Studenti si sbalili věci a trousili se ze třídy. Jejich hodina Přeměňování právě skončila.

            „Pane Pottere, mohl byste na slovíčko?" ozval se jasný hlas profesorky McGonagallové a snadno pronikl šumem rozhovorů mezi studenty.

            „Máš průser," špitl škodolibě Seamus a zamrkal na Harryho.

            „Dík za přání," ucedil jeho směrem Harry.

            „Nemáš zač. Když můžu, pomůžu," ušklíbl se Seamus.

            Harry vykročil ke své kolejní ředitelce a rychle přemýšlel, za co tak může dostat vynadáno. Nějak mu nedošlo, že kdyby to bylo tak, jak říkal Seamus, profesorka by se ho rozhodně neptala jestli by mohl, a rozhodně by se na něj soucitně neusmívala, ale prostě by ho zavelela na kobereček tak rychle, že by nestihl ani říct „fofr". Blížil se proto k profesorce poněkud obezřetně a rozpačitě zároveň a rozhodl se jejich rozhovor zrovna začít omluvou.

            „Omlouvám se, paní profesorko," řekl a preventivně se přikrčil.

            „A za co, pane Pottere? Provedl jste snad něco, o čem bych měla vědět?" zeptala se ho Minerva přísně a jen těžko tajila pobavený úsměv. Bavilo ji, jaký vítr mají studenti z toho, když je neočekávaně zavolá.

            „Já doufám, že ne, madam," utrousil rozpačitě Harry a znovu se přikrčil pod jejím přísným pohledem. „Chci říct, že ne, madam, určitě jsem nic neprovedl," upřel na ni nevinný pohled svých zelených očí.

            „Tak já vám tedy budu věřit, ale příště už mi nelžete," řekla profesorka a tentokrát v jejím hlase zazněl špatně potlačovaný smích. Harry se tomu ani nestačil moc podivit, protože profesorka vzápětí zvážněla:

            „Pojďme ke mně do kabinetu. To, co vám potřebuji říct, bychom neměli probírat v učebně ani na chodbě." Harry příkývl, čím dál nervóznější, ale také zvědavější, oč jde. Maně ho napadlo, že je ještě ve větším průšvihu, než myslel, ale pak to přebila myšlenka, že profesorka by pravděpodobně s jeho seřváním nedělala až takové cavyky.

            Došli do kabinetu, kde Minerva nejdříve postavila vodu na čaj a pak Harrymu pokynula, aby se posadil do křesla. Uposlechl a stále ještě se proti své vůli cítil jako odsouzenec na smrt. Jeho nervozita však postupně trochu polevila, když mu profesorka nalila čaj a kouzlem přivolala podnos s mlékem a sušenkami. Ještě stále na něj nekřičela a Harry se musel trochu pousmát při vzpomínce na jeden jejich památný dialog, při kterém také došlo na sušenku. Zdálo se, že profesorka je z nějakého důvodu také trochu nervózní.

            „To, co vám chci říct, Harry, pro vás pravděpodobně nebude lehké. A koneckonců ani pro mě." Harryho žaludek se scvrkl, že by se do něj nevešla ani rozinka a srdce se mu sevřelo, protože první, co ho napadlo, bylo to, že někdo zemřel. Bylo to totiž snad poprvé, co ho jeho kolejní ředitelka oslovila křestním jménem. ‚Bylo by možné, že se Voldemort nějak dostal k Dursleyovým? Nebo že by se něco stalo s Remusem, na tom jeho tajemném poslání?' Něco z jeho obav se muselo promítnout do výrazu jeho obličeje, protože tvář jeho profesorky náhle trochu změkla.

            „Nebojte se, pokud vím, tak jsou všichni v pořádku. Tedy aspoň v takovém, v jakém mohou být, v této nejisté době." Harrymu se trochu ulevilo.

            „Musím vám něco předat," řekla Minerva a podala mu obálku. „Je to dopis od vašeho kmotra. Nechal ho u mě a požádal mě, abych vám ho předala v pro případě, že by... se mu něco stalo," dodala pak zdráhavě.

            Harry hleděl na obálku a po zádech mu přeběhl mráz. U srdce ho znovu bodlo a tvář se mu křečovitě stáhla.

