Jako vždy jdu z bytu na poslední chvíli. Všichni jsou už dávno pryč, takže se nemusím obtěžovat pozdravem.

Celou dobu si to rázuju rychlým krokem a gratuluju si, když na Muzeu chytnu metro tak šikovně - nebo nešikovně? -, že mi řidič málem skřípne nějakou končetinu. V duchu mu pošlu milý pozdrav a opakuju si, že si tím nenechám zkazit náladu.

Odpoledne se rozhodnu ještě projít nákupákem a podívat se po nějakém dárku pro mamku. Pro ni se mi vždy shání nejhůř, nějak nikdy nevím, co jí dát.

Nakonec vejdu do jednoho z obchodů s oblečením s úmyslem vybrat jí něco, u čeho se nemůžu splést s velikostí.

Snažím se projít prodejnou co nejrychleji a rozhlížím se na všechny strany, abych to měl co nejdřív za sebou. Když před sebou spatřím hromadu šál, vím, že mám vyhráno. Náhodně jednu vyberu – dlouhé rozhodování by mě akorát rozčílilo a stejně netuším, co by se mamce líbilo víc – zaplatím a už se chci vydat domů, když se přede mnou jako v pohádce objeví stánek s dárkovou balicí službou.

Zkontroluju obsah peněženky a s povzdechem se tam vydám. Ženské si hrozně potrpí na blbosti.