Ty, které byly před námi, vedly ke staré vile Nowerinů. Blondýnka prošla dveřmi jako první se vztyčenou zbraní. Očekávala divou zvěř lesů. Vyšla jsem před ni a rukou ji zbraň snížila. Výstřely by jen přilákaly větší pozornost.

Mezi stromy se rýsovala rozpadlá kamenná stavba, která už roky sloužila pro mé mise, a s každým krokem bylo její praskání hlasitější.

,,Je tady?" otočila se na mě agentka, když jsme se dostaly do druhého patra. Zkontrolovala jsem si hodinky. Měla jsem ještě půl hodiny.

,,Jsme tady dřív," odpověděla jsem a sedla si na své obvyklé místo. Agentka si odfrkla a postavila se k oknu, kde vyhlížela neexistujícího chudáka. Hluboce jsem se nadechla a začala se soustředit, hledat svou Sílu.

V šoku jsem se posadila a zběsile lapala po dechu. Přítmí mé kanceláře a jemné bzučení světel za jejími dveřmi mě uzemnilo. Schovala jsem hlavu mezi koleny, ve snaze uklidnit tlak na spáncích. Mozek mi moji poslední misi začal promítat v nočních můrách a dále tak otřásal mou morálku. Vydechla jsem a zvedla se z pohovky, moje záda po cestě do koupelny zapraskala.

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, šok otevíraje mi oči do široka. Moje spánková hygiena byla v háji a tři dny hodinových šlofíků mi kreslily fialové kruhy pod očima. Zkontrolovala jsem si hodinky. Musela jsem usnout někdy hned po schůzi. 

       Pondělní ráno se neúprosně hlásilo a já neměla na vybranou, musela jsem se připravit. Kanceláře okolo mě se začaly rozsvěcet a po spodním patře se začal linout ranní šum. Večerní směny předávaly štafetu a rozespalí agenti do sebe cpali kofein ve snaze nastartovat své tělo dřív. Promnula jsem si bolavý spánek a vyrazila do kantýny pro svačinu, než se dám do garáže a vyjedeme. Naposledy jsem si pročetla poznámky ze včerejší schůze a vyhodila obal od proteinové sušenky. Cítila jsem se jako přejetá, ale to nikoho nezajímalo.

Zbrojnice byla tichá, takže jsem s myšlenkou, že tým ještě nepřišel, začala lovit klíček ke skříňce. Něco na nošení klíčů mě uklidňovalo, takže jsem úspěšně utíkala od kódových zámků.

,,Dobré ráno," přivítal mě někdo, kdo seděl neslyšně na lavičce po mé pravici. Cukla jsem sebou a otočila se za hlasem. Agent, který si akorát upravoval tkaničky nebyl na včerejší schůzi, pamatovala bych si ho. Byl mladý, i když seděl vypadal vysoce, fyzička nevypadala zle a pak tu byla ta šíleně otravná věc – seděl za mnou celou dobu a já ho nezaregistrovala. Dokonce, i když jsem o něm věděla, neslyšela jsem ho.

,,Bré," odpověděla jsem, ve snaze nedat na sobě šok znát, a dveře do zbrojnice se otevřely a zbytek týmu se jimi doplazil dovnitř. Černovlásek vyskočil na nohy a začal vítat nově příchozí. Na rozdíl od zbytku byl plný energie.

Jen jsem jim pokývala a začala si vybírat věci ze skříňky. Už jsem to chtěla mít za sebou a zbytek určitě taky, podle toho, jak jsme se všichni nahrnuli do auta.

       Připoutala jsem se a začala se hrabat v hodinkách, když jsem na sobě ucítila jeho pohled.

,,Minutku," zvedla jsem prst a začala listovat, potřebovala jsem si najít informace o posledním členovy a byla překvapená, když potom, co mi hodinky hodili jeho fotografii, se mi naskytla složka, která jako by byla nekompletní. Počet informací neodpovídal mé představě pro člověka s jeho schopnostmi. Zvedla jsem pohled zpátky nahoru a naše pohledy se střetly. Bedlivě sledoval můj obličej, pak, jako by si uvědomil, co dělá, se usmál a převedl pohled jinam.

,,Jsem ..." natáhla jsem k němu ruku a chtěla se představit, ale skočil mi do řeči.

,,Eva01, takzvaný – Anděl očisty, jedna z původních zaměstnanců institutu. I ke mně se doneslo vaše jméno," řekl a nejspíš to myslel i dobře, ale mě, díky poslednímu dodatku, začaly bolestivě cukat koutky. Podle toho, koho potkal, to mohlo znamenat možný problém.