            „Mrzí mě, že jsem vám to nemohla předat dřív, ale na konci minulého školního roku jsem byla poněkud indisponovaná, jak si jistě pamatujete..." profesorka se trochu zachvěla, když si vybavila, jak dlouho se po čtyřnásobném zásahu omračovací kletbou dávala dohromady.

            „A už jste v pořádku?" zeptal se Harry neobratně.

            „V rámci možností," odpověděla profesorka se slabým úsměvem. Pak pokračovala: „Samozřejmě jsem vám mohla v létě poslat sovu, ale domnívám se, že tohle je věc, kterou je lepší předat osobně." Harry stále mlčel a kousal si ret. Všiml si, že na něj profesorka hledí s jistým napětím.

            „Snažila jsem se zachovat tak, jak jsem považovala za nejlepší a za správné, nicméně, hádám, že máte právo se na mě zlobit, nebo se cítit... jakkoli se cítíte."

            Harry se bolestivě nadechl. Nezlobil se na ni, důvod jeho úzkosti byl samotný ten dopis, živoucí připomínka toho, že jeho kmotr už není. Jako by k němu promlouval přímo ze záhrobí.

            „Já," začal neobratně, napůl nevěděl, jak pokračovat. „Nezlobím se. Stejně jsem byl tak rozbitý, že bych ho asi nemohl přečíst. Vlastně nevím, jestli to dokážu i teď. Pořád to bolí," přiznal. V hrudi se mu usadil balvan smutku smíchaného s pocitem vlastní viny a studu. „Je to moje chyba, že je mrtvý, takže se můžu zlobit tak maximálně na sebe," vytlačil ze sebe s obtížemi. „A v tom jsem se za poslední měsíce stal fakt mistrem," dodal pak s hořkostí.

            „Ne, to není vaše vina," řekla profesorka jemně. „Ať to bylo, jak to bylo, a stalo se, co se stalo, za smrt pana Blacka může jedna jediná osoba, a to je Bellatrix Lestrangeová, pokud vím. Znala jsem vašeho kmotra dlouho a troufnu si říct, že celkem dobře, a vím o něm to, že pokud by si mohl zvolit způsob vlastního konce, tak by to bylo zemřít v boji, v obraně těch, na nichž mu záleží, ale je obzvlášť krutý žert osudu, že jste o něj musel přijít tak brzy po tom, co vám vstoupil do života. A věřte mi, že já o krutých žertech osudu něco vím," řekla ztěžka. Harrym projela slabá vlna zvědavosti, která na chvíli zčeřila hladinu moře smutku, ale bylo mu jasné, že to poslední, co se teď hodí, je začít se vyptávat profesorky na její soukromí.

            „Stejně si to pořád vyčítám," řekl a po tváři mu stekla jedna jediná slza, první, kterou za svého kmotra byl schopen prolít. Rychle ji setřel.

            „Pak je možná dobře, že jste ten dopis dostal až teď, a možná jsem měla ještě počkat. Pokud na to nejste připravený, neměl byste se do toho nutit. I o tomhle něco vím," řekla Minerva laskavě. Harry přikývl. Začínalo se cítit trochu trapně, a začal přemýšlet, jak schůzku ukončit, potřeboval by být sám. Vztáhl ruku, vzal si dopis a pečlivě ho uložil do brašny.

            „Pokud je to všechno, paní profesorko, pak už s dovolením půjdu. Chtěl bych být chvíli sám."

            „Samozřejmě, pane Pottere, jak potřebujete. Kdybyste si ale chtěl promluvit, budete vítán," řekla profesorka jemným tónem.

            „Děkuji, budu na to pamatovat. A díky za ten dopis," řekl Harry a zvedl se z křesla.

            „Budete v pořádku?" zeptala se Minerva ještě.

            „V rámci možností," odpověděl Harry s náznakem cynického úsměvu. „Ještě jednou díky, a přeji vám klidný večer. Na shledanou," rozloučil se a vyrazil ke dveřím.

            „Na shledanou," odpověděla mu profesorka a dívala se za ním, dokud za sebou nezavřel dveře.

            Na mysl jí nikoli poprvé přišla otázka, co bude s touto generací už dávno ne dětí, až válka tak či tak skončí. Byli příliš mladí na to, aby se jim ve tvářích a hlasech usadila tvrdost a cynismus, ale příliš velcí na to, aby mohli zůstat ještě chvíli dětmi bez ohledu na to, co se děje ve světě kolem nich. A měli toho také za sebou až příliš, vzhledem ke svému mládí...

