„Moc ti děkuju, Mariano."

Tara jen září, jak se kroutí před zrcadlem, aby viděla co nejvíc z drdolu, který jsem jí učesala.

„Petr z tebe nebude moct spustit oči," ujistím ji ze dveří. Jsem s výsledkem spokojená, drdol je jasně formální, ale ne přehnaný a Taře opravdu sluší.

„Kéž by," povzdechne si kamarádka a přiběhne mě obejmout. „Jsi si jistá, že nejdeš? Bude to fajn."

Neumím si představit, co bych já dělala na jejím maturitním plese. Nejspíš bych stejně jako na svém stála v rohu, bála se na kohokoliv promluvit a doufala, že nikoho nenapadne vyzvat mě k tanci.

„Slíbila jsem, že večer pohlídám ségry," rozhodnu se pro jednodušší odpověď. „A víš, že plesy nejsou moje parketa."

Tara si připne náušnice a poodstoupí, aby se mohla ještě jednou zhodnotit v zrcadle.

„Jsi krásná," potvrdím jí to, co musí vidět i sama.

Usměje se. A to je pro mě ta největší odměna.