,,Bude to problém agente?"

,,Ne a prosím, Zero, rád vás konečně poznávám."

,,Dobrá," uklidnila jsem se. Zero se lehce usmál a autem se rozeznělo zapraskání. Byly to jeho kožené rukavice, kterých jsem si před tím nevšimla. Byly na míru, tenké a přilnavé, chladné na dotyk.

,,K tichým zítřkům," potřásl mi rukou a otočil se dozadu, aby zkontroloval stav týmu, než vyrazíme.

       Zastavili jsme opatrně mezi stromy za opuštěným domem. Mlha nám přála, takže jsme měli extra vrstvu maskování. Výzbroj mě příjemně tlačila a tvrdé popruhy držící zbraně mi objímaly svalstvo.

Hluboce jsem se nadechla a ve zpětném zrcátku sledovala, jak se ostatní nepřítomně připravují. Kontrola výzbroje nám byla tak vrytá do hlavy, že se tým pohyboval synchronně. Všichni jsme očekávali jednoduchou akci, takže jsme měli hlavu plnou jiných myšlenek. Nikdo z nás nečekal problémy, bohužel.

       Hned, jakmile se zavřely poslední dveře auta, začaly pršet kulky a tým se rychle stáhl za auto pro krytí. Agent Serafín to dostal do lýtka. Kulka ho pohladila po zadní straně a spíš vypadal jako by ho někdo pořezal. Sval byl funkční, nepřeseknutý a krvácel jen v menším množství. Krom toho se nikomu nic vážného nestalo a odnesla to hlavně výzbroj. Tiše jsem děkovala za zažité zvyky.

,,Za tři jsem okay," kývnul na nás a začal se hrabat v ruksaku. Z oken na nás koukalo snad sedm tváří, což byl problém, protože o nás všichni aktivně věděli a měli navrch.

Agenti po mých bocích se na sebe podívali a každý zastal pozici, podivně se Zerem mezi nimi. Natáhla jsem se po své ruční zbrani, chlad, který z polymerového pláště sálal, mě donutil se usmát. Vzala jsem zbraň do obou rukou a zamířila na okna. Přesnost zbraně umocňovala rovnou linii kulky. Musela jsem si upravit sluchátka, jak mi rachot výstřelů rval bubínky.

Podařilo se mi škrábnout pár lidí, ale než jsem se stihla trefit znovu, utekli jinam. Praštila jsem do auta a dřepla si snažíc se uklidnit. Vyndala jsem zásobník a zkontrolovala svůj stav.

,,Jaká ztráta," šeptala jsem si při dobíjení, naštvaná za každý náboj, co minul. Nikdy mi nebylo plýtvání příjemné. Auto sebou cuklo k zemi, když kulky naráz propíchly gumy a já jen čekala na to až palba přestane. Přeci nemohli mít tolika munice.

Tým nasbíral další dva pořádné zásahy doprovázené malými úsměvy. Agent Serafín využil toho malého okénka a dvěma prsty nám naznačil, abychom se vydali k baráku a nechali ho nás krýt.

       Když jsme došli ke dveřím většina střelby ustála. Pár se jich snažilo dostat Serafína, ale zbytek se určitě rozmístil po domě a čekal na nás. Cítila jsem, jak se mi na čele tvoří kapičky potu.

Agent Zero vykopl dveře a bezstarostně vešel dovnitř. Šokovaně jsem zamrkala.

,,Jak může být, tak neopatrný?" Pomyslela jsem si a nakoukla jsem dovnitř. Druhý agent nečekal na žádný signál a rovnou vyrazil za Zerem a já, po chvilce dohadování sama se sebou, udělala to samé.

Přízemí nakonec vypadalo klidně, a tak jsme se pomalu rozmístili. Já šla nalevo, Zero a druhý agent napravo, hýbal se jako by věděl, že je v bezpečí.

Dům byl v dezolátním stavu. Díry ve stěnách odhalovaly dřevěné trámy pro rekonstrukci, která nikdy nepřišla, a potrhané tapety zakrývaly dřevěné parkety s vychozenými důlky a šmouhami, které už nic nesmyje.

       Střelba venku ustála a černá helma za mnou mě informovala o tom, že Agent Serafín se dostal do domu a šel za mnou. Musela jsem si oddychnout. Adrenalin mi plul žilami, slyšela jsem každý krok, a když bych mohla, tak i každou molekulou prachu. Teď přijde těžší část práce s týmem – malé prostory.

       Opatrně jsme šli do schodů, omítka na nich se nám lepila na boty. Mělké nádechy týmu zahřívaly vzduch a byly to jediné co na naši přítomnost mohlo upozornit. Domem panovalo ticho a soustředěnost, dokud jsme neudělali kontakt – to se rozpoutal chaos.