***

            „Co ti chtěla McGonagallová?" zeptal se Ron, když se k nim Harry přidal u večeře. Harry se přehraboval v rizotu. Ron s Hermionou na něm však viseli pohledem, a tak mu nezbylo, než odpovědět.

            „Ptala se, jak mi je..." soukal ze sebe. Napůl byl vlastně rád, že se může svěřit, dopis ho pálil v brašně, ale napůl se mu do toho vlastně nechtělo. „...a předala mi dopis od Siriuse, nechal ho u ní pro případ, že by..."

            „A že ho nenechal u Brumbála?" podivil se Ron.

            „Zřejmě si myslel, že je McGonagallová zodpovědnější, nebo co já vim," odpověděl Harry.

            „Už jsi ho četl?" zeptala se Hermiona opatrně.

            „Nečetl," opáčil Harry ztěžka.

            „A já se chtěl zrovna zeptat, co tam je," povzdechl si Ron a Hermiona ho probodla nesouhlasným pohledem.

            „Však on si to Harry přečte, až bude chtít, nebo až bude připravený," prohlásila rezolutně. „A pak nám to buď řekne, když bude chtít, nebo si to nechá pro sebe. A oboje je v pořádku," dodala nesmlouvavě. „Rone, podal bys mi prosím tu sklenici s nakládanou řepou?" změnila pak téma a Harryho zalila vlna vděku.

***

            Harry seděl ve společenské místnosti a zíral do vyhasínajícího krbu. Mohly být tak dvě hodiny ráno. Už tři týdny ho ten Siriusův dopis neustále pálil, ale ještě se neodhodlal ho otevřít. I teď ho měl položený na stolku vedle sebe. Najednou zaslechl kroky a vzápětí mu do zorného pole vstoupil Neville.

            „Harry, už na tebe dobré dvě minuty mluvím. Jsi v pohodě?" zeptal se opatrně, a Harry, který si ho opravdu všiml až teprve teď, si protřel oči a přikývl. Neville se posadil do vedlejšího křesla.

            „To je ten dopis od tvého kmotra?" ukázal na obálku, která ležela na stole.

            ‚Ne, pudink s malinami,' pomyslel si Harry jedovatě, ale pak se zastyděl. Neville mu přece nemůže vidět do hlavy, a ani se mu o dopisu nikdy nezmínil.

            „Víš, nic mi do toho není, ale onehdy jsem vás u večeře slyšel. Chápu to správně, že sis ho ještě nepřečetl?"

            „Jo, nepřečetl. Hrozně bych chtěl, ale zároveň nechci, dává to smysl?" zeptal se Harry a upřel na spolužáka oči. Z nějakého důvodu neměl problém právě teď mluvit právě s Nevillem, i když kohokoli jiného by asi poslal pryč.

            „Dává, možná víc, než si myslíš," odpověděl Neville. „Chceš slyšet můj názor?" zeptal se opatrně. Harry trhl rameny a pak souhlasně kývl.

            „Je úplně v pořádku počkat, až se na to budeš cítit. Nikdo tě nemůže do ničeho tlačit, tohle rozhodnutí je tvoje. A je dost možný, že až si to přečteš, budeš se cítit ještě hůř než teď. Ale stejně tak je možný, že se ti uleví."

            „Já nevím, jestli chci, aby se mu ulevilo," řekl Harry ztěžka. Pocit viny ho stále neopustil, přes všechna ujišťování druhých, že Siriusovu smrt nezavinil.

            „Chápu," řekl Neville. „Tvého kmotra jsem neznal, ale jsem si jistý, že by nechtěl, aby sis to vyčítal. Truchlils?" změnil pak nečekaně směr hovoru.

            „Ne asi," odpověděl Harry jedovatě.

            „A brečels?" naléhal dál Neville. Harry se zamračil, ale pak ztěžka zavrtěl hlavou.

            „A v tom je možná ten problém. Bolest musí ven, a stejně jako vztek, smlouvání, sebeobviňování a další věci má i pláč v tom procesu svoje místo. A to, že kluci nebrečí, jsou kecy!" chrlil ze sebe Neville. Harry nevěděl, co na to odpovědět.

            „Dám ti nevyžádanou radu," řekl Neville. „Až přijde ta chvíle, a je fuk, kdy to bude, dovol si cítit a prožít všechny emoce, které ti to přinese. Nemá cenu to v sobě zamykat. Stejně tomu neutečeš." Vstal z křesla, položil Harrymu ruku na rameno a krátce ho stiskl. „Už ti nechám soukromí, ale kdyby sis chtěl kdykoli promluvit, stačí říct." S těmito slovy přešel společenskou místnost a zamířil zpátky do ložnice.

            „Díky," zašeptal Harry prázdné místnosti, když se vzpamatoval. Ještě dlouhou dobu jen tak seděl a snažil se oddalovat rozhodnutí, ke kterému v průběhu těch tří týdnů pomalu dospěl, ale nakonec vzal dopis do ruky a jediným rázným pohybem rozlomil pečeť. Bodlo ho u srdce, když spatřil tolik známé kmotrovo písmo, a dal se do čtení. Aniž si to uvědomil, už po přečtení prvních řádků mu po tváři začaly samovolně stékat slzy.

Drahý Harry,

jestli tohle čteš, tak mě dostali. Nevím kdo, nevím jak, jen vím, že je to tutovka.

Doufám, že všechno, co tenhle dopis obsahuje, už jsi ode mě slyšel, že jsem Ti to stihl říct. Ale je dost možné, že ne, proto jsem se rozhodl hodit to na pergamen. A kdybych to stihl, tak na mě aspoň budeš mít nějakou tu vzpomínku navíc.

Možná Tě překvapí, že Ti tohle nepředává Brumbál (tedy, pokud je v době, kdy tohle čteš, ještě vůbec naživu). Co si budeme, jsem s ním poslední dobou krapet na kordy, a tak jsem se rozhodl pro někoho, komu věřím daleko víc.

Jestli jsem si totiž u někoho jistý, že tuhle zpropadenou válku přežije, pak je to Minerva McGonagallová. Věř mi, Harry, tahle žena je mnohem tvrdší bojovnicí, než by se Ti mohlo zdát, pokud ji znáš jen ze školy. I kdyby snad v boji přišla o hůlku, jsem si jistý, že by Smrtijedy dokázala umlátit násadou od koštěte, a dost možná i obyčejnými argumenty. (A kdybys mi to náhodou s tím koštětem nechtěl věřit, zeptej se na to Pošuka. Má k tomu co říct.)

Proč Ti ale píšu... V jistém věku nastane čas, kdy má otec předat synovi určité zkušenosti. Ty jsi o otce přišel dřív, než sis mohl cokoli z toho, co Ti říkal, zapamatovat. Já jsem jako kmotr selhal snad ještě víc než jako kamarád. Ale rád bych alespoň v tomto Jamese zastoupil, když už jsem tu pro Tebe nebyl, když jsi mě potřeboval nejvíc. Proto Ti nechávám tenhle dopis. Pro případ, že natáhnu brka dřív, než Ti tohle všechno stihnu povyprávět.

První věc, kterou bych Ti rád řekl, mám od svého otce. A ano, jsem už ochotný přiznat, že to vlastně v jádru nebyl špatný chlap, a ani tak špatný otec. Kdysi mi řekl: „Život sám o sobě je krásný. To jen lidi jsou kurvy." A měl pravdu. Abych to trochu líp vysvětlil – kurvou nemyslím příslušnici nejstaršího řemesla. Děvka je povolání, ale kurva, to je nátura. I tuhle pravdu jsem se dozvěděl od něj. Docela rád bych si s ním po tom všem, co mám za sebou, sedl nad sklenkou. To se mi už ale nesplní, proto tu pro Tebe mám jednu radu. Skleničku s někým, s kým by sis rád vyjasnil některé věci, nikdy neodkládej. Dřív nebo později přijde moment, kdy už se to nedá stihnout.

Víš, vždycky se mi líbilo heslo: „Já vždycky najdu cestu. A když ne, tak si udělám vlastní." A strašně moc jsem se jím chtěl řídit. Ale viděl jsi, jak to dopadlo. Nejdřív jsem si statečně začal razit svoji cestu, když jsem našim prásknul dveřma, ale pak jsem jako idiot přijal cestu, kterou mi vytyčil Červíček tím, že na mě svalil všechny ty vraždy. A jako ještě větší idiot jsem svoji cestu nehledal ani potom, co jsem se dostal na svobodu. Vlastně ani nevyčítám Brumbálovi, že mi určil směr. Vyčítám sobě, že ho poslouchám.