Z hlavně vyšly dva výstřely, které doprovázelo hlasité syčení dvou mužů. Šmouhy, které se mi mihly v koutku oka, dopadly na zem a já našla útočiště v pokoji, který jsem zbavila života.

Každý z nás skončil v jiné místnosti a já a Serafín jsme koukali na zbylé agenty přímo naproti nám. Místnost mezi námi plná zbytku překupníků. Bylo to teď anebo nikdy.

,,Jak je na tom noha? Zvládneš hlídat venek?" ptala jsem se.

,,Ano," odpověděl a upravil si vestu. Serafín přikývl a připravil si zbraň, čekajíc na černovláskův odpočet.

Ten naposledy něco prohodil svému společníkovi a vyrazili jsme.

Mé oči okamžitě spočinuly na oknu, které bylo přímo naproti mně. Jeden z pašeráků se k němu ihned rozběhl a snažil se dostat na střechu za ním. Střecha byla daleko na jednoduchý skok, ale nebylo to nemožné. Běžela jsem za ním a po cestě se zbavila chlapa co na mě mířil. Jeho dva parťáci padli o chvíli později. Krev tekoucí jim z ramen a stehen. Nebyla to čistá práce, ale byla účinná a pomohla mi. Zvedla jsem pohled zpět ke svému terči, který se na střechu dokázal dostat a doufala, že mě nohy unesou. Strčila jsem narychlo zbraň do pouzdra nedbaje na správné upevnění a vložila do skoku všechnu sílu.

       Jakmile mé nohy dopadly na pevnou střechu, přidala jsem do běhu. Studený vítr mě štípal na zpocené kůži, a měla jsem sucho v nose a prach v očích. Šáhla jsem po zbrani, ale má ruka chytla jen vzduch.

,,Kurva," proklínala jsem sama sebe. Slyšela jsem srdce až v hlavě, přehlušovalo všechen zvuk okolí. Neměla jsem na vybranou. Zavřela jsem oči a hledala jeho zběsilou modrou siluetu. Cítila jsem, jak se má Síla pomalu tahala ze všech končetin a lechtala nervy po cestě k bříškům prstů. Natáhla jsem se po uprchlíkovy, vyslala do něj šťávu a prosila vesmírné entity o úspěch.

Zap!

Se strachem jsem otevřela oči a ztuhla na místě. Bohužel jsem se na takovou dálku netrefila, jak bych měla a muž přede mnou se s obtížemi snažil odplazit dál. Obličej měl stažený bolestí, dech trhaný, ruce křečovitě stažené. Něco na něm mi bylo povědomé, jako bych zahlédla ducha své minulosti.

Hlavou mi probleskly mise, které jsem musela prožít. Mise, kde jsem už jako dítě sledovala bolest, jak má Síla nezvládala poslouchat. Obličeje agentů, jenž již nepasovali rozmazlené chuti Institutu, se slévaly v masku agónie na uprchlíkově tváři a já cítila tak známý tlak na spáncích.

Rychle jsem zamrkala, a ve snaze ukončit jeho utrpení, utišit jeho nářky, jsem do něj vyslala všechnu Sílu, která ve mně zbyla.

Zap!

V břiše se mi žaludek otočil a já si musela dřepnout, jak jsem chtěla zvracet. Nebylo to poprvé co jsem viděla následky špatné dávky, ale bylo to poprvé co jsem tomu mohla zabránit. Vůbec to tak být nemuselo. Kdybych jen dbala na upevnění zbraně, kdybych uměla mířit, kdybych jen byla přesnější, kdyby mě jen Cleveland poslechl. Beton přede mnou začal vlhnout. Zpropadený institut.

       Z transu mě vyrušila až Zerova dlaň, která se mi usídlila na zádech. Popotáhla jsem a zvedla se zpět na nohy bolestivě svírajíc pěst, jak mě pálil každý nerv. Musela jsem mu přijít patetická. Konečně mě někdo viděl v akci a já na konci brečela. Tolik k mé legendě.

,,Brzy pro nás přijede druhé auto. Měli bychom jít," zašeptal klidně. Vyrazila jsem s hlavou vysoko, než mě v půlce druhého kroku agent chytl za paži a vtáhl mě do nepřirozeného objetí. Na jeho tváři pochopení a možná i lítost. Pokusila jsem se v jeho gestu uklidnit, ale nashromážděná frustrace to nedovolila, a tak jsme tam stáli. Dva agenti, kteří neví, co teď.