Přál bych si, proto abys Ty vždycky šel svou cestou. Abys nemusel dělat jen to, co se od Tebe očekává, co je potřeba. Buď svůj. Dělej, co sám uznáš za vhodné a snaž se myslet víc na sebe než na ostatní. Pamatuj, že život je jako žebřík do kurníku – krátkej a posranej – tak zbytečně nemrhej svým časem na věci a lidi, co za to nestojí.

A když už jsme u těch rad, mám tu další. Doufám, že už máš dost zkušeností s holkama, nebo klukama, pokud jsi tomu nakloněný, abys pochopil. A jestli ne, tak to pochopíš časem. Víš, když jsou dva spolu, tak před sexem si obvykle navzájem pomáhají z oblečení. Ale po sexu se zpravidla obléká každý sám. Víš co z toho vyplývá? Nikdy nemůžeš čekat pomoc od někoho, kdo s Tebou právě vyjebal.

Na tohle téma mám ostatně tolik historek, že na nich ani neutírám prach. I když ne na všechny jsem hrdý. To víš, nikdo není dokonalý, i hovno má svý mouchy. A já sem tam blechy, ale to sem nepatří. Každopádně, kdybych to měl shrnout, bavily mě hezké ženy a rychlé dopravní prostředky. Ale došel jsem díky tomu na jedno zlaté pravidlo. Jak to má kola nebo kozy, tak s tím budou brzy problémy.

Doufám, že ses při čtení aspoň sem tam pousmál a že Ti tyhle rady poslouží líp než mně. Já totiž dám ruku do ohně za to, že fungují, ale sám jsem se jich neuměl moc držet. Víš jak... Vím, co mám dělat, ale stejně to neudělám, vím, co je správně, ale stejně vyvedu nějakou kravinu. Buď lepší než já a budeš jednou šťastný.

Přeji Ti hodně štěstí.

Tvůj kmotr, Sirius (už dávno ne Black)

            Harry odložil dopis a naplno se rozeštkal. Bylo to, jako by k němu Sirius opravdu mluvil, při čtení některých pasáží mu v uších dokonce zněl kmotrův nakažlivý štěkavý smích a musel se přes pláč zároveň pousmát. Těch několik slz, které si našly cestičku po jeho tvářích už v průběhu čtení, teď nahradila hotová řeka. Ramena se mu třásla a sotva popadal dech, ale nesnažil se ten záchvat nijak tlumit, ono by to stejně asi nešlo. Neville měl pravdu, tohle musí ven.

            Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale jeho třes postupně slábnul, až vymizel, intervaly mezi jednotlivými křečovitými záchvaty pláče a vzlykání se prodlužovaly, až nakonec byl schopný opět volně dýchat.

            Rozpačitě si utřel obličej. Celkem dost se mu ulevilo, ale byl neskutečně rád, že ho u tohohle nikdo neviděl, měl by to na talíři po celý zbytek studia a možná ještě déle. Znovu si pročetl ten dopis a tentokrát už se u některých pasáží opravdu usmíval, protože způsob Siriusova vyjadřování a to, jak si nebral servítky, bylo prostě zábavné a svědčily o tom, že jeho kmotr byl na svou pověst nukleárního hovada skutečně pyšný a chtěl jí dostát až do samého konce. Byl to poněkud hořký smích, protože rána v Harryho srdci byla teď znovu jako čerstvá, zbavena té trochy tkáně, která se na ní už stihla vytvořit, ale Harry věděl, že časem se dokáže dopisu opravdu od srdce zasmát, i když se toho smutku ze ztráty pravděpodobně nikdy úplně nezbaví.

Za myšlenkou s bonusem a za realizací samotného dopisu stojí @Apolena3, ale nebyl by to náš autorský tandem, kdyby to ještě nevytunil. Při beta readu dopisu jsem přišla s tím, že by to k dopisu chtělo taky nějakou tu omáčku okolo, slovo dalo slovo, a při jednom sobotním dopoledni jsme s Apolenou společně spáchaly příběh, který se kolem dopisu odehrál. Neskromně tedy vyhlásím bonus za dílo společné.